„V životě děláme chyby všichni. To podstatné je, jak se k nim postavíme a co děláme dál,“ okomentoval svou komunistickou minulost kandidát na post hlavy státu, generál ve výslužbě a bývalý předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel, který byl hostem Interview ČT24. NATO by dle něho nemělo Ukrajině vojensky pomáhat, to by podle něj vedlo k zahájení války mezi Aliancí a Ruskem. Od české vlády Pavel v současné krizi očekává cílenější pomoc občanům. Česká televize postupně přináší rozhovory se všemi uchazeči o Hrad. Rozhovor s Petrem Pavlem vedl Daniel Takáč.
Vojáci s sebou nesou soubor vlastností, na které se dá spolehnout, říká prezidentský kandidát Pavel
Interview ČT24: Petr Pavel (zdroj: ČT24)
Pane generále, kandidujete více jako voják, nebo více jako civilista?
Mám historii, která je spojená téměř celý život s armádou. Tu samozřejmě nemůžu nikde zapřít a ani nechci, protože jsem na ni hrdý. Ale už je to čtyři roky minulost, takže dnes už jsem civilista.
To jste, ale do kampaně nějakým způsobem vstupujete, slovo „generál“ máte i na webových stránkách. Nemůže z toho někdo vyčíst, že nemáte zájem o voliče, kterým třeba slovo voják úplně neimponuje?
Musím říct, že se za tu hodnost samozřejmě stydět nemůžu. Ani nechci. Navíc mě takhle lidé celý život znají. Nikomu nevnucuju, jak mě má oslovovat, a mnohokrát se mně stalo, že mě lidé, kteří dopředu avizovali, že se jim oslovování hodností moc nelíbí, v zápalu rozhovoru nakonec několikrát oslovili „generále“. Ale spíš si myslím, že je to pro lidi zdůrazněním toho, co jim vlastně nabízím. To znamená zkušenost, kterou jsem nasbíral, a nebylo to jenom v naší armádě, ale bylo to v NATO, v Evropské unii, při řízení různých krizí, v konfliktech. Myslím si, že to jsou zrovna věci, které se dnes asi hodí.
A skutečně myslíte, že byste se jako kandidát prezidenta republiky neměl od toho vojenství – právě proto, že jsou tu i lidé, kteří prostě nechtějí vojáka – trochu odtáhnout?
Víte, já si myslím, že kdybych ze svých transparentů a billboardů a dalších odstranil slovo „generál“, tak ty, kteří mi to nepřejí, by to asi nepřesvědčilo, že mě mají volit. A těm, kteří mě chtějí volit, hodnost nijak nevadí.
Má vůbec prezidentem republiky být voják? Není jakýsi civilní, nebo řekněme humanistický nadhled pro výkon této funkce lepší?
A kde berete přesvědčení, že voják nemůže být humanista?
A může?
Samozřejmě, že ano.
Jak se to pozná?
Pozná se to podle toho, že si voják projde krizemi i válkami. Naprostá většina vojáků, kteří vidí, co válka přináší za utrpení, rozhodně není nijak dychtivá po válce. A já si myslím, že většina soudných vojáků, kteří se potom dostanou do vyšších pozic, kde mohou dávat politikům doporučení, do poslední chvíle, kdy je to jenom možné, doporučují jiná řešení než ozbrojený konflikt.
Myslíte brzdící doporučení?
Myslím tím řešení, která jsou spíše odstrašením nebo demonstrací síly, když už je to zapotřebí. Případně samozřejmě kombinací různých opatření, ale zahájit vojenský konflikt je opravdu až to poslední.
Centrum pro výzkum veřejného mínění letos na jaře v průzkumu zjistilo, že armádě důvěřuje třiasedmdesát procent lidí. S tím nějak počítáte? Taková zkratka – dobré renomé armády rovná se plus body pro mě.
