Vídenští antropologové tvrdí, že rozluštili pravěkou záhadu: původ slavné Willendorfské venuše. Důkazy jasně říkají, že z Rakouska, kde byla nalezena, pocházet nemůže.
Nejslavnější pravěká venuše už není záhadou. Vědci zjistili, odkud pocházela
Téměř jedenáct centimetrů vysoká figurka venuše z rakouského Willendorfu patří k vůbec nejslavnějším ukázkám nejstaršího umění v Evropě. Byly o ní už napsány desítky knih, ale vědci až doposud nebyli schopni odpovědět na zcela zásadní otázku: odkud soška pochází?
Je to záhada stará desítky let. Venuše je totiž vyrobena z takzvaného oolitického vápence, který se ale ve Willendorfu ani v jeho blízkém a vzdálenějším okolí nevyskytuje. Kde se tam tedy vzala?
Tým vídeňských antropologů teď pomocí tomografických snímků s vysokým rozlišením zřejmě rébus rozluštil. Vědci zjistili, že materiál, z něhož byla venuše vytvořena, pravděpodobně pochází ze severní Itálie.
Překvapivý výsledek výzkumu podle jeho autorů vrhá úplně nové světlo na pozoruhodnou mobilitu prvních moderních lidí – zjevně byli schopní dost dobře překonávat oběma směry Alpy, popsali antropologové v odborném žurnálu Scientific Reports.
Unikát mezi unikáty
Willendorfská venuše je zvláštní nejen svým vzhledem, ale také materiálem. Zatímco ostatní figurky venuší jsou obvykle vyrobeny z mamutích klů nebo kostí, někdy také z různých kamenů, na dolnorakouskou venuši byl použit oolitický vápenec, což je u těchto kultovních předmětů unikátní.
Figurka nalezená v roce 1908 ve Wachau a vystavená v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni je natolik vzácná, že ji zatím vědci zkoumali jenom zvenčí. Teprve teď, víc než sto let po objevu, vídeňský antropolog Gerhard Weber nahlédl do jejích útrob.
Použil přitom metodu zvanou počítačová tomografie, která je neivazivní, a sošku tedy nepoškodí. Během několika skenů získali vědci snímky s rozlišením až 11,5 mikrometru, což je kvalita, která je jinak k vidění pouze pod mikroskopem. První, co zjistili, byl fakt, že venuše nevypadá uvnitř vůbec jednolitě.
Weberovi se podařilo získat velké množství vzorků půd z Rakouska i mnoha částí Evropy, od Francie po východní Ukrajinu, od Německa po Sicílii.
Vnitřek poskytuje informace o vnějšku
Tomografické údaje ukázaly, že sedimenty se v horninách ukládaly v různých hustotách a velikostech. Mezi nimi se nacházely i drobné zbytky lastur a šest velmi hustých větších zrn, takzvaných limonitů. Ty vysvětlují dříve záhadné polokulovité dutiny na povrchu venuše o stejném průměru: „Tvrdé limonity se pravděpodobně vylomily, když tvůrce venuši vyřezával,“ vysvětluje Weber. „V případě pupíku venuše pak zřejmě udělal z nouze ctnost.“ Právě pupík byl totiž místem, kde se kousek limonitu odlomil dost výrazně.
Oolitický vápenec je pórovitý, protože jádra milionů kuliček (ooidů), z nichž se skládá, se rozpustila. A to podle autorů studie skvěle vysvětluje, proč si vynalézavý sochař před 30 tisíci lety vybral právě tento materiál: skvěle se s ním pracuje. Vědci také identifikovali drobný zbytek mušle, dlouhý pouhých 2,5 milimetru, a datovali ho do období jury. Tím vyloučili spoustu míst, odkud materiál mohl pocházet – například v Rakousku se v té době moře nenacházelo.
Vědci pak analyzovali všechny ostatní vzorky z celé Evropy. Ukázalo se, že žádný ze vzorků v okruhu 200 kilometrů od Willendorfu se ani vzdáleně neshodoval se složením venuše. Analýza nakonec odhalila, že vzorky z venuše jsou statisticky zcela nerozlišitelné od vzorků z lokality v severní Itálii poblíž jezera Lago di Garda. A to je podle autorů velmi pozoruhodné, protože to znamená, že venuše (nebo alespoň její materiál) se vydala na cestu z jihu Alp k Dunaji severně od Alp.
„Lidé v té době vyhledávali a obývali lokality, které byly pro jejich život nejvhodnější. Když se změnilo klima nebo situace s kořistí, přesouvali se dál, nejlépe podél řek,“ vysvětluje Gerhard Weber. Taková cesta mohla trvat třeba celé generace.
Jedna ze dvou možných tras z jihu na sever by vedla kolem Alp a do Panonské nížiny a byla před několika lety popsána v simulacích jinými badateli. Druhá cesta od Gardského jezera do Wachau by vedla přes Alpy.
Možné, ale méně pravděpodobné: spojení s východní Ukrajinou
Statistiky tedy jasně ukazují na severní Itálii jako na místo původu venuše. Nicméně existuje ještě jedno zajímavé místo možného původu horniny. Nachází se na východní Ukrajině, více než 1600 kilometrů vzdušnou čarou od Willendorfu. Tamní vzorky neodpovídají tak jednoznačně jako vzorky z Itálie, ale lépe než všechny ostatní.
Zajímavá je zde ale v tomto případě i jiná souvislost: v nedalekém jižním Rusku byly nalezeny figurky venuší, které jsou o něco mladší, ale vypadají velmi podobně jako venuše nalezené v Rakousku. Genetické výsledky také ukazují, že lidé ve střední a východní Evropě byli v této době vzájemně propojeni.
