„Za Boha život – za národ slobodu!“ Před osmdesáti lety zemřel Andrej Hlinka

Během první republiky stál v čele dominantní politické síly Slovenska a jeho jméno dnes patří do panteonu slovenských národních ikon stejně jako trojice Štúr–Štefánik–Dubček. Rozpory přitom katolický kněz Andrej Hlinka vzbuzoval už za svého života, a pokud se po roce 1918 připojil ke snahám o společný stát, tvar nové republiky v následujících dvou dekádách zpochybňoval svým důrazem na slovenskou autonomii. Od smrti jednoho z nejvlivnějších hlasů moderních slovenských dějin uplynulo 16. srpna osmdesát let.

Andrej Hlinka při projevu na Pribinových slavnostech v Nitře v srpnu 1933
Zdroj: ČTK

Navzdory rozporům, které osobnost slovenského kněze Andreje Hlinky vyvolává kvůli svému meziválečnému politickému angažmá, se většina českých a slovenských historiků shodne na Hlinkově významné úloze v roce 1918, kdy výrazně přispěl k rozhodnutí slovenských politiků orientovat se na česko-slovenské spojenectví a společné soužití v nově vznikající Československé republice.

Právě jím založená Slovenská ľudová strana se totiž v rozrušených časech pádu habsburského mocnářství přihlásila k myšlence společného státu, který překlene staleté hranice Předlitavska a Zalitavska a pod jednou střechou spojí (někdejší rakouské) české země s uherským Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. 

„Byl to právě Hlinka, kdo ve váhající slovenské politice (ne v Martinské deklaraci, ale už několik měsíců předtím) na tajné poradě Slovenské národné strany v Martině řekl, že tisícileté manželství s Maďary se nevyplatilo, takže je třeba jít k Čechům,“ přiblížil v pořadu Historie.cs politikův přínos Ivan Kamenec z Historického ústavu Slovenské akademie věd.

Hlinka tehdy přímo prohlásil, že je třeba se jasně vyslovit, zda „půjdeme nadále s Maďary, anebo s Čechy“ a dodal: „Neobcházejme tuto otázku a řekněme si otevřeně, že jsme pro česko-slovenskou orientaci.“

Proti čechoslovakismu 

Záhy po vzniku republiky se však tenýž politik postavil do čela slovenského autonomistického hnutí – a požadavek slovenské autonomie v rámci československého státu se stal základním programovým heslem Slovenské ľudové strany, která od poloviny dvacátých let začala na počest svého vůdce vystupovat pod názvem Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS).

Hlavním impulsem bylo seznámení se s obsahem Pittsburské dohody z května 1918, kterou podepsali představitelé českých a slovenských organizací ve Spojených státech spolu s Tomášem Garriguem Masarykem. Dokument schvaloval spojení Čechů a Slováků v jednom státě, zároveň však zaručoval Slovákům vlastní administrativu, sněm, soudy a slovenštinu jako úřední a vyučovací jazyk.

Na tento slib poukazoval Hlinka po celou dobu vlastního politického angažmá v éře první republiky a opíral se o něj při své kritice masarykovské ideje čechoslovakismu a centralistického pojetí správy země, již řídila Praha. Podle ústavy z 29. února 1920 bylo Československo unitárním státem a jeho obyvatelé se považovali za příslušníky „československého národa“. Zajímavé je, že v Národním shromáždění pro tuto ústavu zvedli ruku i zástupci Slovenské ľudové strany.

Hlinkovy nekompromisní postoje dostaly rodáka ze středoslovenské Černové do sporu s řadou výrazných postav tehdejší politické scény včetně nejvyšších ústavních činitelů, vůči nimž si rozhodně nebral servítky. „Zřejmě nejostřejší bitvy svedl Hlinka na ideovém poli s T. G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem, kteří jakýkoliv útok vůči Československu považovali za útok na ně samotné,“ míní historik Marek Šmíd.