Takhle jsem to určitě nikdy nebral. Já jsem stavěl na tom, co lidem mohu nabídnout, a to nutně nemusí korespondovat s popularitou armády. Ale myslím, že lidé vnímají to, že vojáci s sebou nesou určitý soubor vlastností, na které se asi dá spolehnout. A já jsem se o tyto vlastnosti vždycky opíral, protože byly mojí součástí po celou moji vojenskou kariéru.
Jak na obtíž bude vaše angažmá v komunistické armádě?
Beru to jako součást své historie, které jsem se nikdy nezříkal. A vnímám to spíš jako pozitivum, protože je asi špatné, když v životě uděláme nějaký špatný krok a když se z něho nepoučíme. Mám za to, že z předlistopadového období, které samozřejmě s ohledem na to, co vím dnes, považuji za chybu, jsem udělal hodně pro to, abych dal najevo, že jsem se z té chyby poučil. Celá moje polistopadová historie je naprosto zřejmá a transparentní.
Bude to na obtíž?
Já bych neřekl, že to bude na obtíž. Myslím si, že na obtíž by bylo, když se člověk se svojí minulostí nijak nevypořádá a nedokáže se k ní postavit čelem.
Vy jste chtěl působit ve vojenském zpravodajství. Sám říkáte, alespoň jsem to tak zaznamenal, že jste dopředu, v půlce onoho kurzu na zpravodajské služby generálního štábu, nevěděli, kde bude konec a jaké bude vaše umístění. Takže jste musel počítat i s tím, že nebudete vojenským diplomatem, ale že budete operativcem někde v týlu Severoatlantické aliance, nasazen proti těmto zemím. Tato možná část vás neodrazovala? Ať už jste ji chtěl, nebo nechtěl, mohlo to tak dopadnout. To vás neodrazovalo?
Tak úplně ne. Protože člověk takovou práci nemůže dělat na rozkaz, to nejde. Takovou práci musíte chtít dělat, musíte k ní být motivován. A pokud bych v průběhu kurzu byl hodnocen tak, že bych tu práci mohl vykonávat, bude hodně záležet na tom, jestli ji chci dělat, nebo ne. A já jsem od začátku dával jasně najevo, že chci pracovat v oficiální funkci, s diplomatickým pasem, v zahraničí oficiálně pod svým jménem.
Jedno z hodnocení vašich tehdejších nadřízených říká – to jsem našel na vašich stránkách, kde jste ty dokumenty zveřejnil, jde o vyjádření náčelníka skupiny v záznamu o vyhledávání kandidáta do ZK, předpokládám do „základního kurzu“ – cituji: „Jeho povahové a charakterové vlastnosti dávají předpoklad neměnnosti jeho rozhodnutí. Kandidát má orientační znalost obsahu možné budoucí práce a je odhodlaný plnit svoje povinnosti při studiu, v práci s veškerým úsilím“. To není doklad vaší oddanosti tehdejšímu režimu?
Ne, to je dokladem toho, že jsem orientačně seznámen s obsahem kurzu a že jsem odhodlán ho splnit co nejlépe.
I v práci, i v budoucí práci jste seznámen s obsahem možné budoucí práce. To bych pochopil jako případné práce v týlu Severoatlantické aliance.
Obsah možné budoucí práce byla právě třeba i ta diplomatická práce. Když jsem tady s tím souhlasil, tak jsem souhlasil s tím, co jsem chtěl dělat, a to je v pořádku.
Byl jste přesvědčen o tom, že je správné porazit NATO?
Tehdy jsem neuvažoval v nějakých ideologických kategoriích. Bral jsem to prostě tak, že jsem voják, který má bránit tuhle zemi a lidi, kteří v ní žijí. A pokud by došlo k politickému rozhodnutí, bránil bych tuhle zemi.
Vůči Severoatlantické alianci byste bránil komunistickou zemi?
Myslíte, že by bylo správné, abych jako voják složil zbraň a nechal zemi napospas vojenskému napadení?
Co by bylo správné podle vás? To je důležité.
