Jeremy James Farrar je britský lékařský výzkumník, který od roku 2023 působí jako hlavní vědecký pracovník Světové zdravotnické organizace (WHO). Předtím byl v letech 2013 až 2023 ředitelem nadace The Wellcome Trust a profesorem tropické medicíny na Oxfordské univerzitě. Při zářijové návštěvě Prahy poskytl rozhovor České televizi.
Covid v laboratoři nejspíš nevznikl, říká vědecký šéf WHO
Máte bohaté zkušenosti s bojem proti infekčním chorobám, ale na začátku své kariéry jste se chtěl v medicíně vydat jinou cestou. Proč?
Máte pravdu, začínal jsem jako neurolog. Takže jsem studoval mozek. A to jsem dělal několik let po promoci, v Anglii, Austrálii a Spojených státech a vlastně i ve Skotsku. A pak jsem si najednou uvědomil, že neurologie není nic pro mě. Přesunul jsem se k infekčním nemocem, ale neopustil jsem neurologii úplně. Spousta infekčních nemocí, tuberkulóza, malárie, covid a další totiž ovlivňují také mozek. Takže jsem doufal, že se mi podaří spojit znalosti o mozku a znalosti o infekčních chorobách.
Povedlo se vám to?
Myslím, že ano. Musel byste se zeptat mých kolegů, ale myslím si, že ano. Jeden z mých skvělých mentorů, když jsem byl mladší, mě naučil, že k nejzajímavějším pokrokům dochází na rozhraních, kde spolupracují lidé z různých oborů. Myslím, že to platí ve vědě i v umění. Myslím, že to platí také v medicíně i veřejném zdraví. U mne se spojuje porozumění mozku a porozumění infekci. Myslím, že to byla velmi, alespoň pro mě, velmi produktivní kariéra.
Příběh viru HIV
Zmínil jste, že jste na vlastní kůži zažil mnoho pandemií. Jednou z prvních byl virus HIV a vy jste řekl, že vás to donutilo přemýšlet jinak, že vás to opravdu ovlivnilo. Považujete tuto infekci stále za smrtelnou hrozbu, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech?
HIV se od té doby úplně změnil, to máte pravdu. Když jsem v polovině osmdesátých let studoval HIV a pracoval tehdy v londýnské nemocnici, bylo to hrozné. Teď už se na tu dobu těžko vzpomíná, protože přicházeli mladí lidé, většinou muži, mladí lidé, kteří umírali. A my jsme pro ně nemohli téměř nic udělat. Zdravotnictví funguje tak, že lékař chce pro pacienta něco udělat. A najednou tady bylo něco, kdy jsme nemohli udělat nic.
Teď, o třicet, čtyřicet let později, to vypadá jako téměř nemožné. Ukazuje to, jak důležitá je věda pro rozvoj našeho zdravotnictví a tedy našeho zdraví. Protože jsme během krátké doby vzali infekci, která byla pro všechny rozsudkem smrti, a i když je to stále obrovský problém v celosvětovém měřítku, tak jsme ji změnili na něco, co se dá zvládnout. Lidé s HIV dnes mohou žít plnohodnotný život. HIV se dá zvládnout. To je pozoruhodný úspěch.
Přinejmenším v bohatém světě se s touto infekcí již většinou podařilo vypořádat, ale jak je tomu v rozvojovém světě? Protože rozdíl je velký.
Jsou to obrovské rozdíly. Takže v mnoha částech světa, navzdory obrovskému pokroku v léčbě a prevenci, příliš mnoho lidí stále nemá přístup k antiretrovirovým lékům, které mohou infekci léčit a udržet ji pod kontrolou.
