Veličenstvo kat. Jak žil prokurátor Josef Urválek po justičních zločinech 50. let

Byly to morbidní divadelní exhibice na účet předem odsouzených k smrti. Milady Horákové, Záviše Kalandry, Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise a dalších. Jméno Josefa Urválka, nejznámějšího představitele justičních zločinů padesátých let, se objevilo v souvislosti s aférou kandidátky na ombudsmana Heleny Válkové. Jaký byl Urválkův pozdější život, o kterém se toho moc neví, zjišťovali Mirek Petráček a Karel Vrána z pořadu Reportéři ČT. 

Video Reportéři ČT
video

Reportéři ČT: Veličenstvo kat

Před senátem státního soudu v Praze byl 20. listopadu (1952) zahájen proces s vedením protistátního spikleneckého centra, hlásila tehdejší filmová reportáž. A následovala slova státního prokurátora Josefa Urválka: „Že jako trockisticko-titovští sionističtí buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu vytvořili ve službách amerických imperialistů a řízeni nepřátelskými západními rozvědkami protistátní spiklenecké centrum.“

Dnešní historici zmiňují prokurátorovu dikci, expresivní výrazy a opovržení vůči obžalovaným. Například Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů považuje Urválka za jednoho z nejvíce obávaných žalobců, který proslul velkými teatrálními gesty, třídním slovníkem a velmi nenávistnými obraty.

Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR připomíná také jeho výraznou dikci a opovržení vůči obžalovaným, které z něho sálalo. „V každém případě to opravdu byla lidská zrůda.“ 

Pro kariéru cokoliv

Jestli Urválka něco skutečně charakterizovalo, tak to byla velká ctižádostivost a schopnost udělat pro kariérní postup opravdu cokoliv, řekl právní historik a děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík.

Urválek vystudoval práva za první republiky na Karlově univerzitě. Promoval v roce 1934. „Ještě za první republiky působil jak u soudu, tak na prokuratuře,“ uvádí Tůma. Dodává, že tedy nešlo o žádného absolventa rychlokurzů po roce 1948, při nichž bylo novým soudcům nebo prokurátorům vtloukáno do hlavy sovětské pojetí práva. „Je to člověk, který za sebou měl relativně dlouhou praxi v normálním soudním systému se vším všudy,“ konstatuje Tůma. 

„Urválek velmi dobře pochopil, že je to prostředek pro rychlý postup v jeho kariéře, protože právě už v té první fázi retribučního soudnictví do roku 1947 proslul tím, že navrhoval velmi přísné tresty,“ řekl právní historik a děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík.

Návrhy na trest smrti jak na běžícím pásu

Po roce 1948 se stal Urválek šéfem krajské prokuratury v Českých Budějovicích. „Ale býval vždycky vyzván, aby fungoval jako prokurátor u státního soudu u těch důležitých politických procesů a tam se opravdu zapsal nesmazatelným způsobem,“ řekl Tůma. 

Jedním z prvních takových vykonstruovaných procesů, ve kterém Josef Urválek vystupoval jako státní prokurátor, byl soud v dubnu 1950, při kterém si komunisté vyřizovali účty s vysokými představiteli církevních řádů. Byli obžalováni mimo jiné ze špionáže, přechovávání zbraní a nenávisti k režimu, připomněl pořad Reportéři ČT. Urválek žádal čtyři tresty smrti.

V procesu pak padly velmi vysoké tresty. Ján Mastyliak dostal doživotní trest, k mnohaletým trestům byli odsouzen i další, ať to byl Augustin Machalka či Vít Bohumil Tajovský, uvedla Alena Šimánková z Národního archivu.  

„To, jakým způsobem, vlastně téměř jak na běžícím páse předkládal návrhy na trest smrti, je něco, co z něj činí opravdu jednu z nejodpornějších postav československé justice druhé poloviny 20. století,“ řekl Kuklík. 

Od politických procesů vystoupal Urválek na jeden z nejvyšších postů, které právník mohl zastávat. Od roku 1953 do roku 1963 byl předsedou Nejvyššího soudu.

V roce 1963, v době začínajících rehabilitací a revizí politických procesů, začalo být pro tehdejší vedoucí komunisty Urválkovo místo na právnickém výsluní neudržitelné. Josef Urválek musel dokonce absolvovat pohovory před rehabilitačními komisemi.

„Svoji roli omlouvá, vinu svaluje na sovětské poradce, na stranické představitele a na Státní bezpečnost, on byl vždy jenom vykonavatel, věřil doznání obviněných. A na základě pouze těchto doznání Josef Urválek navrhoval absolutní tresty,“ říká Šimánková na základě archivních materiálů. 

V roce 1968 v rozhovoru pro Rudé právo Urválek tvrdil, že vůbec nevěděl o tom, že politické procesy jsou zinscenované, že jsou dopředu připravené rozsudky, že výše trestů byla dána ještě než začalo samotné soudní líčení, připomněl Blažek.

