Paleontologové objevili zkameněliny tří nových ichtyosaurů, kteří zřejmě patřili k těm vůbec největším tvorům, jaké naše planeta nosila. Jejich rozměry připomínaly dnešní velryby, a možná je dokonce i překonávaly.
Vědci tyto fosílie našli ve švýcarských Alpách už v letech 1976 až 1990, ale analyzovali je teprve nyní, uvedli v článku v odborném časopise Journal of Vertebrate Paleontology. Součástí objevu je i vůbec největší zub ichtyosaura, jaký byl kdy nalezen. Šířka kořene zubu je dvakrát větší než u všech známých vodních plazů, přičemž předchozí největší patřil 15 metrů dlouhému ichtyosaurovi.
Mezi další patří i obratel z trupu ichtyosaura, který zřejmě rozměry konkuroval dnes největší známé fosilii mořského plaza, 21 metrů dlouhému tvorovi jménem Shastasaurus sikkanniensis z Britské Kolumbie v Kanadě.
Na objevu je zajímavé, že se kosterní úlomky našly v nadmořské výšce 2800 metrů – před 200 miliony let ale tyto vrstvy hornin ještě tvořily mořské dno. Tak vysoko, jako jsou dnes, se dostaly díky vrásnění Alp, které začalo až ke konci druhohor – a probíhá vlastně dodnes.
Hlavní autor studie, profesor Martin Sandler z Bonnské univerzity, doufá, že „možná jsou pod ledovci ukryty další pozůstatky obřích mořských tvorů“. Právě jejich velikost je pro něj z vědeckého hlediska nesmírně zajímavý fenomém. „Větší je vždycky lepší,“ říká. „Velká tělesná velikost má zřetelné selektivní výhody. Život se tímto směrem vždycky vydá, pokud může. Existovaly pouze tři skupiny živočichů, které měly hmotnost větší než deset až dvacet tun: dlouhokrcí dinosauři (sauropodi), velryby a obří ichtyosauři z triasu.“
Ze života ichtyosaura
Tito až osmdesátitunoví plazi žili v Panthalasse, světovém oceánu obklopujícím superkontinent Pangaea, v období pozdního triasu, tedy asi před 205 miliony let. Jak ukazují nové nálezy, vyráželi z něj ale také do nedalekých mělkých moří Tethys, která tehdy byla na východní straně Pangey.
Ichtyosauři se na Zemi poprvé objevili po permském vymírání před 250 miliony lety, kdy vymřelo asi 95 procent mořských druhů. Největší rozmanitosti dosáhla tato skupina ve středním triasu a několik druhů přetrvalo až do křídy. Většina z nich byla ale mnohem menší než nově popsané druhy – svými rozměry připomínali spíše dnešní delfíny.
Ichtyosauři, kteří měli zhruba tvar současných velryb, mívali protáhlé tělo a vztyčené ocasní ploutve. Jejich fosilie se nacházejí nejčastěji v Severní Americe a Evropě, ale vědci je objevili také v Jižní Americe, Asii a Austrálii. Obří druhy pocházely nejčastěji ze Severní Ameriky, takže nový objev těchto obrů v dnešním Švýcarsku představuje významné upřesnění rozšíření jejich známého areálu.
To je ale v podstatě prakticky všechno, co se o nich ví. Nejsou ani známé rozměry těch největších. Existují například důkazy o tom, že v polovině devatenáctého století britští vědci studovali obří obratel ichtyosaura, který musel být velký jako dnešní plejtváci obrovští, tedy vůbec největší tvorové planety. Bohužel se tento důkaz ztratil a nebyl tedy popsán moderní vědou.
„Alpští“ ichtyosauři byli zřejmě jedněmi z poslechních obřích ichtyosaurů světa – do pozdějích období totiž přežily už jenom druhy, které svými rozměry připomínaly spíše kosatky nebo delfíny. Zatímco tito menší ichtyosauři měli obvykle zuby, většina známých gigantických druhů byla nejspíš bezzubá. Jedna z hypotéz předpokládá, že se spíše než klasickým lovením kořisti živili jejím nasáváním, podobně jako dnešní velryby.
Zub popsaný v článku je teprve druhým případem obřího ichtyosaura se zuby – tím druhým je 15 metrů dlouhý Himalayasaurus. Tyto druhy tedy v ekosystému hrály podobnou roli jako moderní vorvani a kosatky. Zuby jsou totiž zahnuté dovnitř podobně jako u dnešních savců, což pomáhalo lovení kořisti, jako jsou obří chobotnice nebo krakatice.
„Nevíme, jestli tento zub pochází z velkého ichtyosaura s obřími zuby, nebo z obřího ichtyosaura s průměrně velkými zuby,“ přiznává Sander. Vzhledem k tomu, že zub popsaný v článku byl odlomený, nemohli ho autoři s jistotou přiřadit k žádnému konkrétnímu druhu.