Jeremy Farrar
Ale ten pokrok je třeba oslavovat. Nicméně virus HIV se stále častěji stává vůči lékům rezistentní. A zatím nemáme vakcínu proti HIV, takže nesmíme předpokládat, že když jsme to změnili z rozsudku smrti na něco zvládnutelného, že to tak zůstane i za pět, deset, dvacet, třicet let. A tak je zásadní, abychom ve výzkumu pokračovali a investovali do vědy, do prevence a nakonec, doufám, získali vakcínu proti HIV.
Jak moc se tento virus za těch řekněme čtyřicet let změnil?
Virus se změnil obrovsky. Je to i tím, že dokonce i u jednotlivce se virus HIV neustále mění. A právě proto je léčba tak důležitá. Protože když podáváte léčbu proti HIV, tak množství viru v člověku bude mnohem nižší. A z toho vyplývá, že tak klesá pravděpodobnost, že by se virus mohl měnit a vyvíjet a v důsledku i rezistence vůči lékům u něj bude mnohem nižší. Proto je léčba jakéhokoliv jednoho člověka zásadní pro všechny.
Tady v Praze je léčba, předpokládám, dostupná všem. To ale neplatí v každém městě, v každé zemi na světě a dokud se léčba nedostane ke všem, tak si myslím, že nemůžeme být v otázce HIV spokojení.
Zmínil jste možnost vakcíny proti HIV. Jak daleko jsme?
Myslím, že jsme ještě daleko. Vědci vám často řeknou, že ji budeme mít za pět let. Ale já už 35 let slyším, že je to pět let. Já bych to nijak časově neomezoval. Jediné, co bych řekl, je, že rezistence vůči lékům se v budoucnu stane větším problémem. A pokud nebude existovat vakcína, abychom mohli HIV zcela zabránit, pak opravdu nemůžeme v klidu spát. Takže: trvalo to asi čtyřicet let, než jsme se léky proti HIV dostali do současného stavu – kdyby to trvalo dalších třicet let a měli bychom vakcínu proti HIV, myslím, že bychom to měli oslavovat.
Mohl byste mi uvést několik příkladů, jaké jsou hlavní překážky při vývoji vakcíny proti HIV?
Jednou z nich je fakt, že virus HIV se tak rychle mění. A tak i způsob, jakým ho tělo rozpoznává, se musí neustále měnit. Takže pokud navrhnete vakcínu pro jeden virus a ten se pak změní na vlastně dost jiný virus, tak vakcína proti té původní podobě logicky nemusí fungovat.
A ve viru není žádná společná část, na kterou by se vakcína mohla zaměřit?
Existují takové společné části, ale i ty se pořád vyvíjejí a mění. HIV se integruje do našeho těla a do našeho systému. Získat vakcínu, která odstraní celý virus, je zkrátka mimořádně obtížné. A i když nejsem vývojář HIV vakcín, řada lidí se mě ptá, proč se stále snažíme vyrábět vakcíny, když máme fantastickou léčbu. S tím bych ale nesouhlasil. Protože si myslím, že nakonec budeme vakcínu proti HIV potřebovat.
V roce 2002 jste také na vlastní kůži zažil propuknutí epidemie SARS. A o dva roky později ptačí chřipky a sehrál jste i klíčovou roli při odhalení viru ptačí chřipky H5N1 ve Vietnamu. Co se tehdy stalo?
To bylo v roce 2004 nebo 2005, myslím. Je to vzpomínka, která se mi vryla do paměti, protože jsem předtím pracoval v Ho Či Minově Městě ve Vietnamu. V roce 2003 vypukla epidemie SARS a můj velmi dobrý přítel pracoval jako lékař pro Světovou zdravotnickou organizaci v Hanoji. Uvědomil jsem si, že se něco děje a Carlo Urbani pak zorganizoval s vietnamskými úřady uzavření nemocnice.
Carlo Urbani byl italský lékař a mikrobiolog. Byl prvním, kdo identifikoval onemocnění SARS (těžký akutní respirační syndrom) jako možné nové a nebezpečné virové onemocnění. Jeho včasné varování Světové zdravotnické organizace vyvolalo rychlou a celosvětovou reakci, což zachránilo mnoho životů. Krátce nato se sám nakazil a zemřel.
