Želvušky, které obývají povrchy ledovců napříč Arktidou, jsou skvěle přizpůsobené životu v ledovcových ekosystémech. Jejich jednotlivé populace naznačují, že ztráta každého ledovce může znamenat nevratnou ztrátu místní genetické rozmanitosti. Výzkum českých vědců ale odhalil, že právě tyto želvušky dokážou lokálně přežívat i dlouhá období bez ledu.
Odolní specialisté. To jsou mikroskopické želvušky, které žijí v ledovcích. Vypadají sice jako neškodní plyšoví medvídci, ale ve skutečnosti stojí na vrcholu tamního potravního řetězce. Hrají tak v ledovcích roli lvů, tygrů a medvědů. A jako každý vrcholový predátor hrají zásadní roli ve stabilitě a dynamice ledovcových ekosystémů.
A přestože měří jen několik mikrometrů, dokonce ovlivňují tak obří objekty, jako jsou ledovce. Protože jejich kořist tvoří bakterie a řasy, tím, že je regulují, řídí částečně i tání a růst ledovců. Díky své odolnosti mohou želvušky překonávat obrovské vzdálenosti. A přesto, podle nového českého výzkumu, žijí v izolovaných populacích, jež se liší ledovec od ledovce.
„Předpokládali jsme, že želvušky budou na ledovcích spíše náhodnými kolonisty, které tam často i na velkou vzdálenost přinesly větry nebo ptáci a že tak budou spíše vytvářet homogenní populace. Ale ony zůstaly s nadsázkou každá na svém ledovci,“ popisuje vedoucí výzkumu Karel Janko z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd.
„Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili tak vysokou míru izolace, která naznačuje, že tyto želvušky mohou být specializované na lokální podmínky konkrétních jednotlivých ledovců,“ říká vědec.
Tento objev podle autorů studie mění chápání toho, jak fungují ledovcové ekosystémy. Ukazuje se, že jednotlivé populace želvušek jsou natolik přizpůsobené místním podmínkám, že ztráta každého jednotlivého ledovce by vedla k nenahraditelné ztrátě genetické diverzity i jedinečných adaptací.
Nesmrtelné želvušky
Jedním z nejpřekvapivějších výsledků výzkumu je obrovská odolnost želvušek vůči klimatickým změnám. Tito tvorečkové totiž přežijí prakticky všechno: horko, radiaci, nedostatek potravy. Ale jak zvládají klimatickou změnu, to se až doposud nevědělo. Díky genetické analýze severských populací vědci prokázali, že musely lokálně přežít období rozsáhlého odlednění – ve Skandinávii v období holocénu, tedy před 8 až 5 tisíci lety. Jak, to není zatím jasné.
Pravděpodobně se v té době uchýlily do malých jižních ledovcových refugií neboli útočišť, odkud se následně rozšířily na nově vznikající ledovce v okolí.
„Tento paradox – extrémní specializace na život na ledovcích a současně schopnost želvušek přežívat období bez ledu – nám ukazuje, jak odolné a přizpůsobivé mohou tyto mikroorganismy být,“ vysvětluje Karel Janko. Objev úzké specializace a odolnosti želvušek naznačuje, že mohou hrát klíčovou roli ve stabilitě a dynamice ledovcových ekosystémů.
„Bez pochopení historie jejich populací jsme dosud vůbec netušili, jak probíhají nebo zda vůbec existují lokální adaptace těchto organismů na extrémní podmínky jednotlivých ledovců. Výzkum nám tedy poskytuje zásadní vhled do jejich ekologie a může pomoci lépe předpovědět budoucí vývoj těchto ekosystémů v kontextu globálního oteplování,“ doplňuje Janko. Objev má podle něj zásadní dopad na naše pochopení vlivu mikroorganismů na globální změny klimatu, zejména v kontextu globálního oteplování a úbytku ledovců.
