Nové historické výzkumy lépe popsaly dějiny „lidských zoologických zahrad“, které vznikaly v Evropě. Podle vědců pomáhaly formovat rasismus v jeho lidové i vědecké formě.
Dvě třetiny obyvatel Ženevy chodily ještě v šedesátých letech do zoologické zahrady, kde nebyla zvířata, ale dvě stovky černých Afričanů. Vesnici „Village noir“ navštívily dva miliony Švýcarů.
„Černá vesnice“ v srdci Alp
Ženeva je dnes považována za jedno z nejkosmopolitnějších měst, které je spojené s lidskými právy. V minulosti, a to ještě dost nedávné, byla situace zcela odlišná. Už v roce 1896, během druhé švýcarské národní výstavy, hostila lidskou zoo. O této tradici se ve švýcarských dějinách téměř nic nezachovalo, s výjimkou jedné ulice, která se jmenuje podle příslušné „bílé“ výstavy „Village Suisse“. Archivní práce několika badatelů teď ale pomohla odhalit historii první švýcarské „Village noir“ – černé vesnice.
Žilo v ní víc než dvě stě lidí ze Senegalu a nacházela se jenom několik ulic od centrálního náměstí města, Plaine de Plainpalais. Po dobu půl roku pozorovali platící návštěvníci život černých „herců“. Dívali se na jejich náboženské obřady, sledovali, jak vypadá jejich běžný den, a mohli se dokonce podívat do jejich domů.
Tehdy se ještě neobjevilo příliš kritických pohledů, které by proti show porušující lidskou důstojnost veřejně vystoupily. Podle historika Davida Rodogna z Ženevského institutu se kritika omezila na „misionářský pohled“, který nijak nenapadal existenci lidské zoo, ale jen vyžadoval, aby se k jejím obyvatelům návštěvníci chovali slušně.
Lidská zoo nebyla na rozdíl od dnešních zoologických zahrad místem, které by omezovalo jeho obyvatele za mřížemi. Senegalci se mohli ve svém volném čase svobodně procházet po Ženevě, což vedlo řadu dobových kritiků k obavám z „černošské invaze“. Pro většinu místních se jednalo o první osobní kontakt s africkou kulturou.
Od přehlídek zrůd k lidským zoologickým zahradám
Lidské zoologické zahrady nejsou zdaleka jen švýcarskou zvláštností, rozšířily se po celém západním světě. Výstavy lidských bytostí z odlišných kultur se staly oblíbenou formou zábavy vynalezenou na počátku 19. století ve Velké Británii. Jednou z nejslavnějších show, o níž se ví i dnes, byla Sára Baartmanová, známá jako „Hotentotská venuše“ – roku 2010 o ní totiž vznikl celovečerní film.
Jihoafrická dívka vystupovala v Londýně, uzavřená v dřevěné kleci. Za dva šilinky se na ni lidé mohli dívat a obdivovat její partie, pokud si připlatili další šilink, pak se jí mohli i dotknout nebo do ní šťouchat klackem.
Později se výstava s ní přesunula do Paříže, po smrti se její pro Evropany netypické proporce staly základním zdrojem pro vznik evropské paleontologie, když její tělo zkoumal zakladatel tohoto oboru Georges Cuvier.
Podobné show se potom rozšířily po Evropě i Severní Americe; hlavní roli v nich kromě zástupců „exotických“ ras dostávali i lidé s nejrůznějšími tělesnými abnormalitami – obři, trpaslíci, vousaté ženy nebo siamská dvojčata. Tato zábava se považovala za nízkou, to trvalo asi až do konce 19. století, kdy se přehlídky staly součástí národních a koloniálních výstav. První etnická výstava Núbijců se konala v roce 1877 v Paříži, kdy byl zřejmě poprvé použit termín lidská zoo.
Podle výzkumu ženevských historiků byly lidské zoologické zahrady běžnou zábavou hlavně v druhé polovině 19. století. Pro veřejnost, která si kupovala vstupenky, byl tento zážitek opravdu srovnatelný s návštěvou běžné zoologické zahrady; šlo o pozorování „exotických zvířat“. Jak už to u zvířat bývá, organizátoři jim podle historiků znovu vytvořili „přirozené prostředí“ – včetně hliněných chatrčí, jejich typického oblečení a rituálů.
Prostředí bylo vytvořeno tak, aby působilo co nejvíc autenticky. Na jedné straně civilizační diskurz ospravedlňující koloniální expanzi a nadvládu zveličoval živou reprezentaci a vystavování „divochů“, kteří potřebují osvětu. Na druhé straně byla údajná brutalita „domorodců“ zobrazována prostřednictvím scény z jejich „primitivního života“.
Tyto expozice nepředstavovaly jenom fenomén divošství, ale vymýšlely si jeho specifický druh. Vědci popsali, jak důležitým prvkem v nich byly zinscenované rituály, které vycházely z přirozené lidské zvědavosti. Všechny tyto aktivity měly živit nadšení Zápaďanů z exotiky: erotizovaly těla černošských žen, dehumanizovaly černošské muže a dokazovaly jejich animální sílu, například pořádáním boxerských zápasů mezi západními šampiony a africkými válečníky.
Dvě strany rasistické mince
Podle webu the Conversation právě v této době vstoupil do hry rasismus. Přelom století totiž patřil k vrcholům vědeckého rasismu. Tehdy se na západních akademických katedrách antropologie a biologie dařilo pseudovědeckým pokusům, které se snažily o vytvoření nadřazené rasy. Lidské zoologické zahrady poskytovaly milovníkům eugeniky „vzorky“ pro jejich rasistické teorie.
Například během ženevské národní výstavy v roce 1896 uspořádal švýcarský biolog Emile Yung konferenci, na níž představil patnáct lidí z „Černé vesnice“. Patrick Minder v knize The Invention of Race popisuje, jak na ní srovnával obyvatele vesnice s typickými Švýcary. Pokoušel se na nich dokázat, jak velikost lebky ovlivňuje úroveň civilizace a duševních schopností. Tyto myšlenky se později rychle šířily mezi učiteli ve školách a pomáhaly dále rozvíjet a rozšiřovat rasistické stereotypy.
Lidské zoologické zahrady byly živnou půdou pro rasistické stereotypy. Návštěvníci dostali naservírovanou smyšlenou představu Afriky, která záměrně ponižovala a očerňovala Afričany. Jak navíc naznačuje Patricia Purtschertová z Bernské univerzity, evolucionismus a rasistické teorie o vývoji člověka, které byly jádrem výstav, měly jasné vzdělávací cíle. Vědecký rasismus rozvíjený v akademickém prostředí tak šel ruku v ruce s rasismem lidovým: lidské zoologické zahrady tak byly místem, kde se tyto dvě strany téže mince setkávaly. A měly zde také velkou setrvačnost.
Na rozdíl od jiných zemí totiž Švýcarsko ani v poválečném období tyto výstavy lidí nezastavilo. Až do šedesátých let dvacátého století uváděl národní cirkus Knie pořad „Völkerschauen“ neboli lidovou show. Zahrnoval předvádění Eskymáků, katolických indiánů, „tajemných Egypťanů“ nebo lidí s albinismem. Podle Purtscherové to byly dost typické rozdíly vývoje mezi koloniálními velmocemi a těmi, jimž se kolonie získat nepodařilo nebo se o to nesnažily. Země, které reálně kolonie měly, dokázaly od této své minulosti snadněji odstoupit, zato státy, které je neměly, necítily kolonialismus jako takový problém. Proto se show jako „Völkerschauen“ právě ve Švýcarsku udržely mnohem déle než jinde.
