Památník Terezín uspořádal ve čtvrtek setkání k 80. výročí vzniku ghetta. Do Muzea ghetta zavítaly dvě bývalé vězeňkyně se svými potomky, pozdrav zazněl z předtočeného videa od dvou někdejších vězňů z Izraele. Řečníci zdůrazňovali nutnost připomínat tragické osudy Židů. Bývalí vězni se schází v Terezíně při připomínce zahájení deportace Židů z českých zemí pravidelně každých pět let. Před deseti lety jich přijelo do Terezína přes dvě stě.
„Akce, která je založená na setkání bývalých vězňů, je to hlavní, co můžeme dělat. Bývalí vězni jsou tím nejcennějším, co jako paměťové instituce máme. A samozřejmě je jich čím dál méně,“ uvedl mluvčí Památníku Terezín Stanislav Lada.
Předseda Terezínské iniciativy, která sdružuje bývalé vězně a jejich potomky, Michal Stránský uvedl, že je důležité si připomínat ty, kteří odešli přes Terezín a Lodž do koncentračních táborů, z nichž se nevrátili. „Nechci, aby se na tragický život Židů zapomnělo, i když vím, že se zapomene. Nechci však, aby to bylo příliš brzy,“ uvedl.
Přečetl také vzpomínky svého otce, jenž byl v prosinci 1941 zařazen do druhého transportu do Terezína. S projevem vystoupil i Daniel Shek, předseda správní rady izraelského památníku Beit Terezín, jenž se snaží uchovat památku na vězně terezínského ghetta v Izraeli. Účastníci setkání také zhlédli snímek Miloše Zvěřiny Terezínské stíny.
„Až bude po válce“
„Říká se, že historie začíná tehdy, když poslední pamětníci odejdou. Ještě tu jsme,“ řekla Michaela Vidláková. Zmínila, že už před lety se vynořovali popírači holocaustu a objevují se i dnes. „Doufám, že vždycky bude někdo, kdo ponese pravdu, až tu pamětníci nebudou,“ uvedla žena, které bylo šest let, když se dostala do Terezína.
„Vnímám tu zkušenost jako strašlivou tragédii, nejen tu osobní, ztrátu prarodičů a kamarádů, ale i tragédii židovskou, zlikvidování tradic, kultury a jako tragédii pro veškeré lidstvo, tolik zmařených talentů, vědců i těch jejich možných potomků,“ řekla. Dodala, že s odstupem času si uvědomila i určitá pozitiva pobytu v ghettu. „Naučila jsem se nefňukat, žít v kolektivu, nést zodpovědnost,“ uvedla. O životě a smrti tehdy podle ní rozhodovaly maličkosti. „Jako dítě jsem chápala hlavně jednu věc, naději, kterou dodávala ta kouzelná formule: 'až bude po válce',“ řekla.
Do Terezína přijela 10. prosince 1941, měsíc po svých dvanáctých narozeninách, Helga Hošková. S sebou si přibalila pastelky. V Terezíně zůstala téměř tři roky. „Namalovala jsem přes sto obrázků líčících život v ghettu, fotografování bylo zakázáno,“ uvedla. Na podzim 1944 byla deportována, její strýc kresby zazdil, dnes jsou již zveřejněny. Do Prahy se Hošková vrátila se svou matkou. „Do své tvorby jsem vkládala zážitky, snad mé obrazy budou hovořit za mě, až tu nebudu,“ doufá.
Mordechaj Livni v předtočeném vzkazu uvedl, že holocaust byla největší katastrofa pro židovský národ, proto se musí uchovávat památka na tuto historii. „Jediná cesta k lepšímu životu budoucích generací je připomínat a vyprávět minulost,“ uvedl.
Na závěr setkání vystoupil Dismanův rozhlasový dětský soubor s dětskou operou Brundibár, která vznikla právě v terezínském ghettu.
Terezínem prošly stovky tisíc vězňů
V letech 1940 až 1945 zavlekli nacisté do věznice gestapa v Malé pevnosti, terezínského ghetta a koncentračního tábora Richard v Litoměřicích přes 200 tisíc vězňů. Nejvíce, přes 150 tisíc lidí, trpělo v židovském ghettu.
Byli mezi nimi lidé z Čech, Slovenska, Polska, Jugoslávie, Rakouska, Francie, Itálie, Nizozemska, Maďarska a z dalších zemí. Každý pátý zemřel přímo tam, na sto tisíc jich zahynulo po deportaci z Terezína v koncentračních vyhlazovacích táborech. Od roku 1947 jejich památku připomíná Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín.