A tím vystavil sebe i ostatní zdravotníky velkému riziku a zemřel na SARS. Ale tím zachránil zemi, protože ve skutečnosti bylo díky němu vypuknutí SARS ve Vietnamu velmi izolované a omezené. Byla to neuvěřitelná oběť, ale také to ve mně vyvolalo vzpomínky na HIV v počátcích mé kariéry, protože tady byla další infekce, kterou jsme nedokázali léčit. To na mě udělalo velký dojem. A o šest měsíců později jsme zaznamenali první případy ptačí chřipky H5N1...
Vzpomínám si, že prvních 24 hodin bylo na vietnamský Nový rok – což odpovídá tomu, jak si představuju, že slavíte v Praze Vánoce, Silvestr, narozeniny vaší matky a výročí svatby – ale všechno dohromady. A tak všichni měli dovolenou, kromě nás dvou nebo tří. A přišel první případ ptačí chřipky. Bylo to děsivé. Chci říct, že teď na to vzpomínám s hrdostí, na to všechno, co jsme tehdy udělali. Bylo to děsivé, protože jsme si nejdřív mysleli, že je to zase SARS, že se vrátil SARS. A je to velmi chaotické, velmi děsivé prostředí, když čelíte něčemu, co neznáte. A netušíte, jak se s tím vypořádat.
A jak jste se dozvěděli, že jde o virus H5N1?
Náhodou. Měli jsme totiž náhodou v nemocnici v naší výzkumné skupině kapacitu na testování chřipkových virů. To ukazuje, jak je důležité mít diagnostické testy ve všech zemích světa; díky tomu můžete zachytit, když se dějí podivné věci. A můj geniální přítel, klinický lékař profesor Heon tehdy odebral vzorek z nosu od mladé dívky a ty stěry přinesl zpět do laboratoře. Ten test nakonec vlastně provedla moje žena přes noc, bylo to v noci na vietnamský Nový rok. A teprve pak jsme věděli, že to není SARS. Byla to chřipka, ale byl to nový typ chřipky.
Takže jste byl na samém začátku odhalování této epidemie.
To je pravda. Tehdy v lednu a únoru 2004 jsme vedli debaty o tom, jaké by to mělo důsledky, kdyby to byl opět SARS, nebo kdyby to byl nějaký nový neznámý virus. Stále si na to vzpomínám, byla to strašně děsivá doba.
Znamená to, že byly i mnohem horší scénáře vývoje, tedy že to mohlo být mnohem horší?
Samozřejmě. Myslím tím, že na SARS vlastně zemřelo 850 nebo 870 lidí. Počet lidí, kteří od roku 1997, tedy po 27 letech, zemřelo na ptačí chřipku H5N1, je také velmi omezený. Ale nyní máme ohnisko H5N1, jak určitě víte, ve Spojených státech. A dochází ke globální nákaze tímto virem u tisíců ptáků a savců po celém světě. Jedná se o pandemii mezi zvířaty.
Víme ale, že se tento virus může přenést i na člověka. Když pronikne mezi lidi, může mít vysokou úmrtnost. Jsem hodně znepokojený tím, že sledujeme vývoj viru, který koluje ve zvířecí populaci a nyní se příležitostně dostává i mezi lidi. A víme, že chřipka může způsobit strašný globální problém. Takže ano, myslím, že H5N1 zůstává reálnou hrozbou.
Americké úřady právě oznámily, že se objevil první případ ptačí chřipky, kdy se ten člověk asi nenakazil od zvířete. Měli bychom se tedy obávat?
Měli bychom se obávat, ale obávat se a panikařit jsou dvě úplně odlišné reakce. Panika nevede ke správnému rozhodování. Měli bychom se obávat kvůli všem infekcím, o kterých víme. Jen chřipka ale myslím zůstává pro lidstvo největším rizikem z virů, o kterých víme. Když chřipkový virus cirkuluje v populaci zvířat, v těsném kontaktu s lidmi, a potom začneme pozorovat i infekce u lidí, je to jasný signál, že něco není v pořádku.