Sám první československý prezident se na adresu Hlinky nechal slyšet v tom smyslu, že „jeho základním rysem je ohromná primitivnost, nevzdělanost a naprostá nepotřeba kultury.“

„Hlinka měl nepochybně mimořádný politický talent, byl vynikajícím organizátorem, mistrovským publicistou, a pronikavým řečníkem.“

Emília Hrabovec

zakladatelka Slovenského historického ústavu v Římě

Konzervativní katolický politik pak do Prahy vysílal hněvné políčky ve stejném tónu. „Zemřela Benešova vláda po jednoročním neblahém a pro Slováky škodném úřadování,“ napsal v říjnu 1922 do časopisu Slovák poté, co Benešem řízený kabient padl sotva po roce existence. „Nelitujeme ji. Co škody udělala Slovákům, to ani neumíme vypočítat.“

Přesto byli Hlinkovi ľudáci v letech 1927– 1929 součástí vládní, tzv. panské koalice a v roce 1935 a na radu svého předsedy nakonec ve volbě hlavy státu podpořili i samotného Beneše, který k usednutí na Pražském hradě v čase rostoucího mocenského apetitu sousedního Německa jejich hlasy potřeboval.

Přesvědčení o jedné pravdě

„(Hlinka) Nikdy neměl daleko k razantním, někdy až urážlivým vyjádřením na adresu svých oponentů, dostával se do početných konfliků. Často rovněž měnil názory na mnohé politické problémy a osobnosti. A vždy byl neochvejně přesvedčený o jediné pravdě. Té svojí,“ poznamenal Kamenec.

K politickému úspěchu mu dopomáhala i komplikovaná hospodářská situace, která v hornaté zemi vládla bezprostředně po první světové válce a již ještě umocnilo narušení vazeb s Budapeští, jíž přitom Slovensko politicky i hospodářsky podléhalo stovky let.

„Přetrhané obchodní vazby s Maďarskem, pronikání českého kapitálu na Slovensko, špatná dopravní infrastruktura, vyšší daně, nižší mzdy, horší konkurenceschopnost, nedostatek zboží, pokles průmyslové výroby, vyšší nezaměstnanost či nedůsledná unifikace byly zpolitizovány – Hlinka je pociťoval jako diskriminaci – a tvořily živnou půdu autonomistického hnutí,“ upozornil historik Šmíd.

Návštěva prezidenta Edvarda Beneše na Slovensku v roce 1936. Hlinka ho vítá ve svém rodišti v Černovej.
Zdroj: ČTK

Pařížské fiasko

Autonomii pro Slovensko se Hlinka snažil vehementně prosazovat i v zahraničí. Už v roce 1919 ilegálně odcestoval na Pařížskou mírovou konferenci, která rozhodovala o poválečném uspořádání Evropy. Do francouzské metropole ovšem vyjel bez jakéhokoliv pověření a navíc s falešnými cestovními doklady, za což si vysloužil obvinění z vlastizrady a následně i pětiměsíční věznění.

„Přijeli jsme do Paříže, abychom se dožadovali toho, co nám bylo slavnostně přislíbeno. Namísto toho, abychom získali autonomii, stali jsme se obětí pouhého otroctví. Místo obdržení samosprávy slovenské, upadli jsme pod panství Čechů. My jsme prostě vyměnili jha. Maďarské za jho české, které je o to trpčí a těžší, jelikož bylo na nás vloženo těmi, kteří říkají, že jsou našimi bratry,“ stálo v textu francouzsky psaného memoranda, které pro účely konference vypracoval Hlinkův spolustraník František Jehlička, ve skutečnosti pracující pro maďarskou vládu.

„Plán předpokládal, že slovenské představitele uvede k politikům zasedajícím na mírové konferenci polská delegace. Hlinka se na žádné zasedání ani k žádným politikům nakonec vůbec nedostal, protože mírová konference nechtěla komplikovat už tak dost složité středoevropské poměry,“ vysvětluje historik Jan Rychlík ve své monografii Češi a Slováci ve 20. století.

