Nynější věda nemá jasný důkaz, že ostatky uložené v Čáslavi skutečně patřily husitskému vojevůdci Janu Žižkovi, který zemřel před 600 lety, upozornil Filip Velímský z Archeologického ústavu Akademie věd ČR (AV ČR). Podle něj totiž není možné provést genetické určení Žižky s pomocí jeho potomků.
Velímský se podílí na aktuálním výzkumu takzvané Žižkovy kalvy, tedy části lebky nalezené v roce 1910 při rekonstrukci čáslavského kostela sv. Petra a Pavla. Česko si 11. října připomíná 600. výročí úmrtí nejvýznamnějšího husitského vojevůdce. Všechna vypodobení Žižky jsou podle experta spíše představou lidí o tom, jak mohl vypadat.
„Ale nepřinášejí realistický portrét této historické osobnosti,“ uvedl. „Vyobrazují ho většinou totiž autoři, kteří ho sami nikdy neviděli. Tvorba podobného vizuálu je velice problematická, byť se o to antropologové v minulosti pokusili,“ doplnil. Informace, které mají nyní archeologové k dispozici, se podle Velímského neliší od těch z roku 1910.
Nezměnilo se ani antropologické posouzení, tedy že u kalvy je skutečně výjimečný defekt na levém oku ztotožňovaný s úrazem Jana Žižky. Rekonstrukce vojevůdcova obličeje je nicméně sporná i v případě, že by mu kalva z Čáslavi skutečně patřila, protože by pořád šlo jen o část lebky, podotkl Velímský. „Když antropolog Emanuel Vlček v minulosti zkoumal čáslavskou kalvu, pokusil se nějakým způsobem doplnit vizuál Jana Žižky z Trocnova. Problém ale je, že se bavíme o části lebky, která postrádá obličejovou část. V takovém případě vám antropologové i obecně řeknou, že tvorba takového rekonstrukčního modelu je komplikovaná a je to záležitost velice hypotetická,“ nechal se slyšet archeolog.
„Šance dozvědět se o Janu Žižkovi něco více je malá, budeme se muset smířit s tím, že Jan Žižka bude vždycky kontroverzní postavou, nikdy nebudeme moci zřejmě stoprocentně říci, jaký byl, jak vypadal a kde je uložen,“ dodal Velímský. Mezinárodní tým odborníků z Česka, Brazílie a Itálie přitom zveřejnil tento týden pravděpodobný obličej Jana Žižky v digitální podobě, která vznikla na základě výzkumu právě čáslavské kalvy.
Vědci použili metodu takzvané strukturální aproximace čili přiblížení tváře. S pomocí tohoto postupu už dříve sestavili tváře tří olomouckých Přemyslovců.
Lapka, hejtman, vojevůdce
Někdejší žoldnéř a pozdější „boží válečník“, z jehož života je podrobně zmapováno pouze šest posledních let, byl někdy oslavován, jindy zatracován. Kroniky a další literární díla vesměs neskrývají obdiv k Žižkovu válečnickému umění, nicméně se těžko smiřují s krutostmi během dobývání, drancování a vypalování měst. Žižka zemřel přesně před 600 lety, 11. října 1424, nedaleko od Přibyslavi na Havlíčkobrodsku. Bylo mu 63 nebo 64 let.
O tom, jak velká byla tehdy jeho autorita, svědčí slova Starého letopisu českého: „A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec“. Jako husitský hejtman svedl Jan Žižka deset větších vítězných bitev. U Nekmíře (na přelomu let 1419 a 1420), u Sudoměře (1420), na Vítkově (1420), u Malého Boru (1420), u Kutné Hory (1421), u Habrů a Německého Brodu (1422), u Hořic (1423), u Strauchova dvora (1423), u České Skalice (1424) a u Malešova (1424). To je bilance, která v dějinách vojenství téměř nemá obdoby. V pěti střetnutích porazil vojska českých katolíků, ve třech křižácké oddíly a ve dvou spojené síly katolické strany a umírněných husitů.
Ani v jedné z bitev nepoužil stejné schéma, což dostatečně ilustruje jeho nápaditost a schopnost improvizace. „Když poznal, že nemá naději na úspěch, raději unikl. S oblibou volil i partyzánské formy boje, které si osvojil při působení v bojových a lapkovských družinách. Jistě však na bojištích zúročil též zkušenosti načerpané před revolucí v žoldnéřských oddílech. Vzhledem k omezenému počtu bojovníků se obvykle nepouštěl do dlouhého obléhání mohutných hradních a městských pevností, zato s chutí dobýval menší fortifikace a nevelká města. Znal prostě dokonale své přednosti, možnosti i meze,“ napsal historik Petr Čornej.