Já jsem to rozhodně takhle nebral. Pokud by tehdy vznikl konflikt, umírali by lidé. Umírali by naši lidé. A umírali by možná rukou demokratických zemí. V takovém případě by asi nezbylo nic jiného, než se bránit. Dokážu si jen těžko představit, že by za situace, kdy by došlo ke konfliktu, se na to měli vojáci z obou stran dívat nějak ideologicky.
A demokratické země chtěly ty komunistické napadnout?
Ale ony ani ty komunistické země neříkaly, že chtějí napadnout ty západní.
Když jste vstupoval do kurzu zpravodajské služby generálního štábu, jaký jste předpokládal průběh své kariéry? Nebo jinak, kdyby nebyl listopad 1989, kde byste dnes byl?
To je čistá spekulace. Zřejmě bych asi dokončil kurz a šel bych pracovat někam na ambasádu jako pracovník úřadu vojenského přidělence.
Od té doby už je hodně dlouho, to už byste byl asi někde výš. Šel byste kariérním žebříčkem výš a výš? Šéf vojenské rozvědky?
Těžko spekulovat.
Kde jste se viděl? Kam jste chtěl ve vojenské kariéře dojít?
Nikdy jsem neměl žádný dlouhodobý cíl. Já jsem se díval na dosažitelné cíle, které jsou přede mnou. Nikdy jsem neměl cíl, že bych chtěl být generál nebo že bych chtěl být na nějakém konkrétním místě.
Za toto armádní angažmá jste se omluvil, to je pravda. Někteří si ale kladou otázku, i veřejně, jestli člověk s tímto životopisem může být v nejvyšší funkci v této zemi. Zemi, která se rozešla s komunismem už před třiatřiceti lety. Jak chcete tyto lidi přesvědčit, že to možné je?
S komunismem jsem se před těmi třiatřiceti lety rozešel také. A rozešel jsem se s ním tak, že jsem dal najevo, kam bych rád tuhle zemi směřoval, a také jsem se na tom aktivně podílel celou dobu.
Myslím, že v životě děláme chyby všichni. To podstatné je, jak se k nim postavíme a co děláme dál. K tomu období jsem se postavil jednoznačně. Řekl jsem, že to byla chyba. Ve vztahu k lidem, kterým režim nepochybně ublížil, jsem to vnímal tak, že jsem byl sice po dlouhou dobu nevědomky, ale na té pro ně nepřátelské straně. A toho je mi líto, ale už to samozřejmě nezměním. Mojí kolektivní omluvou všem těmto lidem bylo právě těch třiatřicet let. Myslím, že když se díváme na historii v kontextu, mohli bychom se dopracovat k závěrům, jestli člověk s takovou zkušeností může, nebo nemůže úspěšně vést stát.
Je komunistická minulost handicapem Andreje Babiše?
Myslím, že handicapem Andreje Babiše je mnohem více jeho polistopadová minulost.
A ta komunistická ne?
Říkám „mnohem více“.
Otázka zněla jasně: Je komunistická minulost handicapem Andreje Babiše?
Je, samozřejmě. Stejně jako je určitým handicapem i v mém případě.
A ten rozdíl je tedy v čem?
Rozdíl mezi námi je v polistopadovém vývoji. Já jsem se věnoval tomu, aby tato země byla demokratická, bezpečná, respektovaná v zahraničí. Andrej Babiš se věnoval tomu, aby různými způsoby zvětšoval svoje bohatství.
Kandidát na prezidenta Petr Pavel
Anketní otázky
Udělíte Milošovi Zemanovi Řád Bílého lva?
Nemyslím si, že by si ho zasloužil.
I když oba předchozí prezidenti, Václav Havel a Václav Klaus, tyto řády mají?
Z principu si nemyslím, že by bylo dobré, aby si prezidenti stejné země mezi sebou udělovali nejvyšší státní vyznamenání. Minimálně tedy ne ti po sobě jdoucí. A navíc si opravdu nemyslím, že by Miloš Zeman pro tuto zemi udělal tolik, aby si zasloužil nejvyšší státní vyznamenání.
