Lidé mlčeli. Před 80 lety vjel Hitler triumfálně do Prahy a vyhlásil protektorát

Bylo chladno, padal déšť se sněhem a lidé mířili do práce a do škol stejně jako jindy. Jenže tentokrát procházeli na nárožích kolem vyhlášky, která tvrdila, že vládu nad Čechami a Moravou převzalo nacistické Německo. Souhlas s okupací si Adolf Hitler vynutil na československém prezidentovi Emilu Háchovi před třetí hodinou ráno. Odpoledne 15. března měla německá armáda zemi pod kontrolou. Den poté vyhlásil Hitler obsazená území za protektorát Čechy a Morava.

Video Události
video

Události: Temné mraky, mokrý sníh. Březnový vír stáhl Československo do protektorátní hlubiny

„Když ve čtyři hodiny ráno zvonil telefon, když volali kamarádi a přátelé, když začal vysílat český rozhlas, vypadalo město pod našimi okny jako každou jinou noc. Jen se postupně od tří hodin začala rozsvěcovat světla: u sousedů, naproti, dole, nahoře, pak v celé ulici. Stáli jsme u okna a říkali jsme si: už to vědí. Budili jsme lidi telefonem: víte to? Odpovídali: ano,“ popsala osudové ráno novinářka Milena Jesenská, později zavražděná v koncentračním táboře Ravensbrück. Na kalendáři si mohla přečíst datum – 15. březen 1939.

Před 167 dny přišlo Československo o Sudety. A přestože se tehdy německý vůdce Hitler zavázal, že víc chtít nebude, po průmyslově rozvinutém Československu bažil. Území leží dostatečně blízko od Berlína, ale dost daleko na to, aby nebyly české továrny ohroženy bombardováním ze strany Hitlerových nepřátel.

Sudety/Protektorát Čechy a Morava
Zdroj: ČT24

„Pro prozíravé politiky a tehdejší analytiky nebo novináře bylo víceméně zřejmé, že se Adolf Hitler nezastaví na nových hranicích druhé československé republiky a dříve nebo později dojde k tomu, k čemu došlo v polovině března 1939,“ myslí si historik Pavel Zeman.

Jasno měli všichni, napsala ve své reportáži z 15. března Jesenská: „Jak se přiházejí největší události? Nečekaně a naráz. Ale když jsou zde, shledáváme vždycky, že nejsme překvapeni. V člověku je vždycky nějaké tušení a vědění věcí příštích, které je jenom přehlušeno rozumem, vůlí, přáním, strachem, shonem a prací. Jakmile zůstane vteřinu duše člověka nahá a zbavena všeho mimo své tajemné cítění, ví naráz: věděl jsem to. Ne nadarmo chodí dnes tolik lidí a vykládá: já jsem to tušil, já jsem to říkal. Věřím jim. Všichni jsme to tušili.“

Armáda před okupací varovala, vláda jí ale nevěřila

Když v prvních hodinách patnáctého březnového dne Adolf Hitler oznámil československému prezidentovi, že na hranicích Čech a Moravy stojí němečtí vojáci, byl Hácha zaskočen. Přesto, že přesně tohle mu říkaly už československé zpravodajské služby, které o pohybu 200 tisíc Němců věděly s předstihem. V březnu je o přípravách informovali Francouzi, dva dny před okupací vládu varovali vojenští zpravodajci v čele s plukovníkem Františkem Moravcem.

„Té zprávě nevěřím. Mám informace, že v Berlíně je naprostý klid a nic nenasvědčuje přípravám nějaké násilné akce proti našemu státu,“ odvětil zpravodajcům dokonce ministr zahraničí František Chvalkovský. Ten, který o den později doprovodil prezidenta Háchu do Berlína.

Šéf oddělení vojenské zpravodajské služby Moravec si ale byl jistý. Dne 14. března uslyšel potvrzení o plánované invazi od vojenského atašé v Berlíně: „Němci přijdou zítra, Bůh vám pomoz a nám taky!“ Vybral několik osvědčených důstojníků, potají naložil klíčovými materiály letadlo poslané z Velké Británie a odletěl do Londýna. Na těchto základech později vyrostla exilová zpravodajská služba, která cvičila budoucí parašutisty.

