Před pětasedmdesáti lety v Baltském moři potopila sovětská torpéda někdejší chloubu německého námořnictva, loď Wilhelm Gustloff. Místo vojáků ovšem přetížené plavidlo převáželo z Gdyně do Kielu přes deset tisíc běženců, z nichž 9400 našlo smrt v ledových vodách Baltu. S takovou bilancí (jež asi šestinásobně převyšuje počet obětí Titanicu) představuje zánik Wilhelma Gustloffa největší námořní tragédii v dějinách.
Při potopení Wilhelma Gustloffa zemřelo v zimě 1945 devět tisíc uprchlíků. Loď zničilo torpédo „za Stalina“
Příběh lodního obra o výtlaku 25 tisíc tun se začal psát v červenci 1937, kdy vyjel z doků jako vlajková loď „flotily míru“ (Kraft durch Freude). Výletní parník měl původně nést Hitlerovo jméno, ale po zavraždění předáka švýcarských nacistů Wilhelma Gustloffa v roce 1936 byl pojmenován právě po něm, a to na vůdcovo přání.
Gustloff se měl stát „lodí snů“ a nástrojem zábavy pro německé pracující. Parník byl dlouhý 208 a vysoký 56 metrů. Na jeho deset palub se vešlo 417 mužů posádky a 1465 pasažérů. Ti měli k dispozici plavecký bazén, sedm barů, tančírny, knihovnu, zimní zahradu, hudební sál či palubní kino.
Výletní kariéru Gustloffu ukončilo vypuknutí druhé světové války, kdy se stal nemocniční lodí a zásoboval vojska v Norsku. Na podzim 1940 zakotvil u gdyňské přístavní hráze a sloužil jako plovoucí kasárna. Do ledna 1945, kdy byl zapojen do evakuace na záchranu uprchlíků z východních území před blížící se Rudou armádou, neurazil ani jednu námořní míli…
V zaměřovači sovětské ponorky
Gustloff měl původně pojmout šest tisíc osob, podle Heinze Schöna, který potopení lodi přežil a stal se kronikářem katastrofy, se po odražení od břehu před pětasedmdesáti lety nacházelo na palubě 10 582 osob, z nichž bylo 8956 uprchlíků. Přetížený Gustloff vyplul z Gdyně krátce po 13. hodině 30. ledna 1945. Kapitánem byl Friedrich Petersen a jediným doprovodem byl malý torpédový člun Löwe.
Kolem šesté večer rozsvítila loď obrysová světla kvůli údajné možné kolizi s minolovkami, což se jí později stalo osudným. Asi po hodině světla zhasla, bylo však už pozdě; lodi si všimla sovětská ponorka S-13, která se nacházela několik námořních mil na západ od Gustloffu. Za hodinu se S-13, jejímž velitelem byl dvaatřicetiletý Alexandr Mariněsko, přiblížila ke Gustloffu na vzdálenost necelých dvou kilometrů.
První torpédo (nazvané „za vlast“) zasáhlo v 21:15 trup Gustloffu na přídi před můstkem a ubikace posádky. Druhá nálož (torpédo „za Stalina“) vybuchla těsně pod bazénem a třetí torpédo („za sovětský lid“) explodovalo v oblasti strojovny a roztrhlo lodní bok až k palubě. Čtvrté torpédo („za Leningrad“) se vzpříčilo v hlavni.
Po zásahu vypukla na Gustloffu panika. Ti, co přežili, shodně líčili, že se evakuace změnila v naprostý chaos. Teplota vzduchu byla navíc minus 18 stupňů, teplota vody těsně nad bodem mrazu. Parník se potopil za necelou hodinu. Z přeplněné lodi se zachránilo jen minimum pasažérů.
Vinu za potopení lodi připisoval kronikář Schön vždy Němcům: „Měli jsme na palubě tisícovku vycvičených vojáků a protiletadlová děla.“ Plavidlo bylo podle něj zaměnitelné s vojenskou transportní lodí, a ostřelování sovětskou ponorkou S-13 tak bylo podle Schöna legální.
Loď Wilhelm Gustloff
Tisíce mrtvých
Podle Schöna zahynulo 9343 lidí včetně asi pěti tisíc dětí, podle počítačové analýzy z roku 2003 šlo až 9400 osob. Později byly potopeny ještě další dvě nacistické lodi s uprchlíky: loď Steuben poslala ke dnu 10. února 1945 rovněž Mariněskova ponorka S-13 a zahynuly tři až čtyři tisíce osob. Při potopení lodi Goya 16. dubna 1945 sovětskou ponorkou L-3 zemřelo mezi šesti a sedmi tisíci lidí a jednalo se o druhou největší námořní katastrofu v dějinách.
Po lednovém zničení Gustloffa se Mariněskova ponorka ponořila a přečkala na dně moře několik útoků hlubinných bomb. Později poslala o svém úspěchu radiogram do Kronštadtu, ale jméno potopené lodi v něm nepadlo, velitel ponorky ho v tu chvíli pravděpodobně ani neznal.
Oděský rodák Mariněsko po válce zahořkle z námořnictva odešel, v roce 1949 byl dokonce odsouzen za krádež na tři roky do vězení. V roce 1960 mu byla vrácena hodnost kapitána, v listopadu 1963 ale v padesáti letech po dlouhé nemoci zemřel. Hrdinou SSSR byl jmenován až posmrtně, 5. května 1990, v předvečer 45. výročí vítězství Rudé armády nad nacisty.
Wilhelm Gustloff se narodil ve Schwerinu 30. ledna 1895 a v roce 1917 se přestěhoval do Švýcarska, kde se s malým úspěchem pokoušel založit švýcarskou odbočku nacistické strany NSDAP. V Davosu pak byl 4. února 1936 zastřelen, podle titulků v nacistickém tisku „zákeřně odpraven židovským vrahem“. V den 38. narozenin Gustloffa uchvátili nacisté v Berlíně moc a v den jeho nedožitých padesátin se potopila po něm pojmenovaná loď.
O katastrofě napsal v roce 2002 knihu Jako rak držitel Nobelovy ceny Günter Grass, film byl o lodi natočen v roce 1959 a naposledy v roce 2008.