Má česká armáda začít posílat ženy i do operací speciálních jednotek?
Ženy jsou součástí armády. Pokud je někdo ochoten jít do boje, jde do toho s tím, že je přesvědčen o tom, proč to dělá, kvůli jakým hodnotám a s jakým nasazením. Myslím, že je celkem jedno, jestli jsou to muži, nebo ženy. Když se podíváme do konfliktů v historii, ale i dnes, i na Ukrajině velice úspěšně bojuje mnoho žen, a to i ve speciálnějších operacích.
Je Viktor Orbán kladnou, nebo zápornou postavou evropské politiky?
Z mého pohledu zápornou.
Kdy jste naposledy porušil řád a klid?
Nedávno. Když jsem na jedné škole natáčel takový pořad s dětmi a děti pro mě měly úkol vylézt na lezeckou stěnu. Já jsem si nějak pod tlakem času neuvědomil, že bych měl také respektovat bezpečnostní opatření a jít dětem příkladem, a vylezl jsem na ni bez zajištění. To jsem jim rozhodně nedal dobrý příklad.
Vyměníte motorku, co máte teď, za elektrickou?
Dokud to půjde, tak ne.
Zastavme se u souvislostí s válkou na Ukrajině. Na jak velkou oběť jsou Češi pro vítězství Ukrajiny ve válce s Ruskem připraveni?
Myslím, že více, než to vypadá na povrch. Je mnoho slyšet některé negativní hlasy a málo ty pozitivní. Když vidím, s jakou mírou podpory se dosud setkáváme mezi naším obyvatelstvem, rozhodně to není špatné. Obyvatelé ve své většině vnímají, že ta válka není jenom válkou Ruska proti Ukrajině, ale že je v přeneseném smyslu i válkou naší. Že tam jde o mnohem více. Jsou právě proto ochotni pro to něco obětovat. Protože přece jenom… my v této válce obětujeme jenom svůj komfort. Ukrajinci obětují svoje životy a obrovské materiální hodnoty.
Čili podle vás není potřeba lidem vysvětlovat, že zhoršení jejich životní úrovně je v zájmu dobra? Že tomu rozumějí? Protože ekonomové upozorňují na to, že třetina domácností se může dostat na hranici příjmové chudoby. Lidé rozumí tomu, že to je konflikt v zájmu dobra?
Ne, ne, to bych takhle rozhodně neřekl. Myslím, že je potřeba to lidem vysvětlovat, a to kontinuálně…
A jak tedy?
Především tím, že o tom bude mluvit často a srozumitelně hlava státu. A hlavu státu ostatně v poslední době vůbec neslyšíme a nevidíme. Lidem je potřeba zdůrazňovat, že ta válka je vedena i v našem zájmu, že může být dovedena do úspěšného konce pro Ukrajinu, že Rusko nesmí na Ukrajině uspět, protože v takovém případě by ty důsledky pro nás byly mnohem horší. Ale zároveň také občané musí vidět, že vláda podniká smysluplné kroky, aby těm, kteří se dostávají do existenční tísně, bylo pomoženo. Protože si sami nepomohou.
Co to je „válka musí být dovedena do úspěšného konce pro Ukrajinu“?
Mám tím na mysli to, že Ukrajina musí sama dospět do stavu, kdy řekne „ano, teď jsme dosáhli podmínek, na základě kterých jsme ochotni vést jednání o míru“.
Čili není to nikoliv nezbytně až do okamžiku, kdy bude Ukrajina v té podobě, jak jsme ji znali před rokem 2014? Nezbytně nutná podmínka to podle vás není?
Jsem realista. Rozhodně bych si nerad kladl za cíle něco, co by třeba nebylo dosažitelné. Ale není na mně, abych to posuzoval. To musí posoudit Ukrajinci sami.