Naším úkolem je ujistit se, že máme dobré léky na léčbu chřipky, což v současné době opravdu nemáme. Ty léky, které máme, nejsou moc účinné. A za druhé, že máme vakcíny, které mohou zabránit tomu, aby se jakýkoli chřipkový virus u lidí rozběhl. Ale ani to se nám v současné době nedaří.
Asie jako zdroj rizik
Proč je vlastně jihovýchodní Asie tak často místem, kde na člověka přeskočí nemoci od zvířat? Ať už je to ptačí chřipka nebo jiné viry...
Musíte si uvědomit, že jihovýchodní Asie je obrovská oblast. Vzpomínám si, že jsem jednou přednášel v Ho Či Minově Městě na jihu Vietnamu. Když jsem odtamtud letěl čtyři hodiny letadlem, pořád jsou celou tu dobu byl v jihovýchodní Asii a za tu dobu jsem přeletěl nad šedesáti procenty světové populace. A asi sedmdesáti procenty drůbeže na Zemi.
Na tomto relativně malém geografickém prostoru leží Pákistán, Indie, Bangladéš, Čína, Vietnam, Indonésie – to je obrovská populace lidí a obrovská populace zvířat. Vietnam nebo Čína opravdu byly počátkem mnoha těchto epidemií, ale současně bychom si měli uvědomit, že „španělská chřipka“ z roku 1918 pravděpodobně začala ve Spojených státech, covid začal v městské Číně, ebola v subsaharské Africe. Tyto epidemie mohou opravdu začít kdekoli, proto si myslím, že bychom měli opustit myšlenku, že epidemie začínají vždy na jednom místě. Mohou začít kdekoli. Mohou začít i v České republice.
Zmínil jste se také o tom, že lidé se poměrně snadno nakazí viry od ptáků. Že máme hluboko v plicích něco, co je dobrý terén pro tyto viry, aby se na ně navázaly. Co to tedy přesně je?
Chřipka je skupina virů, které postihují savce a ptáky. A mohou postihnout i člověka. Hluboko v naší plicní tkáni máme... nevím, jak to nejlépe jednoduše popsat. Díky naší evoluci jsme zkrátka tak trochu lidé a tak trochu ptáci.
A tak máme společné receptory?
A tak máme společné receptory... a pokud se některé z těchto ptačích nebo zvířecích virů dostanou do našich plic, mohou si najít místo, kde se mohou množit a způsobit onemocnění. A proto mohou chřipkové viry ze zvířat nakazit člověka.
Jako hlavní vědecký pracovník Světové zdravotnické organizace máte globální odpovědnost. A globálnější pandemie než covid tu samozřejmě ještě nebyla. Jak se s ní tedy vyrovnáváme právě teď v roce 2024?
Je to už skoro pět let. Myslím si, že většina lidí by si vzpomněla, kde byli, když to celé začalo. Během několika týdnů nebo měsíců to bylo v podstatě po celém světě. Ukazuje to, jak jsme vzájemně propojeni. Celé to zjevně začalo v Číně a během několika týdnů se to rozšířilo po celém světě. Svět je teď velmi malý.
Pokud se nenaučíme spolupracovat ve společném zájmu, budeme podobné problémy řešit pořád. Tento konkrétní virus se sice objevil v Číně, ale třeba roku 2009 jsme měli slabší pandemii chřipky, která začala na jihu Spojených států a v Mexiku. Chřipková pandemie z roku 1918, která zabila 20 nebo 30 milionů lidí, pravděpodobně začala v USA a pak se dostala do Evropy. Svět je nyní velmi propojený.
