Mezinárodní vědecký tým s českou účastí studoval tisíce záznamů pylových zrn za tisíce let. Zjistil, že tempo vegetačních změn začalo výrazně zrychlovat před 4 tisíci lety a trvá to do současnosti. Toto zrychlení je větší než to v důsledku přechodu z doby ledové.
Vědci analyzovali tisíce let starý pyl. Zjistili, kdy se začaly zrychlovat vegetační změny
Výsledky studie ukazují, že na konec doby ledové nereagovaly různé oblasti stejně. Práce vyšla v prestižním časopise Science. Na výzkumu spolupracovalo 14 vědců, Česko má v týmu dva zástupce: Paleoekolog Petr Kuneš pracuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, druhým je Ondřej Mottl, který v současnosti působí v norském Bergenu.
Jak rychle se mění ekosystémy
Rychlost vegetační změny je závislá na obměně druhů za určitou dobu, popisuje tedy, zda se ekosystém mění rychleji, nebo pomaleji. Vědci ve studii porovnávají míru rychlostí vegetačních změn na všech kontinentech kromě Antarktidy od poslední doby ledové do současnosti – v rozmezí 18 tisíc let.
„Naše analýzy překvapivě ukázaly, že na největší klimatickou změnu, tedy konec doby ledové, nereagovaly všechny oblasti stejně – tropy se odlišovaly od jednotné reakce v mírném pásu,“ uvedl Kuneš. „Další velké překvapení je, že rychlost vegetačních změn akceleruje v posledních 4 tisících letech více než právě při zmíněném přechodu z doby ledové, a to v globálním měřítku,“ dodal vědec.
„Tyto výsledky nás přesvědčily o dopadu našeho výzkumu. Většina ekologů, kteří studují současné ekosystémy, má záznamy staré desítky nebo v některých případech stovky let, a tak mají sklon si myslet, že drastičtější změny ve vegetaci začaly v poslední době. My jsme ale ukázali, že dědictví akcelerace vegetačních změn sahá ještě hlouběji. Náš výzkum má zásadní dopad na to, jak vnímáme náš současný svět,“ zdůraznil pak Mottl. Podotkl také, že vegetace se do určité míry mění v čase neustále – zejména vlivem klimatu, působením člověka nebo kombinací obojího.
Tým získal výsledky díky výzkumu 1181 pylových záznamů z veřejné paleoekologické databáze Neotoma. Ta čítá mnoho fosilních, paleoekologických a paleoenvironmentálních dat. Kuneš zdůraznil, že studie je vystavěna právě na dlouhodobé práci tisíců vědců, kteří za desítky let tato data nashromáždili a zveřejnili. Pro získání pylových záznamů z jezer, mokřadů, rašelinišť a dalších míst existuje řada metod – využívá se například jádrové vrtání.
Obtížná pak byla analýza takového množství dat. Mottl uvedl, že vyhodnocení rychlosti vegetačních změn pomocí existujících postupů paleoekologové považovali za nespolehlivé. Tým tak přišel s novou metodou představenou v související publikaci a softwaru. Podle Mottla byl vývoj zdlouhavý a náročný. „Pak jsem v podstatě musel vymyslet způsob, jak tuto teorii aplikovat do programového kódu. To je pro mě na této práci to nejzábavnější, najít problém a pomocí programování ho vyřešit,“ podotkl vědec.
Vědci nyní chtějí využít informace o paleoklimatu i archeologická data o velikosti lidských populací a dále se zabývat vztahy se změnami vegetace. Podle Univerzity Karlovy to patří k hlavním cílům projektu Člověk na planetě Zemi, na kterém Mottl nyní v Bergenu spolupracuje.
„Je velmi důležité pochopit, co způsobilo tyto pozorované změny. V našem výzkumu jsme poskytli určitý kontext, ale zdůrazňujeme, že je třeba další výzkum, abychom přesně určili, co způsobilo pozorované vzorce,“ vysvětluje Suzette Flantua, druhá hlavní autorka nyní publikované studie. „Pokud pochopíme minulost, můžeme lépe posoudit přítomnost a snad i ovlivnit budoucnost,“ uzavřel Mottl.