Na jednu stranu naprosto chápu, že Ukrajina chce obnovit svoji teritoriální celistvost v původních hranicích, na druhou stranu si myslím, že i vývoj konfliktu dále ukáže, co je realisticky možné, a co není. Nakonec… v konfliktu vždy dochází k určité únavě, a to nejenom bojujících stran, ale i těch, kteří jednotlivé bojující strany podporují. V určitém okamžiku je třeba dát větší prostor jednání, byť by nebyly naplněny úplně všechny cíle, protože protahování konfliktu by přineslo naprosto nepoměrné ztráty a škody.
Čili jsou podle vás přijatelné i nějaké územní ústupky?
Ale to není na mně. To si musí vyhodnotit Ukrajina.
Víte, všechny kandidáty chceme poznat. Kladli jsme i otázky, které třeba nejsou v jejich kompetenci, ale zajímá nás, co si o tom myslíte. Tedy, územní ústupky jsou přijatelné i za té podmínky, když to Ukrajina uzná? Jsou přijatelné?
Pokud k tomu dospěje Ukrajina, myslím, že bychom v tom měli Ukrajinu podpořit.
Co když to příště někdo zkusí znovu? Nemá být tím cílem, že je to nepřípustné a musí se to dostat až před rok 2014?
V principu samozřejmě ano, ale zároveň si taky vezměte reálnou situaci. V některých částech okupované Ukrajiny je dnes téměř stoprocentně ruské obyvatelstvo, to je nakloněno Rusku a je to třeba už po dobu osmi let. V takovém případě bude asi pro Ukrajinu velice těžké takové území znovu kontrolovat a navodit tam atmosféru, která bude vstřícná vládě v Kyjevě. Takže je na Ukrajincích, aby si sami vyhodnotili, za jakých podmínek budou ochotni sednout k jednacímu stolu. My je v tom můžeme maximálně podpořit, ale nemůžeme je do toho nijak nutit.
Kdyby vláda z podpory začala couvat dřív, budete stát za vládou?
Naopak bych se snažil tlačit na vládu, abychom to dělali jednoznačně v koordinaci se spojenci. Protože ve vztahu k Rusku musíme zaujímat jednotný postoj.
Má NATO jít i vojensky pomoci Ukrajině?
NATO pomáhá Ukrajině. Pomáhá jí v řadě případů i vojensky, ale ne tak, jak byste si představil technikou a přítomností na bojišti.
Dobře, já dokonkretizuji tu otázku. Má NATO jít vojensky – i prostřednictvím vojáků – pomoci Ukrajině?
To by bylo jasně vstupem NATO do konfliktu. A myslím si, že od samého počátku zdůrazňujeme, že není v zájmu nikoho, aby se rozhořel konflikt mezi NATO a Ruskem. Z toho důvodu jsou podnikány všechny kroky, které jsou pod hranicí toho vstupu.
Takže ne. Tady je vaše odpověď jednoznačně ne?
Jednoznačně ne.
Voják ne?
Protože by to vedlo opravdu de facto i de iure k zahájení války mezi NATO a Ruskem.
I když to vypadá, jak to vypadá? Útoky, zničené domy, elektrárny, přehrady, zima, lidé nebudou mít světlo, teplo, vodu… Stejně platí „vojáci ne“?
Musíme si uvědomit jednu věc. V okamžiku, kdy by jednotky NATO vstoupily na teritorium Ukrajiny, Rusko to bude jednoznačně interpretovat jako vstup NATO do války. A v takovém případě ve vztahu k poměru sil mezi NATO a Ruskem by Rusko asi velice rychle dospělo k závěru, že z existenčních důvodů – jak to mnohokrát zdůraznili – by bylo dotlačeno, jak oni říkají, k použití jaderné zbraně. To si opravdu asi nikdo nepřeje.
