Svědky tragických příběhů z války na Ukrajině se diváci díky práci novinářů České televize stali už mnohokrát. Podle zpravodaje Jana Šilhana, pro kterého byla válka na Ukrajině prvním setkáním s válečným prostředím, však role novináře nespočívá jen v přinášení informací. Ve vysílání Studia 6 mluvil o tom, jaké v něm zanechala dojmy návštěva země, která již téměř pět měsíců čelí ruské invazi.
Sám Šilhan má prý velice silných zážitků několik. Paradoxně nejsilněji mu ale neutkvěla ani vzpomínka na návštěvu ostřelovaného města dvě stě metrů od fronty, ani cesta obilím, ve kterém ležely zbytky nevybuchlé munice. „Nejvíce mě zasáhl moment, kdy jsem seděl stovky kilometrů od frontové linie v obývacím pokoji s ženou, která vám se slzami v očích vypráví o tom, že chtěla, aby ji manžel zastřelil. Výbuch při ostřelování jí zabil syna a v mžiku přišla skoro o všechno v životě,“ popsal jedno z neštěstí.
Zpravodaj ČT také popisoval své obavy a očekávání z první cesty do takového prostředí. „Kolegové Michal Kubal, Jakub Szántó nebo David Borek, kteří byli na Ukrajině přede mnou, mají velké zkušenosti z několika válečných konfliktů. Mimo jiné třeba z Blízkého Východu, byť si myslím, že charakter pouštních válek v Afgánistánu a v Iráku je trochu jiný než u války na Ukrajině, která podle mnohých expertů připomíná spíše konflikt z druhé světové války.“
„Dostavily se jisté obavy, ale to, že do války jedete 'jako nováček', může být i jistou výhodou. Některé věci vidíte neotřele a nově, některých detailů si můžete všimnout více než zkušenější reportér, který už je bere jako samozřejmou věc. Jinými slovy to byla nevýhoda, kterou můžete proměnit ve výhodu,“ vysvětlil Šilhan.
Válka není normální věc
Reportér mluvil také o tom, že se u diváků a dalších lidí už možná dostavuje jistá informační unavenost, pocit, že ta válka trvá dlouho – i když pět měsíců z hlediska válečné historie není nic, války trvaly většinou mnohem déle. „Možná se dostavuje pocit, že už je to něco normálního. Realita, byť velmi tvrdá. My jsme se s (kameramanem) Vojtou Hönigem snažili ukázat jedno zásadní poselství: i po čtyřech měsících je válka všechno, jen ne normální věc. A ničí život lidem, ničí život celým městům a ničí život třeba i zvířatům,“ řekl Šilhan v ranním vysílání ČT24.
Uvedl také případy, kdy vystoupil z role novináře a byl sám za sebe, za člověka, kterého se to, co vidí a slyší, dotýká. Nešlo podle něj jen o zištnou pomoc, že někomu vyloženě pomohl, ale často to byla i jakási psychologická podpora. „Občas se v těchto místech z role novináře stanete jakýmsi psychoterapeutem. Právě žena z Ivankivu, která nám popisovala, jak přišla o syna a chtěla zemřít, se s námi bavila asi půl hodiny. Bylo neuvěřitelné, že to tak dlouho vydržela.“
„Vybavuji si, že v jeden moment byla opravdu naměkko. Chytil jsem ji za ruku, něco jsem jí řekl, už si nedokážu vybavit co, půl minuty nebo minutu jsme seděli naproti sobě, já ji držel za ruku a mlčeli jsme. Říkal jsem si, 'teď je ten moment, kdy potřebuje podporu'. A třebaže jsem neuměl moc ukrajinsky a měl jsem naučených pár slov, v tu chvíli jsem věděl, že potřebuje jen jakousi blízkou lidskost a pochopení,“ vypráví Šilhan.
Ve válce není prestiž vše a konkurence vám může pomoci
Na konci června ruské síly znovu ostřelovaly Kyjev a Jan Šilhan s kameramanem Hönigem tam byli mezi prvními. Sám říká, že ho poháněla motivace přinést lidem bezprostřední zážitek po výbuších. Dle Evropské vysílací unie záběry pořízené Šilhanem a Hönigem z ostřelovaného Kyjeva použilo čtyřicet programů dvaceti různých televizních společností, a to celkem 442krát.
„Pokud se bavíme o jakési pseudoexkluzivitě nebo prestiži, to se hezky prodává a hezky se o tom mluví navenek, vzhledem k divákům a marketingovým expertům nebo vůči konkurenci. Ale pro mě opravdu v tu chvíli bylo důležité, abychom byli na místě co nejrychleji, abychom co nejrychleji začali natáčet a abychom co nejrychleji začali domlouvat vstupy do živého vysílání,“ vysvětlil Šilhan.
Uvedl, že by se zachoval úplně stejně, kdyby tam byli s kameramanem sami, jako jediný štáb. „Úplně stejně bych zavolal editorům v neděli v sedm hodin ráno, protože to je naše práce a zejména nás novinářů v digitálních médiích. Zkrátka být na tom místě co nejrychleji. A pokud se bavíme o nějaké konkurenci, myslím si, že zpravodajství z válečného prostředí je něco, kde by si lidé a novináři měli spíše pomáhat a vycházet si vstříc, než si konkurovat. Mohou totiž přijít momenty, kdy potřebujete pomoc. A pak je úplně jedno, jestli ten dotyčný, který vám pomůže, měl více nebo méně reportáží, které se objeví ve výměnách,“ míní.
Šilhan také vyzdvihl práci kameramana Höniga, která byla podle něj naprosto klíčová. „Mrzí mě, že Vojta musel odjet pracovně do Berlína, protože teď by tady měl sedět vedle mě a měl by o tom mluvit jako já. Pamatuji si, že jsme spolu velmi intenzivně komunikovali nejen ten průběh v terénu, ale i postprodukčně, při tvorbě reportáže, při psaní a střihu. Několik minut jsme se třeba domlouvali, jaký záběr nebo jakou konkrétní formulaci použít, aby to mělo co nejlepší vyznění.“
„Vojtova práce tedy byla naprosto zásadní, já mu za to chci ještě jednou moc poděkovat. Velmi dobře zná prostředí, umí perfektně rusky i ukrajinsky. Role kameramanů je občas trochu nevděčná nebo opomíjená, protože nejsou vidět. Ale oni ten obraz vytvářejí, a v případě Vojty ho vytvářejí zatraceně dobře,“ nešetřil chválou Šilhan.
