Bitva o Británii je považována za první velký neúspěch Německa ve druhé světové válce. Ze strategického hlediska nešlo pro Hitlera o kdovíjaký problém – celý západ pevninské Evropy zůstal pod jeho kontrolou a svobodný zůstal jen ostrov za kanálem. Politicky ale lze hovořit hned o několikanásobném neúspěchu, a navíc západní fronta přece jenom úplně nezanikla, i když vedla pod vodou. Až dodatečně byla stanovena doba, po kterou bitva o Británii probíhala, na 10. červenec až 31. říjen 1940. Vypukla tedy před rovnými 80 lety.
Z nebe přišlo vítězství i smrt. Bitva o Británii byla prvním německým klopýtnutím
„To, co generál Weygand nazval bitvou o Francii, skončilo. Očekávám, že vypukne bitva o Británii. Na výsledku této bitvy závisí přežití křesťanské civilizace.“ To řekl Winston Churchill 18. června 1940, čtyři dny před kapitulací v Compiègne. Němci jej na naplnění jeho slov nenechali čekat dlouho.
Dnes se uvádí, že bitva o Británii začala 10. července 1940, to je však spíše projevem snahy tuto etapu druhé světové války konkrétně ukotvit. Desátý den druhého pololetí jako den zahájení bitvy prosadil tehdejší velitel stíhacího letectva Hugh Dowding, neboť tehdy začaly sílit letecké útoky na Velkou Británii. Ministerstvo letectví přišlo až se srpnovým termínem, kdy začaly nejintenzivnější boje, na druhé straně boje na kanálem probíhaly již předtím. Například Eric Mombeek označuje za faktický začátek bitvy o Británii 30. červen, tedy den, kdy Němci obsadili Guernsey.
Bitva o Británii každopádně měla několik etap, pokud přistoupíme na termín zahájení 10. července, byly etapy tři nebo čtyři – nejprve „oťukávací“ boje nad kanálem, po nich následovala operace Den orlů se strategickým bombardováním, která přešla v bombardování Londýna. Závěr bitvy pak provázelo zeslábnutí bojů a přechod na noční bombardování. Celá letecká bitva o Británii měla z hlediska Němců jasný cíl – umožnit operaci Lvoun (Seelöwe), což bylo označení pro invazi do Velké Británie.
Do Anglie chtěl kdysi vpadnout i Napoleon, který invazi odřekl, když si nedokázal zajistit námořní převahu. V roce 1940 byli Němci přesvědčeni, že by dokázali své vojáky přepravit přes kanál, kdyby dominovali ve vzduchu. Prvotním cílem německých vzdušných sil (Luftwaffe) tedy bylo eliminovat Královské vzdušné síly (Royal Air Force – RAF) a znemožnit jejich účinnou obnovu.
Junkers Ju-88 nad Anglií
Mír nebude
Počátek bitvy o Británii provázela diplomatická gesta ze strany Berlína. Německo nabídlo Londýnu mír. Hitler ještě v projevu 19. července „apeloval na rozum rovněž v Anglii“, ale to již bylo rozhodnuto. Klíčový byl květen 1940. V první polovině tohoto měsíce po pádu Norska odstoupil Neville Chamberlain a ministerským předsedou se stal kritik jeho dosavadní politiky vůči Německu Winston Churchill.
V té době přišla skrze italské a francouzské kontakty ministra zahraničí, hraběte z Halifaxu, nabídka Německa. Ve vládě se o tom během května vedly ostré spory, protože Halifax byl evidentně přesvědčen, že Británie spěje ke katastrofě, neexistuje alternativa a že skrze své italské kontakty dokáže dohodu s Hitlerem zprostředkovat. Němci či Italové by patrně od Britů byli chtěli Maltu a Gibraltar, a potom by je možná nechali na pokoji. Takové řešení však premiér odmítal.
Možná že kdyby byl Chamberlain v čísle deset zůstal, historie by plynula jinudy. I po vyhlášení války na podzim 1939 totiž naznačil, že si nějakou dohodu s Německem dokáže představit. Sice dal najevo, že německé vládě již neuvěří „ani ten sebemenší příslib“, ale současně konstatoval: „Když se uskuteční návrhy, tak je zajisté přezkoumáme, avšak posoudíme je v souladu s právě řečeným.“ Chamberlain přitom v Churchillově válečném kabinetu také usedl, a to jako lord předseda královy soukromé rady. A s vlivem Chamberlaina a Halifaxe musel letitý enfant terrible britské politické scény, který se stal premiérem tak trochu proti všem, počítat.
