Želvušky jsou mikroskopičtí bezobratlí živočichové, kteří se naučili obývat mnoho míst s extrémními podmínkami. Umí to díky tomu, že snášejí vysoké teploty, silný mráz, nedostatek vzduchu i vody. A také se pohybují v radiaci, která by jiné tvory zahubila.
Želvušky jsou ještě nesmrtelnější, než se zdálo. Zranění od radiace regenerují jako nic
„Umí něco, co jsme nečekali,“ uvedl hlavní autor nového výzkumu želvušek Bob Goldstein. Tito drobní bezobratlí tvorečkové si totiž umí vyléčit zranění způsobená radiací podobně snadno, jak se lidem zahojí škrábnutí při holení.
Želvušky jsou velmistry v nezranitelnosti. Dokáží přežít opakované zahřátí na 150 stupňů Celsia, několik hodin v kapalném héliu s teplotou blízkou absolutní nule nebo pobyt ve vakuu. A vědci už také víc než šedesát let vědí, že želvušky dokáží přežít záření asi tisíckrát silnější než lidé. Jejich DNA se chová, jako by na ni žádná radiace nepůsobila.
Proč jsou želvušky tak odolné a jak tento mechanismus funguje, vědci zkoumají podrobně už čtvrt století. Ale teď si postdoktorandka Courtney Clark-Hachtelová z Goldsteinova týmu všimla, že ač některé druhy želvušek tuto fascinující imunitu postrádají, přesto si z radioaktivity nic moc nedělají. Mají totiž jiný, podobně fascinující mechanismus. Je jím regenerace.
Když vědci tyto druhy želvušek ozařovali, rozpadala se jejich tkáň podobně jako u jiných organismů zasažených radiací. Jenže na rozdíl od jiných tvorů se jejich těla sama opravovala. Výzkum prokázal, že želvušky umí v extrémní míře produkovat geny pro opravu DNA. Na rozdíl od člověka mohou zvýšit výrobu těchto látek natolik, že se stanou v jejich drobných tělíčcích dokonce jednou z převládajících sloučenin.
Adepti na přežití jaderné války
„Tito živočichové reagují na radiaci naprosto neuvěřitelně; a právě to je zřejmě tajemství jejich extrémních schopností přežít,“ domnívá se Clark-Hachtelová. „To, co se dozvídáme o tom, jak překonávají radiační stres, může vést k novým nápadům, jak bychom se mohli pokusit chránit před škodlivým zářením ostatní živočichy a mikroorganismy,“ naznačila i potenciální využití zjištění.
Nový výzkum je nejen pozoruhodnou ukázkou adaptace želvušek na nehostinná prostředí, ale také na „synchronicictu ve vědě“. Když totiž autoři dokončili svou práci, zjistili, že jiný tým ve Francii v nezávislých experimentech došel ke stejným výsledkům. Vědci z pařížského přírodovědného muzea Jean-Paul Concordet a Anne de Cianová popsali objev nových proteinů, jež umožňují tuto želvuščí regeneraci, v jiném odborném žurnálu, zároveň ale ve stejnou dobu.
Americké výzkumníky to nijak nezklamalo, naopak jsou nadšení, že jejich výsledky jsou teď ověřené. „Jsme šťastní, že závěry obou laboratoří se díky tomu mohly nezávisle na sobě potvrdit,“ dodává Goldstein.