O přítomnosti slovenských politiků se navíc doslechl Beneš, jenž na konferenci coby šéf tuzemské diplomacie hájil zájmy Prahy, a zařídil, aby francouzská policie Hlinku a jeho společníky vyhostila (existují záznamy o tom, že při setkání se Stephenom Bonsalom, důvěrníkem amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, obvinil Hlinka Beneše v jeho nepřítomnosti, že zosnoval zabití Štefánika; to svědčí o Hlinkových občasných sklonech využívat demagogii a dopřávat sluchu konspiračním teoriím).

„Společný příběh s Jehličkou a pozdější spolupráce s Vojtechem Tukou dala odpůrcům autonomistické politiky nádech separatismu a protičeskoslovenskosti,“ všiml si při zpětném pohledu na pařížskou blamáž publicista Jozef Hajko.

Zmíněného Tuku si Hlinka najal jako odborníka na zahraniční politiku, která patřila spíše k jeho slabinám. Pozdější premiér Slovenského štátu byl ovšem v roce 1929 zatčen a odsouzen za špionáž v prospěch Maďarska na patnáct let vězení a v důsledku jeho arestu opustila HSĽS vládní koalici.

Společně, ale sami

Podle Petera Mosného z Právnické fakulty Trnavské univerzity ovšem po celou první republiku stálo Hlinkovo úsilí o autonomii na půdorysu důsledného zachování územní integrity Československa.

„Prozíravě a státnicky předpokládal, že legislativně zakotvená územní autonomie by byla významným prvkem posilnění stability československého státu,“ tvrdí Mosný. 

„Třebaže česko-slovenskou republiku považujeme z našeho pohledu za jediný možný státní útvar, vyhlašujeme, že v tomto státě chceme vidět svou budoucnost nejen jako národ rovnoprávný s národem českým, ale také jako národ svébytný a samostatný, který si bude sám spravovat své věci a sám si chce řídit svůj osud,“ zdůraznil Hlinka v projevu ke shromážděnému davu v Nitře v srpnu 1933.

Autonomii Slovenska československá vláda odmítla. Podle řady historiků to neumožnila především politická situace nového státu, který byl po skončené válce hospodářsky, politicky i vojensky nestabilní a musel se vypořádat především s odporem německé menšiny (Němců žilo v Československu více než Slováků), Maďarů či územními nároky Polska.

Oslnění středomořskými autoritáři

V první dekádě fungování Československé republiky se ještě Hlinkova strana vešla do demokratického spektra, kde působila na pravém křídle. „S určitými výhradami ji můžeme označit jako stranu křesťansko-sociálního typu. Zlom nastává ve 30. letech. Zejména po sjezdu strany v Piešťanech v září 1936 tato strana jednoznačně přechází na autoritativní nebo spíše totalitní pozice, když vytyčuje heslo: Jeden národ, jedna strana, jeden vůdce,“ konstatuje Rychlík.

„Nepřiklání se sice k národně socialisticky orientovanému Německu, ale nachází vzory v rakouském stavovském státě, v salazarovském Portugalsku, s velkým obdivem je přijímána Frankova revolta ve Španělsku, obdiv a sympatie nachází také Mussoliniho Itálie,“ dodává.

„Tendence k autoritářství, později k totalismu nevyplývaly ani tak z ideologických příčin, ale z toho – a to se týkalo nejen Slovenské ľudové strany, ale později i jiných politických subjektů – že když se tyto strany staly kvantitativně nejsilnější politickou silou na Slovensku, byly přesvědčeny, že reprezentují celý národ. Byla to fetišizace strany a přivlastnění si práva mluvit jménem národa,“ doplňuje Kamenec. Tato linie byla vlastní jak Hlinkovi, tak Jozefu Tisovi, jeho nástupci v čele ľudácké strany. Volební zisk HSĽS přitom nikdy nepřekročil 30 procent všech odevzdaných hlasů.

