Varšavská smlouva původně vznikla v reakci na vstup západního Německa do Severoatlantické aliance. Během studené války byla důležitým nástrojem Sovětského svazu. „Mírové uskupení“, jak se pakt někdy oficiálně nazýval, umožňovalo Moskvě držet pod kontrolou své středo- a východoevropské satelity. Stalo se tak i za použití síly jako v Československu. Po necelém půlstoletí svého fungování byla aliance rozpuštěna, a to 31. března 1991.
Varšavská smlouva pomáhala Moskvě ovládat její sféru vlivu. Před třiceti lety ji politici rozpustili
Představitelé Bulharska, Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a SSSR podepsali prvního července protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy. Mezi nimi i československý prezident Václav Havel (při podpisu)
Důvod pro vznik Varšavské smlouvy a jejího soupeře Severoatlatnické aliance lze hledat ve vývoji po konci druhé světové války. Tehdy v evropské i americké politické sféře i na veřejnosti začal převládat názor, že je potřeba příštím bojům zabránit a vytvořit trvalá spojenectví.
Po kapitulaci nacistů se v Evropě vedle sebe tísnily dvě vzájemně nesnášenlivé ideologie. Zatímco ve státech západní Evropy panovala demokracie, v druhé polovině kontinentu převládal komunismus pod záštitou Sovětského svazu.
Prvním, kdo po válce vyzval k vytvoření sjednocené Evropy podporované USA jako protiváhy východnímu bloku, byl jeden z nejproslulejších britských premiérů Winston Churchill. V projevu na svém americkém turné v roce 1946 ve Fultonu navrhl státům vytvoření aliance národů spolupracujících „ve vzduchu, na moři, po celé zeměkouli, ve vědě i v průmyslu“. V prohlášení také poprvé použil termín „železná opona“ pro hranici, která měla později rozdělit obě poloviny Evropy téměř na půlstoletí.
Západní Evropa se uchýlila pod NATO
O tři roky pozdějí pak byla podepsána Severoatlantická smlouva zakládající NATO. Dokument stvrdili čtvrtého dubna 1949 ve Washingtonu ministři zahraničí USA, Kanady, Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska a Británie. V platnost vešel v srpnu téhož roku po uložení ratifikačních listin všech signatářských států.
Severoatlantická aliance je od té doby politickým a vojenským spojenectvím, jehož hlavními cíli jsou kolektivní obrana členů a zachování demokracie a míru ve světě. Smlouva platí dodnes a za dobu existence se do NATO připojily další státy včetně České republiky. Na druhé straně železné opony Sověti projevili po vzniku Aliance podobné ambice.
Varšavská smlouva jako odpověď
Podle Jaroslava Laníka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) se Sověti snažili spolupráci západoevropských států do poslední chvíle zabránit. „Představitelé si byli velmi dobře vědomi, že posílení NATO bude znamenat počátek konce sovětské vojenské převahy v Evropě a také konec sovětských snah o sjednocení Německa pod svým vlivem,“ píše na webu VHÚ.
Na konec listopadu 1954 proto Sovětský svaz svolal „konferenci evropských zemí k zajištění míru v Evropě“, které se však zúčastnily pouze státy sovětského bloku. Setkání tak jednoznačně prokázalo prohlubující se izolaci SSSR a jeho satelitů. Komunistická velmoc poté začala připravovat založení vlastního vojenskopolitického paktu.
Šest let od vzniku NATO reagovali sovětští komunisté tím, že vytvořili Varšavskou smlouvu. Ve stejnojmenné polské metropoli ji 14. května 1955 podepsaly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika a Polsko s Rumunskem. Svůj podpis připojil i Sovětský svaz, který měl v rámci Aliance východních zemí dominantní postavení.
Vedoucí sovětské delegace a předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj Alexandrovič Bulganin podepisuje smlouvu na varšavské konferenci evropských států o zajištění míru a bezpečnosti v Evropě
Oficiálním důvodem pro vznik Varšavské smlouvy bylo tvrzení, že „socialistické země byly nuceny reagovat na vstup Spolkové republiky Německo do NATO v roce 1955“. Dohoda mezi zeměmi byla uzavřena na dvacet let s prodloužením o deset. Ve svém zárodku ale nebyla podle historika Laníka ani tak vojenským, jako spíše diplomatickým nástrojem.