Hitler vyvolal ve střední Evropě chaos

Bylo to v den, kdy slovenský parlament vyhlásil samostatnost a maďarská vojska překročila hranice Podkarpatské Rusi.

Odtržení Slovenska mělo Prahu oslabit – uvnitř i navenek. Už 13. března pozval Hitler lídra Hlinkovy slovenské ľudové strany a slovenského premiéra Jozefa Tisa do Berlína, aby ho přesvědčil k vyhlášení samostatnosti. Spolu s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem mu vyhrožoval, že pokud nezávislost Slovenska na Praze nevyhlásí, nechá zemi okupovat Maďarskem, a to do několika hodin.

A když Tisovi řekli, že maďarské jednotky míří k hranicím, slovenský premiér se vznikem vlastního státu nakonec souhlasil a „požehnání“ dostal i od prezidenta Háchy. Slovenská republika ale měla být od začátku politicky a vojensky závislá na Německu. 

„Bratislavské obyvatelstvo přijalo prohlášení zcela chladně. Nekonaly se žádné radostné manifestace, někteří Slováci dokonce hlasitě projevovali nesouhlas,“ poznamenal o několik dní později britský konzul Peter Pares.

Jozef Tiso a Adolf Hitler
Zdroj: http://forum.axishistory.com
Autor: ČT24

Ve stejný den, kdy stát přišel o Slovensko, zahájila maďarská armáda útok na Podkarpatskou Rus, relativně autonomní území Československa, kde ovšem měla centrální vláda své vojenské posádky. 16. března vznikla nezávislá republika Karpatská Ukrajina, už 18. března ale byla připojena k Maďarsku.

Zprávy ze Slovenska a Podkarpatské Rusi mířily v průběhu celého 14. března do Prahy. Hodinu po poledni zazvonil v prezidentské kanceláři telefon: o dění ve střední Evropě chce Hitler mluvit přímo s Emilem Háchou. Prezident rozpadající se země nasedl v doprovodu svého ministra zahraničí Františka Chvalkovského na vlak a zhruba ve čtyři hodiny odpoledne vyrazil do Berlína.

Noční jednání v Berlíně 

Do Berlína dorazil Hácha dvě hodiny před půlnocí, Hitler ho ale nechal čekat a jednání začalo až ve čtvrt na dvě ráno. Zatímco Hácha se snažil mluvit o Slovensku, Hitler si vzal slovo. Stručně mu oznámil, že za necelých pět hodin překročí německé vojsko české hranice a případný odpor bude „brutálně všemi prostředky potlačen“. Pokud však Hácha pomůže uklidnit situaci, udělil by Hitler Čechům „jistou dávku národní svobody“.

Prezident Emil Hácha se vrátil z Berlína, kde podepsal kapitulaci
Zdroj: ČTK

Hácha protestoval, pak ho ale vzal za ruku ministr letectví Hermann Göring: „Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit vaši překrásnou Prahu. Všechno by bylo srovnáno se zemí. A to jenom proto, že neumíte pochopit Vůdce. Vždyť on si přeje, aby tisíce mladých českých lidí nepřišly při zbytečném odporu o život.“ Jeho výhružka na Háchu zapůsobila a podlehl.

Ve dvě hodiny ráno, poté, co Hitler nadiktoval Háchovi své podmínky, zavolal prezident do Prahy. „Uvědomte generála Syrového, ať dá rozkaz všem posádkám. Přesně v šest hodin vtrhne německé vojsko do Čech. Máme jen čtyři hodiny, jinak na to doplatíme všichni. Česká armáda nesmí klást odpor a musí odevzdat všechny zbraně. Všude musí být klid, úplný klid,“ oznámil Hácha premiérovi Rudolfu Beranovi.