Churchillův životopisec Boris Johnson považuje za rozhodující premiérův projev na jednání vlády. Již předtím v užším kruhu kabinetu argumentoval především tím, že Hitlerovi nelze věřit a vyjednávání považuje za past. Projev k vládě však neváhal prodchnout emocemi. „Přítomné tak pohnul (…), že propukli v jásot a křik a že ho někteří z nich spěchali poplácat po zádech. Churchill debatu nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny. Nenabídl žádné diplomatické tanečky, nabídl volbu mezi obranou vlasti a smrtí,“ popsal Johnson.
Ostatně události ve Francii nakonec daly Churchillovi zapravdu. V době, kdy jeho vláda nastoupila, se zdálo, že Britové dost pravděpodobně přijdou o celý svůj expediční sbor, který byl ve Francii obklíčen. Že jim Němci poskytnou čas ke stažení do Dunkirku a zahájení evakuace, ještě nikdo nevěděl. Tato událost byla často interpretována jako Hitlerův politický krok nebo snad projev jeho taktické neschopnosti, ale později vyšlo najevo, že němečtí generálové zkrátka potřebovali konsolidovat své síly a přestávka v postupu se kvůli komunikačnímu zmatku trochu protáhla.
Churchill každopádně prosadil svou, takže když v červenci 1940 Hitler „apeloval na rozum“, měli již v kabinetu vše vyříkáno a sám Halifax vzkázal: „Budeme bojovat, i kdyby nás to mělo stát vše.“
Mírové pokusy ze strany Berlína probíhaly souběžně s tím, co je dnes považováno za první fázi bitvy o Británii, je tedy pochopitelné, že tato fáze ještě nebyla příliš intenzivní. Spíše než o útoky na samotné britské území šlo tehdy Němcům o to Brity izolovat, eventuálně vyhladovět a útoky se soustředily hlavně na konvoje směřující do Velké Británie a na přístavy. Dne 10. července 1940, tedy v první den bitvy o Británii, došlo k útoku skupiny 20 bombardérů doprovázených 30 německými stíhačkami na konvoj u anglických břehů a k náletu velké bombardovací skupiny na velšské přístavy.
UDÁLOSTI: 80 let od začátku bitvy o Británii (zdroj: ČT24)
Špatná taktika, špatné stroje
Hned první dny ukázaly oběma stranám, že leccos, co jim dosud fungovalo, musí okamžitě změnit, pokud chtějí nepříteli úspěšně čelit. V případě Luftwaffe šlo hlavně o používané letouny. Střemhlavé bombardéry Junkers Ju-87, které byly velmi úspěšné v bojích na kontinentu, nedokázaly čelit britským stíhačkám a do bitvy o Británii nakonec výrazněji nezasáhly. Příliš účinné nebyly ani těžké dvoumístné stíhačky Messerschmitt Bf 110. Sice byly konstruovány s představou, že budou schopné konkurovat jednomístným stíhačům a nevýhodu představovanou menší obratností vynahradí jejich větší výzbroj, ale v boji proti RAF se ukázalo, že to často nestačí. Postupně se transformovaly spíše do role lehkých bombardérů létajících často i s doprovodem jejich menších jednomístných sourozenců Bf 109.
109E
I Britové obdobným způsobem narazili s jedním svým typem stíhaček, takzvanými defianty. Bolton-Paul Defiant měl představovat průlomovou koncepci – šlo o poměrně malou a obratnou stíhačku, ovšem dvoumístnou. Posádku tvořil pilot, který se měl soustředit výhradně na létání, a střelec, který se měl soustředit výhradně na boj. Potíž spočívala v tom, že střelecká věž představovala jedinou výzbroj defiantů, stíhačka tedy nemohla střílet směrem vpřed, nýbrž jen do úhlů, kam pilot dobře neviděl, a střelec zase nemohl určit, jak letadlo poletí.
Uvádí se, že hlavní devízou defiantů byla jejich zdánlivá podobnost s jednomístnými hurricany, díky které na ně Němci občas omylem nalétávali shora a zezadu, čímž se dostali do rány zadním střelcům. Stačilo však naučit se, jak defiant vypadá, přilétnout zepředu a nerušeně střílet. RAF defianty brzy stáhla a přesunula k noční službě, kde se jim přece jenom dařilo lépe – zvláště poté, co dostaly palubní radary.
