Před loňským 24. únorem se pracovně vydala pouze na Slovensko, od té doby ale Ivana Svobodová několikrát vycestovala přímo na Ukrajinu. „Když tam mluvím s lidmi, tak si odstup nedržím. Není to tiskovka a stane se, že s respondentem brečíte,“ vypráví reportérka, která i za texty z napadené země získala prestižní Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2022. „Pro mě je to nejlepší práce na světě. Žádný jiný sen nemám,“ říká o novinařině v podcastu Background ČT24.
Na Ukrajině si odstup nedržím, není to tiskovka, říká oceněná reportérka Svobodová
Ivana Svobodová šla po maturitě na gymnáziu pracovat jako provozní, už tehdy ale cítila, že by ji žurnalistika lákala. Do prvního média se dostala na mateřské, kdy v brněnské redakci Lidových novin sepisovala seznamy pohřebních obřadů. „Byl to můj první dotek s novinami,“ popisuje s tím, že ji pak zaměstnali jako asistentku v brněnské Mladé frontě DNES.
Papírování ji nebavilo, naštěstí ale jednou vyjela na zastupitelstvo jedné z městských částí, kde se projednávala petice občanů proti výstavbě dálnice. „Při rozhovoru jsem se dozvěděla, že ji zapomněli odevzdat, tak jsem se vrátila do redakce a řekla to na poradě. Byl z toho otvírák,“ osvětluje okamžik, který ji nasměroval za velkými texty. A později také do Prahy, kde psala v domácím oddělení Mladé fronty.
Několik let Svobodová působila v časopisu Týden, od roku 2010 pak píše pro Respekt. „Když mi volal Erik Tabery, tak jsem málem omdlela, protože to byl odjakživa můj vysněný časopis,“ vzpomíná na schůzku se šéfredaktorem týdeníku v pražské kavárně Slavia. „Nikdo nikdy neřekl takhle rychle ano,“ usmívá se.
Nestydím se, že s lidmi brečím
V Respektu se věnuje především domácí politice a sociálním problémům, v uplynulém roce ale několikrát vyrazila na Ukrajinu. I za reportáže z napadené země si v pondělí převzala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2022. „Je to nejvíc, co může novinář v Česku získat, velmi si toho cením,“ odpovídá Svobodová, která byla před ruskou invazí pracovně pouze na Slovensku.
„Netušila jsem, co mě čeká, ale to nevadí. Když tam přijedou nové oči, tak to může být výhoda,“ myslí si a dodává, že probíhající konflikt začala vnímat už na hranicích. „I když jste na místě, kde zrovna nepadají bomby, tak vás nemůže nechat na pochybách, že jste ve válce,“ říká s obdivem k hrdinství Ukrajinců. „Viděla jsem spoustu žen a matek, které nepřemlouvají své muže a syny, aby nešli na frontu. Stojí a tečou jim slzy, ale říkají, že to jejich země potřebuje. Z toho jsem si opravdu sedla na zadek.“
Emoce při takových okamžicích Svobodová neskrývá, naopak se snaží být empatická. „Když tam mluvím s lidmi, tak si odstup nedržím. Není to tiskovka a stane se, že s respondentem brečíte. Nestydím se za to,“ přiznává, ale doplňuje, že při psaní reportáže se musí na to, co zažila, podívat z odstupu. „Velmi mi pomáhá rozmluva s editorem. Uklidňuje mě, že mluvím s člověkem, který to vidí víc z dálky.“
Novinářem je i její syn
Ohlas vyvolaly rovněž její reportáže z Česka, ve kterých loni v létě mapovala výjezdy předsedy hnutí ANO Andreje Babiše. Společně s fotografem Milanem Jarošem na nich zachytila i okamžik, kdy trojice policistů zaklekla na školáka, který odnesl Babišovi reproduktor. Na akcích bývalého premiéra se přitom často potkávala s lidmi, kteří novinářům nadávají. Jak s nimi mluvit? „Někdy to nejde, ale snažím se být vstřícná a ptát se jich, proč si to o mně myslí,“ odpovídá s tím, že se jí pak často daří je rozmluvit.
Zprostředkování událostí čtenářům Svobodová označuje za hlavní náplň novinařiny, kterou považuje za nejlepší práci na světě. „Žádný jiný sen nemám. Pořád poznáváte něco nového, musíte si lámat hlavu s novými věcmi. A to mi naprosto vyhovuje,“ pochvaluje si reportérka, jejíž syn Vít Svoboda pracuje v redakci Deníku N. „Pozoruju to s radostí. Je dobře, že si zvolil novinařinu – sedí to k jeho povaze a má v sobě zvídavost a schopnost se vcítit do druhého.“
Na přelomu února a března se Svobodová znovu chystá na Ukrajinu, tentokrát s fotografem Milanem Jarošem. „On je fotograf novinář, který by ten článek úplně krásně napsal sám. Velice dobře si s ním rozumím a těším se na to,“ říká s dovětkem, že zatím vymýšlejí, kam přesně pojedou. Chtěla by navštívit rodiny a lidi, o nichž psala ve svých textech? „Nevím, jestli za nimi pojedeme teď, ale chtěla bych. Velice na ně myslím a u některých bohužel vím, že už také mají koho oplakávat.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.