Když nedávno dopadla na polské území raketa, nemálo lidí si vaši reakci vysvětlilo jako odsouzení Ruska, které zaútočilo na Severoatlantickou alianci. Proč jste jako prezidentský kandidát, nota bene s vašimi zkušenostmi, s tím, co tady teď říkáte, nebyl zdrženlivější?
Nevím, z čeho čerpáte. Má vyjádření byla naopak velice zdrženlivá.
Dostali jsme od vašich spolupracovníků vyjádření o dopadu ruských raket na polském území. „Je to vážná eskalace konfliktu, ale neznamená to, že by měla vypuknout válka mezi NATO a Ruskem, každopádně se ale ruská strana setká s velice silnou odezvou“. Tady nepresumujete, že je to ruský útok? „Samozřejmě nelze očekávat, že se Rusko k útoku přihlásí“. Zase, nepresumujete, že je to ruský útok?
Ale zároveň jsem také říkal, že je třeba vyčkat, jak to bude vyšetřeno.
Říkal jste, že NATO má dost možností to vyšetřit.
Jasně.
A vy tady presumujete, že střílelo Rusko. Nebo ne? Ptal jsem se, jestli nemáte být zdrženlivější, když jste prezidentský kandidát, budete prezidentem republiky, a tato slova mohou vést k daleko větší eskalaci situace. Ostatně se také o tom mluvilo, že tato vyjádření nás trochu přiblížila k třetí světové válce. Neměl jste být zdrženlivější?
Když si vezmu všechna ta vyjádření, jsem přesvědčený o tom, že jsem zdrženlivý byl.
Dostatečně?
Ano.
Jako prezident republiky nebudete mluvit rychle a bez dostatečných informací?
To jsem nikdy nedělal.
Podle některých průzkumů, například Instant pro Generali Investments, šetří na potravinách téměř dvě třetiny lidí. Omezení návštěv restaurací – pětačtyřicet procent lidí. Jak se vám to poslouchá, že si lidé odpírají jídlo, protože na něj nemají?
Poslouchá se mi to v kontextu konfliktu, krize, ve které teď žijeme. Konflikt na Ukrajině má dopad na životy téměř všech lidí v Evropě. Na některé více, na některé méně. Znovu zopakuji, že je mnohem přijatelnější omezit se třeba při nákupu potravin z těch nákladnějších k těm levnějším nebo se omezit v dovolených, případně odložit nákup nového auta než být bez vody, elektřiny, tepla a v rozbité zemi. To je opravdu ta nejmenší daň za válku.
Teď tedy lidem říkáte „ano, nepůjdete do restaurace, ano, koupíte si levnější potraviny“.
Je fér říkat lidem, že skutečně jsme – sice nepřímo, ale jsme – v konfliktu. Ten konflikt něco stojí a dopadá na nás na všechny. Na někoho méně, na někoho více. Co by měla vláda dělat, je rozprostřít to břímě, aby bylo únosné. To znamená pomoci více těm, kteří to potřebují nejvíce, a méně těm, kteří to nepotřebují. A těm naopak vysvětlit, že je to prostě nutnost. Vždyť si nemůžeme dovolit přidávat všem, když jsme v krizi a kousek od nás je válka.
Kdo jsou ti, co pomoc potřebují, a kdo jsou ti, co pomoc nepotřebují? To říkají skoro všichni, že pomoc musí být cílená, nikoliv plošná. Komu ještě pomáhat a komu už ne?
To je celkem zřejmé. Máme skupiny obyvatel, ať už jsou to samoživitelky, nebo samoživitelé, obecně osamělí senioři, lidé s různým handicapem, ale mnohokrát jsou to třeba…
A to rozlišíte výší příjmů?
Výší příjmů.
A ta hranice je kde? Kdo už ano, kdo už ne? Tu představu máte?
Údaje o tom jsou.
Mě zajímá vaše představa.
Představa vychází z toho, co čerpám z dostupných veřejných zdrojů. A ty dostupné veřejné zdroje říkají, že přibližně dvacet procent našich domácností je s příjmy a výdaji na nule, anebo pod. A to je celkem jasně definovaná skupina, která opravdu potřebuje pomoc.