Britští stíhači ale především museli přizpůsobit svoji taktiku, dosud používané sevřené formace ani létání v řadě nebyly k boji proti Němcům vhodné.
Účinná však byla celková taktika. Spočívala v rozdělení stíhacích perutí ve Velké Británii do čtyř skupin. Nejtěžší nápor během bitvy o Británii nesla 11. skupina, která měla základny v jihovýchodní části Anglie. Jihozápad Anglie včetně Cornwallu a také jih Walesu patřily 10. skupině, zbytek Walesu a pás napříč střední Anglií 12. skupině. Zbytek Velké Británie, tedy severní Anglie a Skotsko, strážila 13. skupina. Úkolem 12. skupiny, která měla s nálety relativně málo práce, bylo hlavně hlídkovat nad jižní Anglií a umožnit 10. a 11. skupině provádět intercepční taktiku, tedy vzlétat proti předem identifikovaným skupinám nepřátel.
Ke včasnému rozpoznání útoku sloužila významná technická novinka – přístroj pro rádiové rozpoznávání a zaměřování, v originále radio detection and ranging, zkráceně RADAR. Radar byl paradoxně původně německým vynálezem, průkopníky jeho využití v letectví však byli Angličané Robert Watson-Watt a Arnold Wilkins. Radarové stanice krátce před válkou vyrostly podél anglického pobřeží a Britům dobře sloužily k zaměřování nepřátelských svazů. Pochopitelně však nedokázaly rozpoznat, zda letí bombardéry, nebo je to „provokační“ skupina stíhaček, jejímž jediným smyslem bylo nalákat britské stíhače ke zbytečnému boji. Nedílnou součástí hlásné služby se proto stali pozorovatelé, kteří dokázali odhadnout počty a kategorie přilétajících letadel.
Anglické pobřeží s radarovými věžemi
Velitelství stíhacího letectva čili Fighter Command zbytečné boje se stíhačkami, které nedoprovázejí bombardéry, zakazovalo. Zároveň bylo stanoveno, který ze dvou typů britských jednomístných stíhaček slouží k čemu. Na boj se stíhacím doprovodem, tedy s Messerchmitty Bf 109, se měly soustředit výkonnější, ale méně početné spitfiry, zatímco piloti letounů Hawker Hurricane, které během bitvy o Británii tvořily jádro stíhacích sil RAF, měli především útočit na samotné bombardéry.
Vyplatil se ale i poněkud diskutabilní postup RAF z předchozích měsíců. Britové občas interpretují vše, co učinili (anebo neučinili) před bitvou o Británii, jako kroky nutné k tomu, aby se nakonec dokázali ubránit. Například v muzeu RAF v Londýně se návštěvníci na informačním panelu věnovaném dění ohledně Československa v roce 1938 dočtou, že Mnichov „daroval Britům rok navíc k vyzbrojení“. Stejně tak rozhodnutí Londýna neposlat větší množství stíhaček k obraně Francie na jaře 1940 je vysvětlováno snahou ušetřit si letadla na boj o Velkou Británii samotnou. Ostatně za to, aby stíhací perutě požadované Francouzi zůstaly v Anglii, lobboval u Churchilla tehdejší velitel stíhacího letectva Hugh Dowding osobně.
Situace není nadmíru výtečná
Rozhodující fáze bitvy o Británii vypukla, když Berlínu začalo být zřejmé, že Britové na mír nepřistoupí. Ve druhé polovině července se k pobřeží do dobyté severní Francie stáhly německé pozemní jednotky připravené k invazi, až to bude bezpečné. A poté přišel Den orlů s cílem zničit britský průmysl a letectvo.
Hurricany
Počátky Dne orlů (nebo spíše mnoha dnů) se Luftwaffe příliš nepodařily. Trpěla nedostatkem zpravodajských informací, takže se nedařilo správně cílit útoky, potýkala se i s počasím a s organizačními zmatky. Hned na úvod se například stalo, že z Francie odstartoval bombardovací svaz se stíhacím doprovodem, ale krátce poté byl nálet odvolán pro špatné počasí. Rozkaz se však nedostal k bombardérům, zatímco ke stíhačům ano. Messerschmitty se proto vrátily, zatímco dorniery pokračovaly nad Anglii, kde však dosáhly určitých úspěchů, protože je před stíhačkami ochránilo zmíněné špatné počasí.