„Hlinka opravdu, až do toho osmatřicátého roku, nechtěl rozbíjet republiku.“

František Hanzlík

vojenský historik

„Nevidím problém v autonomismu. Vidím problém v tom, že hegemonem autonomistického hnutí se stává právě síla, která nejméně od poloviny 30. let programově odmítá liberalismus a demokracii. Takže vítězství autonomismu, kterému nešlo zabránit, pak logicky znamenalo nastolení totalitního režimu, jak k tomu došlo za druhé republiky a za autonomie Slovenska ve Slovenském štátě,“ přidává svůj pohled Jan Rychlík.

Požehnání včasného úmrtí

Vypjatá třicátá léta, kdy mladá republika souběžně čelí hospodářské i bezpečnostní krizi, přináší pro Hlinku u nemalé části slovenské veřejnosti posilování vlastního kultu osobnosti.

„Když se v roce 1934 slavilo výročí jeho sedmdesátin, šlo o velkou politickou manifestaci autonomistického hnutí. Do jisté míry se však tímto uzavírala Hlinkova role v politice. Stále sice zůstával ikonou boje za slovenská práva, ale politická jednání začíná mnohem častěji vést Tiso,“ uvádí historik Michal Stehlík ve své knize Slovensko: země probuzená, 1918–1938

K tomu se přidaly vážné zdravotní problémy, Hlinka byl stále nemocnější a historik Kamenec považuje jeho chřadnutí za jeden z důvodů, proč se politik nedokázal razantně postavit sílícím fašizujícím prvkům uvnitř vlastní strany. 

„Pokud jde o Hlinku, tak se mu dostalo toho, čemu se říká ‚požehnání včasného úmrtí‘: Zemřel zkrátka dříve, než se mohly naplno projevit autoritářské tendence politických sil, kterým stál v čele, než mohla být dána jednoznačná odpověď na otázku, kam by Hlinka Slovensko vedl,“ vyjádřil se k tématu v pořadu Historie.cs novinář Luboš Palata.

Za národ slobodu

Už za svého života se Hlinka, jehož životním krédem bylo „Za Boha život – za národ slobodu!“, stal pro řadu Slováků národním symbolem, pro jiné také byl opovrženíhodným rozbíječem Československa. Po jeho smrti v srpnu 1938, kdy už nacionalistické tendence ve středu Evropy bujely naplno, si Hlinkovo jméno přisvojily mnohé organizace. Mezi nimi je nejznámější polovojenská organizace Hlinkovy gardy, která byla jedním z pilířů klerofašistického režimu válečného Slovenského štátu.

Historici v tomto ohledu Hlinku vesměs brání a poukazují na to, že válečné Slovensko zneužilo knězova odkazu k vlastním propagandistickům cílům (tak to ostatně v současnosti činí i šéf slovenských fašistů Marian Kotleba, který o o sobě rád říká, že jeho politickým vzorem je právě rodák z Černové).

„I když měl Hlinka v pozici doživotního předsedy HSĽS autoritativní sklony, nemůže nést přímou zodpovědnost za nastolení nedemokratického režimu po 6. říjnu 1938, ani za pozdější excesy příslušníků Hlinkovy gardy,“ napsali v minulosti ve společném prohlášení badatelé v oblasti slovenských dějin.

Video Historie.cs - Hlinka a Tiso – slovenští nacionalisté?
video

Historie.cs: Hlinka a Tiso – slovenští nacionalisté?

Málokterá společensky významná postava československé první republiky vzbuzovala a stále vzbuzuje tolik protichůdných názorů, třebaže v posledních letech se – i na slovenské straně – objevují skutečně seriózní pokusy o střížlivější pohled na osobu Andreje Hlinky a jeho dějinnou úlohu.

Faktem i tak zůstává, že z pochopitelných důvodů Hlinkův odkaz rezonuje zejména v zemi pod Tatrami, kdežto v Česku je pořád spojen s některými přežívajícími stereotypy a předsudky. Jak před čtrnácti lety pro časopis Respekt trefně poznamenal historik Antonín Klimek: „Mnozí, hlavně Češi, soudí: Hlinka byl jedním z hrobníků Masarykovy republiky; avšak dá se též napsat, což mnozí, hlavně Slováci, hlásají: Hlinka se zásadní měrou zasloužil o rozvoj slovenského národa.“