Navzdory vydanému rozkazu ale Hácha ještě několik minut Hitlerovi vzdoroval: po telefonátu do Prahy odmítl podepsat předložené memorandum, kterým chtěl Hitler dokázat, že vstup vojsk není agresí, ale výsledkem dohody. Dostal srdeční záchvat – ošetřil ho Hitlerův osobní lékař Theodor Morell, tentýž doktor, který podle novináře Normana Ohlera podával Hitlerovi od roku 1936 vitaminy, steroidy a později i opioidy.

Hácha nakonec předložené prohlášení podepsal: „Odhodlal jsem se za souhlasu vlády v hodině dvanácté vyžádati si slyšení říšského kancléře Adolfa Hitlera. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem, po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj.“

„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem… Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili.“

Emil Hácha

československý prezident

V šest hodin ráno, jak bylo dohodnuto, začala okupace. „Nic si z toho nedělejte, pane kolego, není to tak zlé. Budeme mít vlastní stát, ovšem bez armády a bez zahraničního ministra,“ řekl prezident cestou do Prahy šéfu diplomacie Chvalkovskému.

Den jako každý jiný, jen lidé mlčeli

„O půl osmé ráno nastoupil zástup dětí cestu do školy, jako jindy. Dělnictvo a úřednictvo se rozjelo do práce, jako jindy. Elektriky byly plné, jako jindy. Jenom lidé byli jiní. Stáli a mlčeli. Nikdy jsem neslyšela tolik lidí mlčet,“ poznamenala o týden později ve své reportáži novinářka Jesenská.

Německá okupační vojska na Staroměstském náměstí
Zdroj: ČTK

Všichni ti lidé procházeli kolem vyhlášky psané němčinou a lámanou češtinou: „Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze (míněno Vůdce) a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, 15. března 1939 Vrchni Komandant Armadni-Oddil 3, Blaskowitz, General Pjechoty.“ Pod dokumentem byl podepsaný vrchní velitel okupačních vojsk. Pražský hrad obsadily německé jednotky ještě před polednem, zhruba v té době se objevily i ve vnitrozemí. S žádným odporem se už dopředu ani nepočítalo.

Německé vojáky Praha překvapila: propaganda v Říši tvrdila, že Československo se zmítá v národnostních půtkách, lidé a zejména Němci trpí a že jde o záchrannou akci. Paradoxní bylo, že zatímco vojáci v ulicích velkých měst rozdávali eintopf pro zubožené obyvatele, o pár ulic dál si jejich kolegové radostně objednávali v cukrárnách zákusky a žasli nad tím, kolik zboží české obchody nabízí. Pamětníci vzpomínají, že vojáci se chovali slušně a obyvatele neponižovali.

Březen 1939: Pražané vítají hitlerovská vojska
Zdroj: ČTK

Většina Němců jásala, hajlovala a vítala se s německými jednotkami. Zachmuřeným Čechům, kteří se odmítli k oslavám přidat, sráželi na ulicích z hlavy klobouky. Čeští nacisté jásali také, skupina fašistů kolem Radoly Gajdy například obsadila budovu parlamentu, členové hnutí Vlajka rozbíjeli vitríny židovských obchodů a drancovali synagogy. Jenže německé úřady o českých fašistech slyšely už dřív – a vyhodnotily je jako nespolehlivou lůzu, s níž nechtěly příliš spolupracovat. Později byli někteří fašisté dokonce popraveni.

Ačkoliv úřady vyhlásily 15. března zákaz srocování, lidé se podle Jesenské scházeli, třeba na Staroměstském náměstí. „Je tam hrob Neznámého vojína. Dnes z něho není nic vidět, jen obrovská hromada sněženek. Lidé stojí kolem a slzy jim kanou po tvářích. Ne ženám a dětem, ale i mužům, kteří nejsou slzám zvyklí. A zase je to nějak vysloveně české: není to vůbec naříkání, není to ani strach, není to zoufalství, není to křeč žádného pocitu. Je to jenom smutek,“ dodala Jesenská.