Na konci prvního dne byly ztráty Luftwaffe dvojnásobné oproti RAF a většina cílů zůstala přinejhorším provozuschopná, často zcela nezasažená, protože je bombardéry, kterým chyběly přesné informace a sužovaly je mraky, nenašly.
Prakticky bezvýsledně potom skončily pokusy o nálety na Skotsko. Ty měla v popisu práce německá 5. letecká armáda soustředěná v Norsku a vzhledem k velké vzdálenosti doprovázely bombardéry jen těžké stíhačky Bf 110. Jak bylo již zmíněno, proti jednomístným stíhačkám se tyto stroje příliš neosvědčily a ve Skotsku se to potvrdilo stoprocentně – RAF zde veškeré útoky odrazila a sama nezaznamenala žádné ztráty.
Pro Brity bylo kritické období na přelomu srpna a září. Tehdy zaznamenali zdaleka největší ztráty z celé bitvy o Británii, oproti všem ostatním obdobím byly téměř stejně vysoké jako ztráty německé, a navíc Luftwaffe začala nálety cílit mnohem přesněji než dříve – letiště byla poseta krátery, továrny hořely a terčem se staly i radarové stanice, jejichž význam již začali Němci doceňovat.
109E
Bylo zcela zničeno letiště Manston, které se nacházelo nejblíže k pobřeží, a těžce poškozen byl Hornchurch. Němci častěji létali v noci, protože zjistili, že Britové v té době proti nočním náletům ještě nevyvinuli vhodnou taktiku, měli velké ztráty a ve srovnání s denními boji mizivé úspěchy.
Na Fighter Command se mezitím zostřily spory vrchních velitelů o vhodnou taktiku. Dowding spolu s velitelem 11. skupiny Keithem Parkem byli přesvědčeni, že proti útočným svazům mají vzlétat poměrně malé skupiny na úrovni jednotlivých perutí (squadron), což byla jednotka o dvanácti, případně osmnácti strojích. Velitel 12. skupiny Trafford Leigh-Mallory se domníval, že to nestačí, a prosazoval taktiku pluků (wing), které sestávaly až z pěti perutí.
Nakonec ale na počátku září 1940 stál před velením stíhacího letectva drastičtější problém než otázka, kolik letadel má startovat proti každému útoku – šlo totiž o to, aby vůbec měl kdo startovat. Situace začala být problematická.
„Od 24. srpna Němci zničili 295 stíhaček a dalších 171 těžce poškodili. Tuto obrovskou ztrátu mohli Angličané doplnit jenom 269 novými a opravenými hurricany a spitfiry. Relace mezi ztrátami a doplňováním osádkami byla ještě nepříznivější. Bylo zabito nebo nezvěstných 103 pilotů, 128 zraněných, což představovalo týdenní úbytek 120 osob z celé síly, která nedosahovala ani 100. Počáteční stavy perutí ze 26 pilotů klesly na 16. (…) Školy dokázaly vycvičit za srpen 260 stíhačů, avšak ztráty včetně havárií za stejnou dobu čítaly na 300,“ popsal ve své práci Bitva o Británii její účastník z řad 310. perutě František Fajtl.
Spitfire vyfotografovaný z německého letadla během bitvy o Británii
I když situace nebyla ideální, morálka ve Velké Británii zůstávala vysoká. Winston Churchill byl zkrátka stvořen pro rok 1940 a 20. srpna přednesl poslední z pěti zásadních projevů toho léta.
„Německá letecká moc, která množstvím tolik převyšuje naši, se dostala tak blízko k našemu ostrovu, že jsme se museli velmi bát nepřátelských bombardérů, které doletí za pár minut a z mnoha směrů k našim břehům, a navíc bývají doprovázeny stíhacími letadly. Kdybychom si něco takového představili na počátku května, zdálo by se nám nemožné, že v tomto období hrůzy a zmaru bychom mohli stát vzpřímeně, sebejistě, se svým osudem pevně v rukou a s přesvědčením o konečném vítězství neuhasitelně planoucím v našich srdcích. Málokdo by byl věřil, že přežijeme, nikdo by nebyl věřil, že nejenže se dnes budeme cítit silnější, ale opravdu budeme silnější než kdy dříve. (…) Vděčnost každého obyvatele našeho ostrova, našeho impéria a vlastně celého světa s výjimkou pachatelů směřuje k britským letcům, kteří přese všechna protivenství, přes únavu z neustávajících výzev a smrtelného nebezpečí obracejí svojí odhodlaností a oddaností průběh světové války. Nikdy v dějinách lidských konfliktů nevděčilo tolik za tak mnoho tak malé hrstce,“ řekl v parlamentu.