V březnu 1968 se Urválek hájil pro časopis Reportér: „Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška.“

Kuklík k tomu poznamenal: „On totiž velmi dobře věděl, jak jsou ty procesy připraveny, že jsou to skutečně zinscenované procesy. A jeho role byla zajímavá tím, že se samozřejmě podílel i na vytváření jakýchsi scénářů, jak budou ty procesy vypadat.“

Po roce 1968 už nebyl o rozkrývání pozadí politických procesů z 50. let zájem a tak mohl Josef Urválek v klidu dožít ve vedení Výzkumného ústavu kriminologického.

Starší syn byl vyšetřovatelem Státní bezpečnosti 

O soukromém životě Josefa Urválka se toho ví málo. Reportérům ČT se ale podařilo vypátrat svědky a archivní materiály, které ukazují, jak jeho negativní věhlas poznamenal jeho nejbližší.

Například současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský počátkem 60. let studoval na právnické fakultě se starším synem Josefa Urválka – Petrem. „Někdy během toho pětiletého studia se náhle v našem ročníku skutečně objevil starší syn pana Urválka,“ vzpomíná Rychetský.

Petr Urválek v roce 1964 vstoupil do služby u Státní bezpečnosti jako vyšetřovatel. V kádrových materiálech je hodnocen jako aktivní, inteligentní, uvědomělý a pracovitý příslušník. Měl ale problémy s alkoholem. Opilý způsobil dopravní nehodu, za kterou dostal podmíněný trest.

V roce 1968  vystupoval otcovým jménem proti tehdejším médiím. „Vystupoval jsem jeho jménem a dožadoval se, vesměs bezvýsledně, odvolání publikovaných nařčení a podobně,“ připomínají archivní dokumenty jeho tehdejší snahu.

Druhý syn tělocvikář

Pavel Rychetský zmínil i druhého syna Josefa Urválka, který byl zřejmě velmi odlišný typ. Studoval tělesnou výchovu.

Historik Pavel Paleček o tomto druhém synovi uvádí: „Všichni o něm říkali, že to byl nesmírně čestný, rovný člověk, který celý život nesl v sobě zřejmě to, co jeho otec dělal, protože to jméno v právnických kruzích bylo nesmazatelné“.

Zmínil i jeho činnost v roce 1989: „Když vznikal stávkový výbor na právnické fakultě v Brně, tak měl podpořit ten stávkový výbor a ty studenty zcela jednoznačně,“ připomíná Paleček. 

Snacha, obhájkyně disidentů

Tento syn Josefa Urválka si vzal za ženu spolužačku Pavla Rychetského Zdenu Ševelovou. Rychetský se pak po letech dozvěděl, že Zdena Urválková působila v Brně jako advokátka, a to advokátka velmi statečná, odvážná. „Skutečně obhajovala v řadě politických procesů lidi té mé krevní skupiny, to znamená disidenty. To už mluvíme o období normalizace,“ připomíná Rychetský.

Na Zdenu Urválkovou vzpomíná i advokát a její bývalý kolega Jiří Machourek, který také hájil v Brně disidenty. „V roce 1976 jsem složil advokátní zkoušky a stal jsem se advokátem. A v té době už Zdena Urválková byla zkušenou advokátkou, protože v té době už měla za sebou asi šestiletou advokátní praxi s velmi bohatou klientelou.“

Machourek připomíná stíhání Petra Cibulky, Petra Pospíchala a Libora Chloupka. Ti byli – asi v roce 1977 – stíháni za organizování koncertu Jaroslava Hutky. „V té kauze vystupovala (Zdena Urválková – pozn. red.) myslím si, na tu dobu hodně odvážně, byla velice aktivní“.

To povrzuje i bývalý disident Petr Pospíchal. „Stíhán jsem byl pro pobuřování a Zdena Urválková tu moji obhajobu vzala nesmírně vážně. Byla velmi profesionální, byla taky taková velmi lidská.“

Dodává, že advokátka za ním relativně často chodila i do vazby, která trvala přes devět měsíců. A to mu tehdy, v jeho 18 letech velmi pomáhalo. 

Jen o rodinných záležitostech 

Jiří Machourek říká, že Zdena Urválková brala svého tchána jako danou věc. „Je nutno odlišit Josefa Urválka v jednací síni a Josefa Urválka v rodině. Pokud vím, tak on byl dobrým otcem, ale zejména, posléze, v 70. letech byl dobrým dědečkem.“

Přestože se uvádí, že Josef Urválek spáchal koncem roku 1979 sebevraždu, příčina smrti dodnes není jistá, zmiňuje pořad Reportéři ČT. Jisté je jen to, že stejně jako většina prokurátorů a soudců z 50. let zůstal nepotrestán.