Když se Jakub Szántó vrací z míst válečného konfliktu, cítí vinu. „Je to samozřejmě iracionální,“ připouští zahraniční zpravodaj České televize. Válek a konfliktů zažil celou řadu, sám to nepočítá. Ani po letech si ale nevybudoval „cynickou slupku“, a návrat do míst bojů naopak prožívá hůř. Zásadní změna v tomto ohledu nastala, když se mu narodil první syn. I o tom mluví v nejnovějším díle podcastu Background ČT24.
Svou novinářskou kariéru zahájil Jakub Szántó v televizi Nova. Editory tam štval svým „suchým“ projevem, za svoje témata musel bojovat. „Museli jsme dělat dvojí marketing. Tehdy byl velice důležitý boj napůl totalitního režimu v Zimbabwe s demokratickou opozicí, což samozřejmě editory na Nově vůbec nezajímalo,“ vzpomíná.
„Domluvili jsme se, že uděláme svou reportáž, a na oplátku uděláme jinou,“ nastiňuje Szántó, jak probíhal výměnný obchod s editory. O Zimbabwe tak točit mohl, recipročně ale připravil jinou, víc lifestylovou reportáž. V soukromé televizi se nakonec vypracoval až na pozici vedoucího zahraniční redakce a editora Televizních novin.
„Ty jsi stejně veřejnoprávní,“ říkával mu však už v té době jeho novinářský kolega Michal Kubal. A tak se Szántó po sedmi letech práce v komerčním médiu rozhodl pro změnu a odešel do České televize. „Příchod znamenal, že jsem se mohl vrhnout na témata, která jsou v uvozovkách novinářsky důležitá,“ říká s tím, že ale i na půdě ČT zůstalo místo pro lifestyle. „Prostor věnovaný zahraničnímu zpravodajství je ale daleko větší, tím pádem se tam dostanou i věci, u kterých věříme, že tam patří.“
Novinář se zbraní je za hranou
Absolvent oboru moderní historie původně válečné konflikty pokrývat vůbec nechtěl. „Já jsem nikdy nestál o to, dělat válečnou novinařinu. Chtěl jsem dělat Blízký východ, který mě zajímá, bohužel ty konflikty tam jsou. Stejně tak jsem nechtěl jezdit do postsovětského prostoru, ale jezdil jsem tam, protože mluvím plynně rusky,“ vysvětluje Szántó. Co z něj tedy nakonec udělalo válečného reportéra? „Je to pocit povinnosti. Pocit, že tam máte jet, protože to svět potřebuje.“
Na přelomu milénia byl navíc v Česku zahraničních reportérů nedostatek. „Všichni se známe osobně,“ míní Szántó. „Do 24. února 2022 opravdu nebylo novinářů se zkušenostmi z konfliktních zón moc,“ říká dál a dodává. „Bohužel kvůli dějinám je už daleko víc lidí, kteří tyhle dovednosti mají.“
V podcastu se Szántó zamýšlí také nad prací válečného reportéra jako takovou. Co už je pro něj za hranou? Třeba novinář držící zbraň. Naopak pomoc lidem by podle něj tabu být neměla. „Jestli popovezete ženu se třemi dětmi, protože máte místo v autě, nebo necháte peníze u uprchlického centra, dáte někomu vodu, to absolutně neovlivní průběh konfliktu,“ tvrdí reportér.
Důležité je podle něj být objektivní, současně by se ale věci měly nazývat pravými jmény. „Já osobně vnímám ruskou agresi na Ukrajině jako něco naprosto černobílého,“ uvádí pro příklad Szántó. „Německo během druhé světové války také zachraňovalo údajně utlačovanou německou menšinu a shazovalo právo polského státu na existenci. Když jako novinář budete nazývat to, co Rusko provádí na Ukrajině, agresí, tak je to objektivní stav věci.“
U psycholožky jsem byl jednou
Na otázku, jak zvládá utrpení, které s sebou válečné konflikty nesou, a jak se do nich zvládá opakovaně vracet, odpovídá Szántó zamyšleně. „Je to čím dál horší. Člověk by si myslel, že získá nějakou cynickou slupku, ale opak je pravdou. V mém případě zcela zásadní změnou, kdy jsem začal vnímat konflikty víc lidsky a bolestivě, bylo, když se mi narodil první syn.“
Náročné jsou ale i odjezdy z míst zmítaných válkou. „Cítíte vinu, že tam ty lidi necháváte ve štychu,“ míní novinář. „Je to samozřejmě iracionální, protože co můžete dělat víc, než říct světu, co se jim tam děje?“
Pomoc psychologa Szántó vyhledal jen jednou. Stačilo to. S terapeutkou přišli na to, že se snaží z traumatických situací vytáhnout to dobré. „To bylo něco, co jsem si nikdy předtím neuvědomil. Hledám naději uprostřed zmaru,“ říká k tomu. Sám sebe považuje za extroverta. Nejvíc mu tak pomáhá se ze svých problémů vypovídat. Třeba manželce, která také pracovala jako novinářka, nebo kolegům, kteří podobné situace zažili.
V terénu Szántó hodně spoléhá na svou intuici. „Můj projekční orgán je žaludek, takže když tlak v žaludku už moc sílí, řeknu si: hele brzdi. Zajímavé na práci v extrémních podmínkách je, že poznáváte, co zvládnete, a co už vám přijde moc,“ popisuje novinář. „Pak přijdete na to, že jste až nepřirozeně klidní v situacích, které jsou na hraně.“
I proto připojuje jedno varování: „Ve válce přicházejí k úhoně novináři začátečníci a potom ti úplně staří profíci, kteří už jsou tak chladnokrevní, že nevnímají, co už je moc.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.