„Varšavská smlouva prohloubila politické a vojenské rozdělení Evropy. S odvoláním na ,německou hrozbuʻ legitimizovala trvalý pobyt sovětských vojsk na území některých členských států. Potvrdila naprostou závislost satelitů a dala jí institucionální charakter. V době svého vzniku se však především stala předmětem licitace,“ popisuje Laník.
Podle něho byl Sovětský svaz ochoten Varšavskou smlouvu rozpustit výměnou za obdobné kroky, které by podnikly západní země. Ačkoliv se ale v samotné preambuli dohody psalo o principu nevměšování se do vnitřních záležitostí jejích signatářů, následující léta to měla vyvrátit.
obrázek
Maďarsko dostalo od Sovětů přes prsty
Ani ne rok po vzniku smlouvy totiž do Maďarska přijely sovětské tanky, aby potlačily celonárodní povstání proti tamnímu komunistickému režimu. V zemi předtím převzal moc zastánce reforem Imre Nagy. Hnutí kolem něj navíc získávalo čím dál větší podporu a okolo Nagye se vytvořilo druhé mocenské centrum. Posléze se zradikalizovalo a začalo vystupovat proti moskevskému vedení.
GALERIE
Pokus o svržení komunistického režimu v Maďarsku začal 23. října 1956 masovou demonstrací studentů a dělníků, kterou podpořili i maďarští vojáci. V závěru demonstrace byla stržena Stalinova socha v Budapešti
Na podzim roku 1956 Maďaři povstali a pokusili se vymanit zemi ze sovětského sevření. To si však Moskva nenechala líbit a rozhodla se zakročit silou. Revoltu se Sovětské armádě podařilo potlačit čtvrtého listopadu. Podle odhadů zahynulo až šest tisíc lidí, v dalších týdnech pak bylo popraveno nejméně 225 osob a zhruba dvacet tisíc jich putovalo za mříže. „Potlačení povstání sovětskými vojsky vyslalo do světa jasný signál. Bylo zřejmé, co vše je SSSR schopen udělat pro to, aby si udržel nadvládu nad svojí novodobou říší,“ dodal Laník.
Sovětský svaz nechtěl rozdávat jaderné zbraně
Poté, co NATO v průběhu padesátých let rozmístilo na území evropských států jaderné zbraně, začal v roce 1958 Sovětský svaz uvažovat o tom, že by armády Varšavské smlouvy vyzbrojil obdobným arzenálem.
Podle historika Matěje Bílého tehdejší generální tajemník SSSR Nikita Sergejevič Chruščov hrozil Severoatlantické alianci odvetným opatřením v podobě umístění sovětských jaderných hlavic ve východním Německu, Polsku a Československu. Státy východního bloku od Moskvy rovněž obdržely letouny a raketovou techniku schopnou nést jadernou munici.
Přestože jejich nasazení jednotlivé armády trénovaly během vojenských cvičení, samotné nálože stále zůstávaly pod kontrolou sovětských ozbrojených sil. Na nejasnou politiku Sovětů ohledně sdílení jaderných zbraní se svými spojenci poukazoval v roce 1960 i americký prezident Dwight D. Eisenhower. Stěžoval si například Chruščovovi, že se Moskva dosud jasně nevyjádřila, zda dává členským zemím Varšavské smlouvy jaderné hlavice, či ne.
obrázek
Při karibské krizi Moskva spojence vynechala
Na podzim roku 1962 se pak odehrála takzvaná karibská krize, jejíž rozbuškou bylo rozmístění sovětských raket na Kubě. Jeden z nejvážnějších střetů studené války, který málem přerostl v jaderný konflikt mezi USA a SSSR, nakonec ukončil 28. října 1962 příkaz sovětského vůdce Nikity Chruščova rakety z Kuby stáhnout.
Rozmístěním střel středního doletu s jadernými hlavicemi jen pár stovek kilometrů od amerického území chtěl Sovětský svaz vyrovnat své zaostávání na poli strategických raket, takzvaná operace Anadyr měla také posílit Chruščovovo postavení.
