Ruská vesmírná stanice Mir přesně před dvaceti lety, krátce před 07:00 SEČ ukončila svoji misi a zanikla v zemské atmosféře. Laboratoř na oběžné dráze pomohla sovětskému, ruskému i světovému výzkumu.
První příkaz ke zbrzdění nákladní lodi Progress spojené s Mirem vydalo středisko v 1:31 SEČ, kdy se stanice nacházela nad Indickým oceánem jižně od rovníku. Ve 3:00 SEČ dostala druhý impuls, který ji připravil na vstup do zemské atmosféry. V 6:07 SEČ byl iniciován poslední a rozhodující brzdný manévr před pádem komplexu. Poté se ve Středisku pro řízení kosmických letů (CUP) uzavřelo poslední komunikační okno a obrazovky potemněly.
Stanice se pak dostala mimo dosah ruské rádiové kontroly na pacifickém pobřeží, avšak americké radary potvrdily, že pokračuje v cestě k Zemi po naplánované dráze. V 6:44 SEČ Mir klesl do spodních vrstev atmosféry, kde se krátce nato rozpadl a z velké části shořel. Zbývající trosky se rozptýlily v odlehlé části Tichého oceánu mezi Austrálií a Chile.
Jedinečný pohled na hořící trosky padající do Pacifiku se naskytl obyvatelům tichomořských ostrovů. Zánik vesmírného kolosu pozorovalo ze souostroví Fidži mnoho vědců, novinářů a turistů. Skupina vědců, kosmonautů a vesmírných nadšenců sledovala událost ze dvou letadel, přičemž ji také filmovali.
Pro případ, že by se vesmírný komplex vychýlil z naplánované dráhy a způsobil neočekávané ztráty, sjednala Moskva u britské společnosti Lloyd's pojištění na 200 milionů dolarů.
Ruští představitelé vesmírného programu označili řízený sestup Miru za bezvadný výkon, který umožní Rusku zůstat nadále kosmickou velmocí. Mir byl největším vesmírným tělesem, které kdy bylo zlikvidováno, jeho velikost a tvar znemožňovaly přesně předpovědět všechny operace.
První vesmírný domov lidstva
Rusové tehdy zánik orbitální stanice Mir, která byla považována za jeden z největších výdobytků ruské a sovětské vědy a techniky, sledovali bez větších emocí. Dojemné ticho zavládlo jen ve Středisku pro řízení kosmických letů (CUP) ve městě Koroljov nedaleko Moskvy. Specialisté se loučili s touto pýchou ruské kosmonautiky se slzou v oku.
Komplex, který si žádal obrovské náklady na údržbu, zmizel daleko od Ruska. Ve Středisku pro řízení kosmických letů byla jeho památka uctěna minutou ticha. Ruská veřejnost ale výzvy k podobným pietním akcím nevyslyšela.
Zániku Miru, proti němuž protestovala konzervativnější část ruské veřejnosti, předcházely bouřlivé diskuse. Do poslední chvíle se ruští komunističtí politici snažili přimět prezidenta, aby likvidaci tohoto jedinečného objektu zastavil. Protestovali však marně, neboť vědci rozhodli, že je třeba odložit sentiment a jednat pragmaticky. Komunistický vůdce Gannadij Zjuganov pak s lítostí prohlásil, že po havárii jaderné ponorky Kursk je potopení orbitální stanice Mir v Tichém oceánu „největší tragédií“ za celou dobu působení Vladimira Putina ve funkci prezidenta. „Je to zločin proti budoucnosti Ruska, proti ruské vědě a kosmonautice,“ uvedl. Obvinil přitom Ruský úřad pro letectví a vesmír (RAKA) z prosazování amerických zájmů.
Zánikem Miru skončila jedna z nejslavnějších kapitol ruské kosmonautiky. Ruští odborníci paradoxně nemohli být se stanicí až do její poslední chvíle. Zhruba čtvrt hodiny před definitivním zánikem totiž spojení zmizelo a jen díky západním zdrojům mohli Rusové na svých televizních obrazovkách spatřit několik řítících se světelných bodů.
Stanice ve stínu rozpadu SSSR
Mir měl celkem sedm modulů; první obsahující jen tu nejzákladnější výbavu, dopravila do kosmu 20. února 1986 z kosmodromu Bajkonur raketa Proton. V té době se už ale Sovětský svaz potýkal s obrovským množstvím ekonomických i politických problémů, jež souvisely s postupným rozkladem komunistického bloku. Kvůli tomu se zkompletování stanice protáhlo až do dubna 1996, kdy byl připojen poslední modul Priroda.
Ze stejného důvodu stanice Mir existovala tak dlouho: původní životnost byla sice naplánovaná na pět let, ale Sovětskému svazu a později Rusku chyběly peníze na jejího následníka, takže Mir musel pokračovat ve fungování mnohem déle – a to přesto, že tomu jeho technický stav zejména v posledních letech existence vůbec nepomáhal.
Do té doby nic většího člověk na oběžné dráze nepostavil, celková hmotnost činila 130 až 140 tun, stanice měřila 32 metrů na délku, 31 metrů na šířku a 27 metrů na výšku – její rozměry se připodobňují k šesti autobusům. Pohybovala se průměrnou rychlostí 28 776 kilometrů za hodinu, od zemského povrchu byla vzdálena okolo čtyř set kilometrů.
Mir se stal svými vlastnostmi i vzhledem k dobové konstelaci základem budoucí spolupráce mezi USA a Ruskem. Spojené státy sice plánovaly výstavbu vlastní vesmírné stanice Freedom, která měla sloužit jako protiváha Miru, ale po konci studené války se nakonec s Mirem svým programem spojily. Díky svým raketoplánům mohly stanici zásobovat poté, co selhal ruský program raketoplánu Buran, který měl mít zásobování na starosti.
Obří laboratoř
Hlavní role Miru byla vědecká, v tom předcházel pozdější Mezinárodní vesmírnou stanici. Většina stanice sloužila jako obrovská laboratoř, kde se zkoumalo působení mikrogravitace na technologie, život i řada fyzikálních jevů.
Celkový počet experimentů a pozorování vykonaných na jeho palubě dosáhl 31 200, z toho 23 600 kosmonauti provedli v rámci sovětského a ruského kosmického programu. V pozdější době se na Miru začaly provádět úspěšně také komerční experimenty a výzkum – těch probělo asi 7700.
Nejdůležitějším odkazem Miru ale bylo úspěšné vyzkoušení mezinárodní spolupráce, z níž pak těžila a dodnes těží Mezinárodní vesmírná stanice (ISS). Klíčové bylo především společné řízení letů stanice a raketoplánu ze dvou středisek řízení letů – tedy v americkém Houstonu a sovětském Koroljovu, připojování amerických raketoplánů k ruské stanici, ale také nastavení pravidel pro společnou práci mezinárodních posádek nebo kombinování vybavení různého původu.