Pohledy na Žižku se v minulosti měnily. V době národního obrození byl hrdinou a vlastencem, který bránil svou zemi a toužil zavést pevný řád. Tak husitského vůdce popisoval třeba Alois Jirásek. Pozdější marxistická ideologie učinila z Žižky vůdce lidové armády a symbol odporu proti feudalismu, katolické církvi a kontrarevoluci, přítele lidu a bojovníka za lidskou důstojnost. Vojevůdce se dokonce ve druhé polovině minulého století dostal na bankovky.
Mistr šokujících improvizací
V posledních desítkách let však tato glorifikace zcela vymizela. Většina historiků považuje Žižku za geniálního taktika i mistra šokujících improvizací. Uvádí se, že byl i spravedlivým velitelem, který spal v prostém stanu jako jeho muži, neobohacoval se ani nevyvyšoval. Zároveň byl také konzervativní puritán, jenž po sobě zanechal ruiny a hromady mrtvých. Ani v odborných kruzích ovšem nad jeho osobností a přínosem nepanuje úplná shoda. A to ani mezi těmi, kdo na husitské učení navazují.
Historik Jaroslav Čechura o nejslavnějším husitovi před časem napsal: „S lehkou nadsázkou mohu jako historik říct, že o něm nevíme skoro nic, Žižka je bezesporu jednou ze záhad českých dějin. A čím jsem starší, tak stále silněji nabývám dojmu, že snad museli být Žižkové dva! To znamená otec Jan a syn také Jan. Ten, kdo bojoval ve slavných bitvách, nebyl šedesátiletý chlap, ale člověk o generaci mladší,“ míní Čechura.
Českobudějovický galerista Jaroslav Konáš starší, který loni vydal knihu Důvěrná zpráva o Janu Žižkovi z Trocnova, zobrazuje husitského hejtmana jako sadistického hrdlořeza a lstivého i nespolehlivého velitele, který se neštítil „podrazit“ vlastní spojence, ve svém okolí budil strach, o politiku se příliš nezajímal, hleděl jen na vlastní prospěch a za jeho vojenskými úspěchy stálo většinou štěstí.
O dětství a mládí vojevůdce se toho moc neví. Narodil se okolo roku 1360 v malém poplužním dvorci Trocnově, ležícím asi deset kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic, a už v dospívání přišel o levé oko. Většinu dospělého života pak přežíval jako lapka. Patřil k družině Matěje zvaného Vůdce. Lapkové brali všechno a Žižka nejen kradl, také „zabil páně člověka“, tedy rožmberského poddaného.
Jak konstatuje Čornej v monografii Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka, „v tomto směru neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako realitu“. V roce 1409 skončila část družiny včetně Matěje Vůdce na popravišti, Žižka však vyvázl. Zřejmě díky přímluvě moravského šlechtice Jana Sokola z Lamberka mu král Václav IV. udělil milost a tehdy se zhruba padesátiletý loupežník stal žoldnéřem. Po boku Jana Sokola nejspíš bojoval na straně vítězného polsko-litevského vojska, které v červenci 1410 porazilo u Grünwaldu řád německých rytířů.
O pár let později byl ve službách Václava IV. jako vrátný, na královském dvoře se poprvé setkal s myšlenkami betlémského kazatele mistra Jana Husa. „Stárnoucí dvořan se téměř jistě bál pekla a dobře věděl proč,“ konstatuje Čornej. Když byl Hus 6. července 1415 upálen jako kacíř u hradeb německé Kostnice, vypukly v českých zemích nepokoje, vedené jeho stoupenci. Koncem července 1419 pak radikální husité, mezi které už tehdy zřejmě patřil i Žižka, napadli Novoměstskou radnici v Praze a konšely dosazené Václavem IV. vyházeli z oken.
Husitský pán
Král o několik týdnů později zemřel a právoplatným dědicem českého trůnu se stal jeho bratr, římský král Zikmund. Ten začal chystat proti husitům křížovou výpravu. „Základnou“ radikálních husitů se stal jihočeský Tábor, kde nechtěli žít podle dosud platných zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami, uznávali ze svátostí jen křest, manželství a večeři Páně, odmítali očistec a uctívání svatých. O vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmani, jedním z nich byl jmenován Žižka, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce.
