Členové Visegrádské skupiny (V4) v debatě o podpoře Ukrajiny stojí na rozdílných stranách barikády. Protichůdné postoje však neznamenají konec spolupráce, která dovedla Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko do evropských integračních struktur. Jejich hlas však už nezní tak silně jako dřív, míní experti.
„Visegrádská skupina na politické úrovni v nejbližší době zcela jistě nedosáhne významu, jaký měla zhruba před deseti lety v době migrační krize,“ řekla Pavlína Janebová z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Důvodem je podle ní právě to, že v otázce ruské agrese na Ukrajině je V4 rozdělena na dva tábory. Zatímco Polsko a Česká republika podporují na domácí i unijní úrovni další pomoc pro napadenou zemi, tak Maďarsko a Slovensko zastávají rezervovanější postoje.
„Maďarský premiér Viktor Orbán profitoval z pozice, ve které měl výjimečné vztahy s Ruskem v době, kdy fungovaly vztahy mezi Evropou a Ruskem, to znamená před válkou. On měl vytvořené různé ekonomické vazby k Rusku. Koneckonců s ruskou technologií staví jadernou elektrárnu v Maďarsku. Čili rozbití rusko-evropských vztahů, ke kterému došlo se začátkem války, je pro něho nevýhodné,“ dodal pro web ČT24 analytik a výkonný ředitel AMO Vít Dostál.
„Maďaři říkají, že důvodem, proč touží po míru, je, že mají starost o lidi maďarské národnosti, kteří žijí v ukrajinské Zakarpatské oblasti,“ přiblížil Dostál důvody, které Budapešť uvádí k vysvětlení svého postoje k rusko-ukrajinskému konfliktu. Analytik a ředitel výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů Jan Kovář zase poukázal na to, že z hlediska Orbána se jedná o jistý „kulturní postoj“, který zastává, aby oslovil své voliče.
Dostál míní, že domácí politika se projevuje i v deklarovaných názorech slovenského premiéra Roberta Fica. „Určitá část slovenské společnosti není vyhraněně na straně Ukrajiny. Toto má roli ve Ficově postoji vůči válce,“ dodal.
Rovněž Janebová se domnívá, že Ficův pondělní projev byl určen hlavně slovenským voličům. „Doteď jsme nebyli svědky toho, že by se například při jednání v EU připojoval k Maďarsku a blokoval pomoc Ukrajině,“ podotkla.
Migrační krize
Naopak po vypuknutí migrační krize v roce 2015 Visegrádská skupina vykazovala opačný trend, který lze pozorovat nyní. „Státy V4 měly velmi podobný přístup, který spočíval v příklonu k restriktivním přístupům vůči migraci. Ať už šlo o ochranu vnějších hranic nebo externalizaci migrace,“ řekl Kovář pro web ČT24. „Na druhou stranu měly mnohem menší zájem na efektivní integraci nebo práci s druhotnými pohyby migrantů,“ dodal.
Zároveň připomněl, že Polsko v počátku migrační krize zastávalo odlišný postoj. Dokonce hlasovalo pro zavedení kvót pro přijímání uprchlíků, i když Kovář upozornil, že k tomu přikročilo ze „strategických domácích důvodů“.
Polský postoj se však změnil na podzim 2015. „Poté proběhly v Polsku parlamentní volby. K moci se dostala strana Právo a spravedlnost a stanovisko V4 bylo v těchto otázkách poměrně jednoznačné,“ vysvětlil Dostál. „Všechny čtyři země se stavěly proti reformě azylové a migrační politiky EU, aby nebyly umožněny jakékoliv relokace žadatelů o azyl,“ dodal analytik.
Celkový vývoj evropského paktu o azylu a migraci se od roku 2016 přikláněl směrem k restriktivním politikám, konstatuje Kovář. Dodává, že tento posun lze interpretovat jako úspěch států V4. Dostál ovšem poukázal na to, že během jednání v rámci několika let zastávalo Maďarsko, Polsko, Slovensko i Česko rozdílné názory.
„Příklon směrem k restriktivní politice v západní Evropě je primárně reflexe a obava z nárůstu krajně pravicových nebo protiimigračních stran. Někteří – řekněme mainstreamoví politici – se jim snaží vypustit rybník tím, že budou přejímat jejich politiky vůči migraci,“ doplnil Kovář další faktor, kterým lze posun ve znění paktu vykládat.
Vznik skupiny
Visegrádská skupina byla původně tříčlenná. V maďarském Visegrádu, tedy na místě, kde se ve 14. století sešli králové českých zemí, Uherska a Polska, podepsali 15. února 1991 dohodu o spolupráci tehdejší prezidenti Polska a Československa Lech Walesa a Václav Havel s maďarským premiérem Józsefem Antallem.
Státy měly mnoho společného: čerstvou zkušenost s komunismem a desetiletí existence v roli sovětských satelitů, začínající politickou i ekonomickou transformaci a především ambici zapojit se do evropského integračního procesu.
Zásadní pro Visegrádskou skupinu byly roky 1993, 1999 a 2004. V roce 1993 se změnila podoba skupiny, z visegrádské trojky se rozpadem Československa stala visegrádská čtyřka. I přesto, že následně občas vycházely na povrch staré spory mezi Slovenskem a Maďarskem, má V4 dodnes neměnnou podobu.
V roce 1999 vstoupily Česko, Polsko a Maďarsko do Severoatlantické aliance (NATO), ale Slovensko zůstalo mimo tuto organizaci. Bratislava dostala pozvánku ke vstupu až v roce 2002 na pražském summitu a o dva roky později se připojila ke zbytku Visegrádské skupiny v aliančních strukturách. Rovněž v roce 2004 vstoupily všechny státy V4 společně do Evropské unie.
Po vstupu do EU a NATO
Po ukotvení V4 v západních strukturách se představitelé členských zemí sešli na reflexní schůzce. „Konstatovali jsme, že se nám podařilo dosáhnout našeho cíle. Tenkrát jsme rozhodli, že tyto čtyři země mají mnoho společných zájmů, které dokážou prosazovat ve strukturách Evropské unie úspěšněji společně než zvlášť. Takže jsme se rozhodli pokračovat společně ve formaci V4,“ připomněl v úterý Orbán.
Jednání visegrádské čtyřky zabírají velmi široký prostor – od koordinace spolupráce v agendách EU a sjednocování postojů v klíčových otázkách, přes otázky energetiky, vzdělávání až po otázky bezpečnosti.
Spolupráce Visegrádské skupiny je založena na principu pravidelných setkání zástupců členských zemí na různých úrovních, od hlav států přes ministry až po expertní skupiny. Oficiální summit předsedů vlád se koná jednou ročně. Dokumenty vzešlé z jednání mají většinou charakter deklarací, a proto nejsou právně závazné.
Předsednictví zemí se každoročně střídá a předává se o půlnoci z 30. června na 1. července. Aktuálně je předsednickou zemí Česká republika.
Jedinou organizací vytvořenou v rámci V4 je Mezinárodní visegrádský fond založený v roce 2000. Fond financuje a spolufinancuje společné kulturní, vědecké, výzkumné a vzdělávací projekty, výměnné pobyty studentů a kreativních lidí, rozvoj turismu a přeshraniční spolupráci. Většina recipientů grantů z fondu jsou nevládní organizace, místní samosprávy, univerzity, školy a veřejné instituce, jakož i individuální občané.