Čechoslováci v žáru bitvy
Posledního srpnového dne zahynul i první československý letec – Jaroslav Štěrbáček. Byl sestřelen poblíž Londýna, z letadla sice vyskočil na padáku, ale dopadl do bažiny a utopil se. Na zdi Kaple RAF ve Westminsteru, kde jsou jména obětí bitvy o Británii, po něm přibyla ještě jména dalších šesti Čechoslováků.
Bitvy o Británii se zúčastnily dvě československé stíhací perutě. Zatímco ta první, zmíněná 310 (heslo We fight to rebuild – Bojujeme za obnovu) byla zformována hned na začátku bitvy o Británii, historicky druhá československá stíhací peruť číslo 312 (heslo Non multi sed multa – Ne mnozí, ale mnoho – tedy nikoli mnoho mužů, ale mnoho činů) vznikla v kritických dnech na přelomu srpna a září 1940.
Českoslovenští piloti ale létali i u dalších jednotek. Známým případem byl Josef František – se sedmnácti sestřely nejúspěšnější pilot RAF bitvy o Británii – který se do Anglie dostal s Poláky a bojoval v 303. polské stíhací peruti a v jejích řadách zahynul při nehodě při přistání. Čechoslováci létali také u britských perutí, ve větších počtech byli v roce 1940 k nalezení například u 19. perutě vyzbrojené spitfiry – na rozdíl ode všech výše zmíněných, které měly hurricany.
K nejúspěšnějším československým stíhacím pilotům bitvy o Británii patřil kromě Františka také Emil Fechtner z 310. perutě, který rovněž zahynul před koncem bitvy při nehodě, Alois Vašátko z 312. perutě, který zahynul v roce 1942, když se srazil s nepřátelským letounem, nebo Stanislav Fejfar z 310. perutě, který zahynul v témže roce v leteckém souboji.
Londýn místo vojenských cílů
Ani posily z okupované Evropy by ale Britům dost možná nebyly mnoho platné, kdyby Němci v účinném strategickém bombardování pokračovali a náhle nezměnili taktiku. Místo na letiště a továrny se totiž zaměřili na Londýn. V předchozím průběhu bitvy o Británii byla sice bombardována i města, ale důvody byly v zásadě dvojí – buď šlo o významné strategické cíle, například přístavy (prakticky zničen byl již v úvodu bitvy Dover), nebo šlo o chyby v navigaci. Takto bylo bombardováno například Canterbury.
K cíleným náletům na velká britská města a zejména na Londýn nedocházelo a bylo to i zakázáno – v Berlíně zřejmě stále doufali, že se Britové vzdají. V noci na 25. srpna se to změnilo. Zřejmě šlo opět o navigační omyl a místo vnitřního Londýna měly být bombardovány průmyslové cíle na jeho předměstí, ale stalo se a bomby dopadly do středu metropole. Velitel německého letectva Hermann Göring chtěl dokonce velitele útoku potrestat, ale protože při náletu padl, nestalo se tak.
RAF odpověděla hned další noc. Jestliže v noci na 25. padaly bomby na Londýn, v noci na 26. srpna byl bombardován Berlín – to však zcela cíleně. Nálet nezpůsobil téměř žádné škody, útoky na nacistickou metropoli však pokračovaly. Německé velení následně postavilo na hlavu dosavadní taktiku a místo průmyslových a vojenských cílů začala Luftwaffe útočit hlavně na civilní cíle, jmenovitě na Londýn.
Bombardování Londýna
Změna ale nebyla náhlá. Ve velení Luftwaffe se již delší dobu diskutovalo o tom, že by nálety na civilní cíle mohly podlomit britskou morálku, a tak donutit ostrovany jednat o míru. Hitler se nechal slyšet, že srovná britská města se zemí.