Když jsem poprvé odjel do Spojeného království, jel jsem tam lodí z Nového Zélandu. Trvalo to šest týdnů. Kdybych dostal chřipku, když jsem nastoupil na lodi na Novém Zélandu, buď bych se uzdravil, nebo bych zemřel, než bych se dostal do Spojeného království. Teď tam můžu být za dvacet hodin. Rychlost, s jakou se tyhle viry mohou pohybovat po světě, je podle mě nyní mimořádná. A to se nezmění. Takový zkrátka je náš moderní svět jednadvacátého století.
Podle mého názoru je proto zásadní, jak budeme spolupracovat na ochraně nás všech. A to přesně dělá Světová zdravotnická organizace. Sdružuje 194 zemí a říká, že je lepší, abychom společně sdíleli informace. A nejen je. Je lepší sdílet vakcíny. Je lepší sdílet údaje, než je mít jen pro sebe. A právě proto jsem nakonec po této fázi své kariéry odešel do Světové zdravotnické organizace.
Další covidový rok
Vaše organizace minulý měsíc uvedla, že celosvětový počet případů covidu opět stoupá. Co tedy můžeme očekávat od nadcházející zimy?
Covid se stále ještě nestal sezonní nemocí. A tak i tady v Praze můžete mít uprostřed léta zvýšený přenos covidu. A zároveň také uprostřed července v Austrálii můžete mít nárůst covidu, i když tam mají zrovna zimu. Covid tedy ještě není klasické zimní onemocnění. Může se přenášet po celý rok, celoročně. Naštěstí – a to je myslím pozoruhodné – máme proti covidu vakcíny. Byly vyvinuty v roce 2020 po dvaceti nebo třiceti letech investic do základní vědy.
Chci říct moc důležitou věc: vakcíny proti covidu opravdu nebyly vyvinuté za rok. Byly vyvinuty, protože mnoho zemí investovalo celé roky do základní vědy a díky tomu jsme dokázali vytvořit vakcíny. Během necelých dvanácti měsíců jsme měli vakcíny, které byly k dispozici ne sice rovnoměrně po celém světě, ale i tak sehrály obrovskou roli v prevenci úmrtí lidí na covid, hlavně v roce 2021.
Já sám si i nadále nechávám podávat posilovací vakcíny proti covidu. Jednu jsem měl loni v listopadu. Letos v říjnu mě čeká další, protože si myslím, že v současné době pravděpodobně ještě potřebujeme imunitu posílit očkováním. Myslím si, že jsme neviděli covid naposledy a neměli bychom předpokládat, že tato infekce zmizela. Nemusíme panikařit, snížili jsme množství vážných onemocnění, které způsobuje, ale stále máme co do činění s virem, který ještě neskončil svůj vývoj a bude se vyvíjet i nadále. Musíme proto investovat do vědy, abychom mohli vyrábět další typy vakcín a nakonec snad i očkování, které pokryje všechny tyto typy virů. Takže pokud by se v budoucnu něco objevilo, budeme schopni zabránit další pandemii covidu.
Doufám, že to není příliš osobní otázka, ale vy jste se covidem někdy nakazil?
Ano. Ale poprvé jsem ho dostal až v prosinci 2023. Což je docela pozoruhodné. Takže téměř tři roky jsem se mu vyhýbal, a to přesto, že jsem samozřejmě musel hodně cestovat a být mezi nemocnými. Nosil jsem roušku, myl jsem si ruce, dodržoval jsem rady epidemiologů a vydržel jsem se tři roky nenakazit. Nicméně přiznávám, že když jsem se covidem nakonec opravdu loni nakazil, bylo to docela ošklivé.
Covid existuje již téměř pět let. Kdybyste tehdy věděli to, co víme dnes, udělali byste něco jinak?