Armáda poslechla rozkaz, jen v Místku se bojovalo

Zatímco hlavní část okupace se uskutečnila 15. března dopoledne, první jednotky vstoupily na československé území už 14. března v době, kdy Hácha teprve cestoval do Berlína. Pozdě odpoledne překročili nacisté Odru u Petřkovic a Koblova na Ostravsku a vydali se na Moravskou Ostravu. Obyvatele to zaskočilo, chvíli dokonce věřili, že se jednotky přesouvají na Slovensko. Ostrava padla do německých rukou bez použití síly.

To v nedalekém Místku se situace vyostřila a proběhly tam jediné březnové boje. Zasloužili se o ně vojáci III. praporu 8. pěšího pluku pod vedením zastupujícího velitele Karla Pavlíka. „To nebyl odpor nebo neuposlechnutí rozkazu, ale na ně zkrátka zaútočili němečtí vojáci a Češi neudělali nic jiného, než co jim přikazovala obrana – bránili se,“ upozornil historik Jan Němeček.

Posádka Czajankových kasáren v roce 1939
Zdroj: ČT - Osudové okamžiky

Zhruba půlhodinovou přestřelku o budovu Czajankovy textilní továrny v Místku ukončil nedostatek munice na straně obránců. Podle jiné verze kapitán Pavlík kapituloval na příkaz nadřízených. Ačkoliv v řadách českých vojáků převládali nováčci, konečná bilance hovořila jasně v jejich prospěch: okupanti ztratili podle různých zdrojů šest až 18 mužů, zatímco dva obránci utrpěli jen lehká zranění.

Další boje se ale neudály, i když rozhodnutí Háchy a Syrového řadu vojáků pobouřilo. „Vojenský odpor v noci ze 14. na 15. března 1939 je spojován s takovými solitéry, jako byl třeba podplukovník Josef Mašín, který tehdy chtěl organizovat obranu ruzyňských kasáren. Když zjistil, že bylo nařízeno nebránit se, tak dokonce chtěl celá kasárna vyhodit do povětří, aby nacisté nedostali československý zbrojní arzenál, ale zůstal osamocen,“ upozornil historik Petr Koura.

Někteří vojáci zase ukrývali zbraně a vysílačky, které by se daly využít v odboji. Zbraně mizely třeba z opraven nebo výzkumných ústavů, tedy z míst, kde si jejich absence nikdo nevšiml. „Německá armáda okamžitě začala přebírat českou výzbroj. Ta pak chyběla v odboji – na rozdíl od Polska, přes které se přehnala válka, a získat zbraně, než se zkonsolidovala státní správa, tam bylo lehčí,“ upozornil historik Jiří Friedl.

Naprostá většina zbraní v našem případě ale padla do rukou Wehrmachtu. „Hitler dobře věděl, že českými zbraněmi dokáže vyzbrojit 45 divizí. To byl skutečně jeden z hlavních důvodů, proč se Čechy a Morava staly z jednoho z prvních satelitů státem, který Německo zabralo. Téměř každý třetí tank, který v roce 1940 útočil na Francii, byl československého původu. Škodovy závody se staly druhou největší zbrojovkou třetí říše, hned po závodech v Essenu,“ dodal historik Dušan Uhlíř.

I proto se nacisté v následujících letech snažili zachovat v protektorátu co největší „klid na práci“: zatímco na továrny v Porúří spojenecké letecké útoky dosáhly, nad Plzeň v prvních letech války nedoletěly. Ani na partyzánské boje neměly Čechy a Morava dost husté lesy. Němečtí vojáci, zranění nebo stažení z fronty, měli kde odpočívat.

Video Události, komentáře
video

Historik Koura: Odboj proti okupaci byl, zůstal ale osamocen

Vlak s Háchou Němci zdržovali, aby dorazil až po Hitlerovi

Dne 15. března odpoledne dorazil do Prahy Adolf Hitler. Hácha ho následoval se zpožděním, na nádraží vystoupil z vlaku až před osmou večer, protože jeho spoj Němci úmyslně zdržovali, aby na Hradě vítal Hitler jeho, a ne naopak. Na peróně se Hácha setkal s německými důstojníky; o tom, že ho Hitler předstihl, se dozvěděl teprve na Pražském hradě.