A tak 7. září místo obvyklých náletů na továrny a letiště zamířil obrovský bombardovací svaz nad hlavní město. Změnila se i taktika leteckého boje, kdy letělo pohromadě několik stovek bombardérů doprovázených ještě početnějším doprovodem. RAF nepočítala ani s tím, že by mohl nálet směřovat na vnitřní Londýn, ani se změnou taktiky, a tak útok způsobil velké škody.
Jenomže tím, že se Němci soustředili na Londýn, dali obráncům příležitost zregenerovat se. Možná malou, ale již v Dunkirku se nacisté mohli poučit, že Britům stačí jeden den a jsou venku z nejhoršího. Továrny opět chrlily nové hurricany a spitfiry, krátery na letištích byly zasypány, v kokpitech opět seděli piloti – a již druhý pokus o kobercový nálet na Londýn se podařilo zastavit. Tehdy přišla naplno ke slovu Malloryho koncepce leteckých pluků, které dokázaly účinně rozrážet bombardovací svazy, a ty se pak již nedokázaly spojit k soustředěnému útoku. Nejvíce se osvědčila 15. září – dnes na toto datum připadá Den bitvy o Británii. Tehdy mířilo na Londýn 500 bombardérů doprovázených více než 600 stíhačkami. Sestřeleno bylo asi 60 z nich a útok se obráncům podařilo zmařit.
Jak takový boj probíhal, popsal již citovaný František Fajtl: „Vzduch byl čistý, protože vysoko letící skvělí piloti na spitfirech se zakousli do stodevítek a odtáhli je od bombardérů, u kterých zůstávaly jenom Messerschmitty Me 110. S těmi už si hurricany poradí. Je třeba dávat jenom pozor, aby se jim člověk nedostal před jejich nosy. Jejich čtyři kulomety a dva kanony v přídi mají vražednou sílu.“
Když se Britové rychle přizpůsobili taktice masových náletů na Londýn, Luftwaffe začala tápat. Velké nálety se přesunuly spíše do nočních hodin. V průběhu října si potom německé velení začalo připouštět, že svého cíle – tedy zabezpečení vzdušného prostoru tak, aby mohla proběhnout invaze, v dohledné době nedosáhne. Hitler odložil operaci Seelöwe na neurčito a svou pozornost zaměřil na evropskou pevninu. Poslední denní nálety na Londýn proběhly – a neuspěly – 30. října a den následující je považován za konec bitvy o Británii.
Válka tím ani zdaleka neskončila, ostatně někteří historici považují za součást bitvy i následující období až do května 1941, které se označuje jako Blitz (německy blesk). Velká Británie nadále čelila masivním nočním náletům. V tomto období došlo mimo jiné ke zničení Coventry. Riziko invaze po jejím odložení na neurčito ale již nebylo bezprostřední. Zcela pominulo v květnu 1941, kdy se již Německo naplno začalo připravovat k útoku na Sovětský svaz.
Bombardování Londýna
První vítězství nad Německem
Že Britové zvítězili, před Luftwaffe se ubránili a té se nepodařilo naplnit ani jeden ze zamýšlených cílů – tedy zničení letectva, průmyslu, demoralizace obyvatel a zabezpečení vzdušného prostoru pro invazi – bylo nepochybnou zásluhou schopného velení, neméně schopných letců a výkonného průmyslu, ale i chyb druhé strany. Nešlo jenom o to, co se dělo během samotné bitvy, ale také o to, co se dělo dlouho před ní.
Göring byl přesvědčen – a přesvědčil i Hitlera – o klíčové roli lehkých a středních bombardérů. Když se ukázalo, že Stuky (lehké střemhlavé bombardéry Ju-87) jsou v podmínkách bitvy o Británii nepoužitelné, zůstaly Luftwaffe jen tři typy dvoumotorových středních a lehkých bombardérů – Dorniery Do-17, Junkersy Ju-88 a Heinkely He-111. Dorniery a Ju-88 přitom byly označovány také jako dvoumotorové stuky a měly rovněž být schopné střemhlavých útoků. Fakticky ale tyto stroje při použití k plošnému bombardování byly příliš těžkopádné na to, aby mohly vymanévrovat stíhačky, když na ně zaútočily. Byly i příliš slabě chráněné na to, aby se jim samy ubránily. Hlavně však byly příliš malé na to, aby rozsévaly zkázu v takovém měřítku, jako to později v opačném gardu dokázaly lancastery nebo létající pevnosti.