Určitě. Zaprvé, covid byl pro nás nový. Ale předtím jsme mluvili o SARS, což je vlastně jeho „bratranec“. A na ten zemřelo v Kanadě, Číně a Singapuru 850 lidí. Jenže, když díky lékařům a epidemiologům zmizel, zapomněli jsme na něj a šli dál. Pak jsme dostali jakousi upomínku, když se objevil další „bratranec“, tentokrát MERS, který se přenáší na lidi z velbloudů. Ale opět jsme to nedotáhli do konce a neřekli jsme si: „Něco jako SARS by se mohlo opakovat a my se teď v roce 2004 musíme ujistit, že máme vakcínu, že máme léčbu, že máme diagnostické testy.“ Obávám se, že teď, když se o covidu téměř přestalo mluvit, si budeme myslet, že je to konec covidu a těchto typů virů. A svět půjde velmi rychle dál a zase zapomene...
Měli jsme dvě varování, ale stejně jsme se nesnažili dostatečně o vývoj vakcín. Kdybychom to udělali, myslím, že v lednu, únoru a březnu 2020 jsme mohli být v mnohem lepší pozici, než jsme byli ve skutečnosti.
Jaké je tedy nejdůležitější poučení, které bychom si z pandemie covidu měli vzít?
Pro mě jsou nejdůležitější poučení dvě. První je, že žijeme v době epidemií a pandemií, urbanizace, klimatických změn, ztráty biodiverzity. V době, kdy se mění interakce mezi zvířaty a lidmi. Musíme se smířit s tím, že budeme svědky častějších a složitějších epidemií a pandemií. Mluvili jsme o SARS, ebole, covidu, teď je v subsaharské Africe, Evropě a Severní Americe mpox.
Měli bychom se na takovou budoucnost spíše připravit, než si myslet, že to můžeme zkrátka ignorovat a že bude nejlepší na předchozí epidemie a pandemie zapomenout. A druhé poučení je, že to, co máte před krizí, určuje vaši schopnost na ni reagovat. Pokud nemáme žádné vědecké poznatky, nebudeme schopní vědecky reagovat. Pokud zanedbáme epidemiologii, nebudeme mít schopnost zvládnout epidemii. Pokud nemáme důvěru v instituce nebo ve svou vládu nebo v očkování nebo dokonce ve zdravotnictví, pak bude důvěra při krizi zpochybněna. Takže to, co máme před krizí, do čeho jako země a veřejné zdravotnictví a klinická medicína investujeme každý den, je naprosto zásadní pro naši schopnost reagovat v krizi.
Ve svém současném postavení jste však velmi mocný muž. Je tedy třeba provést nějaké změny?
Přál bych si být mocný, ale WHO ve skutečnosti příliš moci nemá, může jenom radit. Myslím, že veřejné zdraví zanedbáváme na vlastní nebezpečí. Silné systémy veřejného zdravotnictví zabraňují tomu, aby se problémy zhoršovaly. A samozřejmě je tu další věc: když něčemu zabráníte, tak vás za to nikdo nepochválí, nikdo to neocení. Protože lidé budou říkat, že se nic nestalo, tak není za co oceňovat.
Musíme vzdělávat lidi, že veřejné zdraví je základem, na kterém záleží veškeré naše zdraví. Vzpomeňte si na generaci mých rodičů, kteří se narodili jeden v roce 1917, druhý v roce 1923. Vyrůstali v době bez vakcín, s velmi omezeným veřejným zdravotnictvím, s mnoha dětmi umírajícími při porodu, což by dnes bylo v Evropě nemyslitelné. Úplně jiná doba. Udělali jsme svět natolik bezpečnějším, že jsme možná zapomněli, jak zranitelné lidstvo je. Veřejné zdraví znamená, že se naše děti dožívají dospělosti a naši dospělí žijí zdravě, a to je základ společnosti.
Vznikl covid v laboratoři?
Dovolte mi, abych se ještě vrátil k epidemii covidu. Na začátku celosvětové pandemie jste hrál velmi důležitou roli a vyjádřil jste velice silný názor na spekulace o původu viru. Změnilo se od té doby něco?