Hitler se v Praze zdržel 24 hodin. Za tu dobu nadiktoval výnos, který definitivně pohřbil Československo a to, co z něj zůstalo, označil za protektorát Čechy a Morava. „Z legislativního hlediska to znamenalo zánik samostatného státu,“ uvedl historik UK Petr Koura. Prezident Hácha rozpustil zákonodárný sbor, takže začaly platit říšskoněmecké zákony a nové se nepřijímaly. Protektorát neměl žádnou státní povahu a byl integrální součástí třetí říše.

Cenzura, potravinové lístky a Hitlerovy narozeniny

Hácha sice zůstal formálně prezidentem a Rudolf Beran byl nadále premiérem, skutečná moc ale byla v rukou úřadujícího říšského protektora. Tím se stal bývalý německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath, jeho zástupcem ve funkci státního tajemníka Hitler jmenoval Karla Hermanna Franka.

Podle šéfredaktora Přítomnosti Ferdinanda Peroutky nebyl Neurath špatnou volbou: „Adolf Hitler nebyl vázán při volbě říšského protektora ničím a nikým. Pro tento úkol mohl vybrat některého muže z mladé gardy nebo z řady starých bojovníků, mohl svěřit poslání říšského protektora vojákovi, stranickému politikovi nebo jen representační osobnosti. Svěřil-li tento veliký a odpovědný úkol právě Neurathovi, je to nový důkaz, že kancléř německé říše má ve výběru pomocníků šťastnou ruku, jsa opravdu znalcem lidí. Kromě toho je vidět, že při novém uspořádání střední Evropy posílá do pole nejdřív jednoho ze svých nejlepších diplomatů, a nikoli muže s tvrdou pěstí.“

Kdo skutečně vládne, se ukázalo třeba ve sporu o zabavování židovského majetku: rozhodovaly o něm německé úřady, které tak mohly podniky, peníze i nemovitosti zabavovat. Ještě 15. března shořela například velkolepá synagoga v Olomouci: zatímco čeští hasiči chtěli požár zastavit, vojáci je k hořící budově nepustili.

Předseda vlády Rudolf Beran (vlevo) u říšského protektora Konstantina von Neuratha (5. 4. 1939)
Zdroj: ČTK

Německá nařízení začala platit záhy: od 17. března se jezdilo vpravo. Německé tajné složky se zaměřily na lidi, u kterých očekávaly nesouhlas s okupací – část jmen znaly už dopředu, na jiné zaostřily poté, co se seznámily s dokumenty českých bezpečnostních složek.

Zrušeny byly některé svátky či významné dny z dob Československa, třeba narozeniny prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka či vznik státu 28. října. Napříště se měl oslavovat vznik protektorátu nebo narozeniny Hitlera a Háchy. Zavedena byla cenzura, v říjnu začal platit přídělový systém s lístky na potraviny a později i na oděvy.

Diskriminace Židů fungovala ještě před příchodem Hitlera: od roku 1935 například existovala kvóta na počet židovských lékařů a právníků. Nejrůznější spolky a profesní sdružení po mnichovské dohodě vyloučila ze svých řad Židy. Od 15. března ale perzekuci převzaly říšskému protektorovi podřízené úřady, do týdne vydal Neurath nařízení založená na principech norimberských zákonů.

„Najednou bylo všechno jasnější, přehlednější. Najednou to byla agrese Německa, nebyli jsme to my. Samozřejmě že lidé, kteří byli spojení se státní myšlenkou, byli v šoku – premiér Rudolf Beran dokonce uvažoval v noci na 15. března nad sebevraždou. Ale jiným se ulevilo.“

Stanislav Kokoška

historik z Ústavu pro studium totalitních režimů