„Kdyby místo ‚štukového‘ šílenství se byla německého štábu zmocnila úvaha o kobercovém ničení prioritních cílů, mohla se v Německu zrodit prvá a obrovská vzdušná strategická flotila s nepředstavitelně ničivým účinkem,“ domníval se i František Fajtl.
Kromě toho německé velení Brity podle všeho výrazně podcenilo. Zpočátku si nepřipouštělo zásadní význam radarů, nebralo ani v úvahu, že britské stroje byly vůči německým technicky i početně rovnocenné, což nebylo možné říct o francouzském letectvu a už vůbec ne o polském. Pro Luftwaffe šlo navíc o nový typ boje, kde hrálo letectvo hlavní roli. V předchozích konfliktech měly vzdušné síly vždy hlavně roli podpůrného prostředku pozemních vojsk. K tomu ještě Britové měli výhodu domácího prostředí, takže ztráta letadla nerovnala se automaticky ztráta pilota.
Spitfire
Bitva o Británii rozhodně nepředstavovala obrat v průběhu druhé světové války. Němci po ní dosáhli ještě řady vítězství, a když neuspěli nad kanálem, v příštím roce si spravili chuť na Balkáně, kde rychle napravili předchozí italské neúspěchy, a v prvních měsících válčení na východní frontě. Ale boj o Anglii byl první ukázkou toho, že Německo není neporazitelné a že se jeho vedení dopouští zásadních chyb. Díky tomu, že se Velká Británie udržela, zůstala pootevřená – i když jen ve vzduchu – západní fronta, ale také africká fronta, kde by v případě kapitulace Londýna neměl kdo bojovat. Zůstalo tak i předmostí, ze kterého bylo možné opět se vrátit na evropský kontinent, k čemuž došlo v letech 1943 v případě Itálie a o rok později ve Francii.
Boje nad Anglií také ukázaly, jak moc se v prvních čtyřech dekádách minulého století změnily základní vojenské doktríny a jak neuvěřitelně mocnou zbraň představuje letectvo. Ještě za první světové války by o tom, zda bude možné provést invazi do Anglie, rozhodovaly jedině bitevní lodě – tak jako po staletí předtím.
- Hawker Hurricane Mk. I
- jednomístný dolnokřídlý jednoplošník
motor: Merlin III
délka/výška/rozpětí: 9,6/4/12,2 m
vzletová hmotnost: 2920 kg
max. rychlost: 524 km/h v 6100 m
stoupavost: 11 m/s
dostup: 10 000 m
dolet: 808 km
výzbroj: 8 kulometů Browning 7,7 mm v křídlech - Supermarine Spitfire Mk. I
- jednomístný dolnokřídlý jednoplošník
motor: Merlin III
délka/výška/rozpětí: 9,1/3,8/11,2 m
vzletová hmotnost: 2808 kg
max. rychlost: 580 km/h v 5600 m
stoupavost: 12,5 m/s
dostup: 9700 m
dolet: 930 km
výzbroj: 8 kulometů Browning 7,7 mm ve křídlech - Bolton Paul Defiant Mk. I
- dvoumístný dolnokřídlý jednoplošník
motor: Merlin III
délka/výška/rozpětí: 10,8/3,5/12 m
vzletová hmotnost: 3901 kg
max. rychlost: 489 km/h v 5200 m
stoupavost: 9,7 m/s
dostup: 9400 m
dolet: 748 km
výzbroj: 4 kulomety Browning 7,7 mm ve střelecké věži - Messerchmitt Bf109E-3
- motor: DB 601 A
jednomístný dolnokřídlý jednoplošník
délka/výška/rozpětí: 8,7/2,6/9,9 m
vzletová hmotnost: 2540 kg
max. rychlost: 570 km/h v 5000 m
stoupavost: 14,5 m/s
dostup: 11 000 m
dolet: 665 km
výzbroj: 2 kanony MG FF 20 mm v křídle, 2 kulomety v trupu MG 17 7,9 mm - Heinkel He-111E-3
- vícemístný středoplošník
motory: 2x Jumo 211A
délka/výška/rozpětí: 17,5/4,2/22,6 m
vzletová hmotnost: 10500 kg
max. rychlost: 420 km/h v 5000 m
dostup: 8000 m
dolet: 1065 km
výzbroj: 3 kulomety ve věžích, 2000 kg pum