Myslím, že se změnilo všechno. Z původu viru se stalo nesmírně sporné téma, což je, myslím, velmi politováníhodné. Je totiž opravdu kriticky důležité vědět, jak pandemie vznikla – a to pro prevenci té příští. Problém je, že v dnešním geopolitickém světě s jeho existujícím napětím je velmi obtížné se dostat k takovému stavu. Přitom právě tohle je ale v zájmu úplně všech. Je to v zájmu Číny, v zájmu zbytku světa, Evropy, Severní Ameriky, Afriky, abychom pochopili původ covidu. Můj osobní názor stále je, že vědecké důkazy, které máme dnes k dispozici, stále ukazují na zoonotickou infekci. Tedy, že ze zvířat nákaza přešla na člověka. Ale stále platí, že si tím nemůžeme být jistí.
Všechny země by měly zpřístupnit veškeré dostupné údaje, abychom mohli pochopit původ nemocí, ať už v té, či oné zemi. Stejně tak to platí pro všechny ostatní epidemie, kterých jsme se účastnili, SARS, ebola, mpox. V dnešním geopolitickém světě je to velmi obtížné, a právě proto mimo jiné existuje WHO, aby se pokusila lidi sjednotit. A sdílet tyto informace, protože to nakonec ochrání všechny.
Na samém začátku pandemie jste v komunikaci, kterou jste vedl s dalšími významnými vědci a která byla zveřejněna, na začátku února 2020 prohlásil, že na spektru, kde jednička je únik z laboratoře a stovka je přirozený původ, jste na padesátce. Proč?
Když se na ten výrok dívám zpětně, tak musím říct, že jako vědec se na něj opravdu dívám s velkou hrdostí. Protože na začátku něčeho zkrátka musíte být uprostřed. Protože nemáte informace, na jejichž základě se můžete rozhodovat, kam se vydat.
Dá se říct, že prostě nevíte.
Ano. Někdy je pro vědce nejtěžší říct, že neví. Že je s názory někde uprostřed. Jsem v tom, čemu ve vědě říkáme „v rovnováze“. Mohla to být nehoda v laboratoři. Mohlo jít o „zoonotický původ“, kdy se nemoc dostala ze zvířat na lidi. Z vědeckého hlediska, z toho, jak byly postupně shromažďovány důkazy, bych se přikláněl k tomu, že se jedná o zvířecí původ. Ale na začátku, ať už to byl SARS, ptačí chřipka nebo covid, tak jsme si tím opravdu nemohli být jistí.
A proto si myslím, že v lednu, únoru 2020 bylo rozumné říci: „Nevím.“
A když se budu držet vašeho měřítka, jak jste na tom teď? Je to už stovka?
Ne, nejsem na stovce. Nikdy jsem na stovce nebyl, ale myslím, že právě tam ukazují vědecké důkazy. Protože s podobnou situací jsme se opravdu potkali už mockrát: SARS přišel od cibetek, chřipka H5N1 přeskočila z ptáků. Ebola a mnoho infekcí, které dnes lidi trápí, byly historicky původně zvířecí. Například tuberkulóza byla zvířecí, HIV byla zvířecí infekce, která se dostala mezi lidi ve třicátých letech dvacátého století. Zkrátka, jak lidé stále víc pronikají do míst, kde žijí divoká zvířata, tak riziko, že zvířecí viry přejdou na člověka, je stále vyšší.
Omlouvám se, že se stále držím škály, ale kam byste na ni umístil sílu současných vědeckých důkazů?
Myslím, že to směřuje nahoru, ale není to sto, protože nemáme všechny informace, které jsou potřebné k tomu, abychom si tím byli naprosto jisti. A abychom je získali, museli bychom mít informace z města a zejména z tržiště, kde se tato událost stala, a také z laboratoří ve městě. Otevřený přístup ke všem těmto informacím je podle mě naprosto zásadní. Ale můj názor je, že věda nás silněji vede k závěru, že to byl zvířecí virus, dostal se na člověka a pak se vyvinul v lidskou infekci, kterou je dnes.