Pak je tady mnoho lidí, kteří jsou v příjmové kategorii, která si sice snižuje životní komfort, ale neznamená to pro ně žádný existenční dopad, protože se jim jenom vlastně snižují měsíční úspory. S tím se dá po nějakou dobu přežít. Ale pokud mají lidé opravdu měsíční výdaje vyšší, než dostanou… Já jsem teď nedávno mluvil se svým osmdesátiletým strýcem a jemu přišly faktury, které jsou o čtyři tisíce vyšší, než dostává důchod. To je konkrétní případ.
Má vláda pomáhat – ať už plošně, nebo cíleně, to jsme si vysvětlili – bez ohledu na výši zadlužení země?
V případě, kdy jsme v krizi, samozřejmě pomáhat musí, protože v opačném případě…
Bez ohledu na výši zadlužení země?
Výše zadlužení se zvyšuje i z jiných důvodů. Zadlužení se zvyšovalo třeba v době covidu, naprosto enormně a mnohdy nesmyslně.
Teď to vztahujeme k této pomoci.
V tomto případě je opravdu potřeba pomáhat cíleně. Lidem, kteří si sami nepomohou. Bavili jsme se o tom, kdo to je. I kdyby to mělo stát zvýšení schodku, vláda to asi bude muset udělat. Na druhou stranu zvýšení schodku není ale jenom jedna cesta. Dalšími cestami jsou úspory na straně výdajů státního rozpočtu, také například úprava daní. Myslím, že je potřeba podívat se na všechny možnosti, a ne pouze zvyšovat schodek státního rozpočtu.
Má vláda zvýšit daně?
Pokud na zmírnění dopadů krize nebude stačit soubor opatření, který dnes vláda přijala, pak jí zřejmě nic jiného nezbyde. Myslím ale, že by to mělo jít ruku v ruce se snižováním výdajů. A to jsme zatím neslyšeli. Pravicová vláda celkem logicky nechce zvyšovat daně, protože by to bylo proti jejím principům.
A které výdaje byste snížil?
Které výdaje státního rozpočtu?
Ano.
Za poslední roky stále roste počet státních zaměstnanců.
Slyšeli jsme o stovkách zrušených pracovních míst. Ministerstvo financí například.
Musíme se také podívat, o kolik stovek až tisíc zase narostly.
Myslím, že pan ministr Zbyněk Stanjura mluvil o minus devíti stovkách, jenom na jeho úřadu. Jsou to ty miliardy, které tím ušetříte?
To určitě ne. Myslím si, že výdajů by bylo třeba seškrtat více.
Nižší tempo růstu důchodů?
To už bylo oznámeno.
A to je v pořádku?
Musíme diferencovat. Pro některé lidi to v pořádku určitě nebude. Pokud má někdo důchod třináct tisíc, s tím asi velkou slávu neudělá. Pokud jsou dva důchodci a mají slušný důchod, pak samozřejmě není třeba jim zvyšovat. Zase je to třeba odlišit výší příjmů, která je na domácnost.
- Armádní generál ve výslužbě, v letech 2015 až 2018 byl předsedou Vojenského výboru NATO.
- Prošel řadou velitelských pozic, od července 2012 do dubna 2015 působil jako náčelník Generálního štábu Armády ČR.
- Rodák z Plané u Mariánských Lázní studoval na vojenském gymnáziu v Opavě, poté pokračoval na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově, kde se orientoval na průzkum a výsadkové jednotky.
- Po studiu nastoupil do Prostějova k výsadkovému pluku zvláštního určení; tehdy vstoupil do KSČ, což dnes označuje za chybu.
- Jeho kandidaturu podpořilo podpisem přes 81 tisíc občanů.
- Zdroj: ČTK/ČT24
Události, komentáře: Silné a slabé stránky Petra Pavla (zdroj: ČT24)