Třeba u Sudoměře, kde Žižkou skvěle zvolené místo nedovolilo uplatnit šlechtě převahu. Pak ale papež Martin V. vyhlásil v roce 1420 na Zikmundovo naléhání proti českým kacířům křížovou výpravu. Pod její hrozbou vítala Praha pomoc venkovských husitů velmi srdečně. Do města se Žižka, nyní už táborský hejtman, vrátil pod vlající korouhví s kalichem jako zachránce. Křižáci se počátkem léta soustředili na levém břehu Vltavy. Husitů, kteří ovládali pravý břeh, bylo třikrát méně, okolo deseti tisíc.
Aby zajistili zásobování města, opevnili se na Vítkově, jenž střežil silnice na východ. A město Žižka ubránil. Zikmund Lucemburský nicméně vyřešil situaci lišácky: nechal si ve svatovítské katedrále vložit na hlavu Svatováclavskou korunu a poté odjel do bezpečí. Když posléze husité ovládli vodní tvrz Sedlec, jejího pána Oldřicha z Ústí „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili do ohně“.
Šesti přeživším obráncům učinili drsnou nabídku: Kdo si chce zachovat život, musí srazit hlavy svým druhům. „A tak jeden z nich, řečený Pinta, sťal pět svých a připojil se k táborům,“ popsal Vavřinec z Březové. Na podzim 1420 dobyli táborité Prachatice, které se odmítly vzdát. Muže povraždili, ženy s dětmi vyhnali z města. Pak Žižka rozkázal nahnat 85 zajatců do kostela a dal jej zapálit.
Ještě hůř dopadl na jaře následujícího roku Chomutov. V průběhu jednání o kapitulaci propukl masakr, po němž zůstalo na ulicích ležet na 1500 mrtvých. Jednooký hejtman krutě zasáhl i proti sektářům ve vlastních řadách. Několik desítek bývalých bratří, kteří se rozhodli hledat vlastní cestu mimo víru v artikuly, nechal upálit na dohled od táborských hradeb, před očima příbuzných a přátel. Když poté odtáhl na Litoměřicko, kde začal budovat svůj hrad Kalich, zanechal po sobě „úlevu a rozpaky“. V červnu 1421 oblehl Žižka hrad Rabí, kde nejspíš oslepl i na druhé oko, pro nepřátele se stal „slepcem, který vede slepé“.
V čele spojených husitských vojsk pak počátkem roku 1422 obklíčil Zikmunda u Kutné Hory. Král město zapálil a ustoupil. Posléze se ale vyhrotil spor i mezi husity, kteří se rozdělili. Po částečném sjednocení v Praze vyrazili husité na vojenskou výpravu na Moravu, při obléhání Přibyslavi pak ale Jan Žižka 11. října 1424 zemřel.
Posmrtný život
Žižkovo úmrtí experti připisují většinou hnisavému onemocnění – domnívají se, že vojevůdci se vytvořil takzvaný karbunkl, velký zánětlivý útvar. Místo, kde Jan Žižka skonal, nyní připomíná mohyla. Stojí v parku u silnice z Přibyslavi k obci Žižkovo Pole. O její výstavbu se zasloužil člen pražského Sokola a přibyslavský rodák Jan Otta. Podle návrhu architekta Antonína Wiehla vše vybudoval havlíčkobrodský stavitel Josef Šupich. Slavnostně byl pomník odhalen v roce 1874, kdy si národ připomínal 450. výročí Žižkovy smrti. Základ mohyly tvoří čtyřboký hranol složený z 67 kamenných kvádrů, darovaných různými městy či spolky.
Na mnohých kvádrech jsou jména sponzorů vytesaná, přidaná jsou i hesla. Například věta „Co neprorazí slovo, to rozbortí palcát“. Pomníků Jana Žižky lze nalézt v Česku mnoho. K nejznámějším patří sochy u Sudoměře, v areálu trocnovského památníku a na Vítkově. Uvádí se, že celosvětově první pomník Jana Žižky z Trocnova vyrostl na vrchu Gothard nad Hořicemi na Jičínsku. Žižka je ale přítomen i ve jménech mnoha míst, typicky ulic:
Žižkův osud byl mnohokrát popsán či zfilmován, například ve snímku Jan Žižka Otakara Vávry z roku 1955 či ve stejnojmenném filmu režiséra Petra Jákla z roku 2022.