Proč si myslíte, že je takový problém s otevřeností nebo neotevřeností Číny?
Nevím. Nejsem politik a tomuhle nerozumím. Myslím, že je v zájmu všech, aby ta data byla k dispozici. Příští pandemie může přijít z jakékoli země a všichni bychom chtěli, aby tyto údaje byly veřejně dostupné, abychom mohli pochopit, jaký je původ příští pandemie. Myslím, že by bylo vhodné, aby každá země zpřístupnila tato data všem. I když se samozřejmě možná nikdy nedostanete na sto procent, stejně jako se možná ani nikdy nedostaneme ke sto procentům ohledně původu viru SARS-CoV-2. Ale myslím, že musíme pochopit, jaká jsou rizika.
Musíme hlavně zajistit, aby zvířecí viry nepřekročily druhovou bariéru. To znamená kontrolovat trhy se živými zvířaty, kontrolovat nelegální obchod s volně žijícími zvířaty, který je obrovský a stojí miliardy dolarů ročně. Je to přeshraniční obchod se zvířaty, která by se neměla dostat do lidské populace. A zajistit, aby intenzivní zemědělství nezvyšovalo riziko přenosu zvířecích virů. Musíme zajistit, aby všechny laboratoře byly bezpečné, transparentní, měly podporu veřejnosti a lidé věděli, co se v těchto laboratořích dělá. A pak by se lidé mohli cítit jistí, že neexistuje možnost, že se to může stát prostřednictvím laboratoře.
Váš kolega, a mohl bych říci přítel, Anthony Fauci uvedl, že jemu i jeho organizaci byla zamlčena povaha některých výzkumů prováděných ve Wu-chanu. Probíhalo tam tedy všechno podle pravidel?
Nevím. Nejsem součástí NIH (americké Národní instituty zdraví), ale chci říct, že doktor Fauci má můj obrovský respekt za všechno, co za celou svou kariéru udělal. Ale já nejsem účastníkem toho, co se dělo s granty NIH ve Wu-chanu v Číně.
National Institutes of Health neboli Národní instituty zdraví je americká státní agentura působící v oblasti výzkumu biomedicíny a veřejného zdraví spadající pod Ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb USA. Většina zařízení NIH se nachází ve městě Bethesda v americkém státě Maryland a v dalších předměstích hlavního města Washingtonu DC.
Jsem jenom laik a novinář, ale jedna věc, která mě opravdu zaráží na přístupu Číny, je, že to nechává otevřené spekulacím. Ponechává tak prostor teoriím, které mohou být ještě horší než realita. Proto se pořád ptám, proč ta uzavřenost? Proč ty bariéry, které blokovaly otevřené vyšetřování? Co může WHO udělat, jaké páky v takové situaci máte?
WHO má páky, ale může to fungovat jen při nějakém konsenzu. WHO je organizace řízená členskými státy, takže zkrátka nemůže jít, a ani by to dělat neměla, do nějaké země a požadovat tam X, Y nebo Z. Pracuje na základě konsensu, přesvědčování. Tím, že předkládá argumenty, že otevřená věda, otevřená data, sdílení těchto informací by bylo v zájmu všech, ať už jste ta, nebo ta země. A na základě toho pak konat.
Takže pokud je nejvyšším rizikem zoonóza, pak by se zdroje měly soustředit právě tam. Ale nemůžeme ignorovat skutečnost, že biologie umožňuje, aby se v laboratořích děly věci, které musí být regulovány. A my musíme být transparentní. Takže pro mě to neznamená, že se musíme zaměřit jen na jednu stranu té rovnice. Musíme sledovat obě, protože na obou stranách je riziko, které není nulové. A i když je to riziko velmi malé, nulové není.