Zajímavé na tom je, že role Varšavské smlouvy byla v samotném průběhu krize zanedbatelná. Podle historika Bílého o rozmístění raket na karibském ostrově členské státy zpočátku neměly ani tušení. „Pro vedení států Varšavské smlouvy zůstala operace ,Anadyrʻ utajena až do 22. října, kdy přitomnost střel odhalil prezident USA John Fitzgerald Kennedy,“ píše historik.
Jeden ze satelitních snímků, pořízených třetího října 1962, usvědčujících režim Fidela Castra z rozmisťování raket středního doletu s jadernými hlavicemi na kubánském území
Následující den hlavní velitel Varšavské smlouvy Andrej Antonovič Grečko pouze zběžně informoval zástupce členských zemí o situaci na Kubě. Sovětské vedení zcela obešlo své východoevropské spojence i v otázce stažení raket z ostrova. „To se rovněž uskutečnilo bez jakýchkoliv konzultací, po ukončení krize Chruščov východoevropským lídrům na schůzce sdělil, že chybělo jen pár minut k vypuknutí jaderné války,“ uvádí Bílý.
Kreml po fiasku na Kubě budoval sklady zbraní
Konec karibské krize podle Bílého posílil ve druhé polovině šedesátých let rozhodnutí budovat striktně centralizované velení a operační plánování jaderných sil Varšavské smlouvy. Tento cíl měl zabránit tomu, aby byly sovětské jaderné zbraně zneužity místními vojenskými nebo politickými silami k jiným záměrům, než si přála Moskva.
„Jednalo se o jednoznačný odkaz na neúspěšný požadavek Castra, aby Sovětský svaz zahájil jaderný úder proti Spojeným státům, pokud napadnou Kubu,“ píše historik. Centralizované velení jaderných sil Varšavské smlouvy mělo podle něho dále zamezit libovůli jednotlivých velitelů a náhodným odpalům. Na území spojeneckých států tak došlo v druhé polovině šedesátých let ke stavbě zařízení pro vedení jaderné války. V bývalém Československu pak vznikly sklady určené pro uložení jaderné munice.
Historie.cs - Varšavská smlouva (zdroj: ČT24)
Vojska pomáhala „udržovat mír“ i v Československu
Varšavská smlouva se neblaze „proslavila“ také v srpnu roku 1968, kdy v rámci „bratrské pomoci“ přijely tanky do Československa. Okupaci předcházel politický i společenský vývoj v zemi označovaný jako pražské jaro. Uvnitř vládnoucí komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo liberální křídlo, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem.
Vše souviselo i s krizí ekonomiky, kritikou stalinismu a s celkovým mezinárodním uvolněním politické atmosféry, která nastala ve druhé polovině šedesátých let. V lednu 1968 byl Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka KSČ a místo něj byl zvolen Alexander Dubček. Šestačtyřicetiletý Slovák rychle získal spontánní podporu veřejnosti a stal se jedním z hlavních symbolů takzvaného obrodného procesu.
V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovily svou činnost společenské organizace jako skaut nebo Sokol. Byla také zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z padesátých let. Takový vývoj se konzervativcům v KSČ nelíbil a narazil na odpor také v Kremlu.
GALERIE
Srpen 1968 v ulicích Prahy
Situace nakonec vyústila v akci s krycím jménem Dunaj, do které se zapojilo pět členů Varšavské smlouvy (Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR). Naopak Rumunsko a Albánie účast odmítly. V noci z 20. na 21. srpna 1968 pak vstoupilo na území ČSSR zhruba sto tisíc vojáků, 2300 tanků a sedm set letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a šest tisíc tanků.
V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku celkem 108 lidí. Přes pět set osob bylo vážně zraněno.
Pád východního impéria přinesl i zánik paktu
Varšavská smlouva přistoupila k prvním dílčím změnám po nástupu nového sovětského generálního tajemníka Michaila Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let. Tehdy došlo k podpisu dohod o omezení zbrojení mezi Američany a Sověty. Po pádu evropských komunistických režimů v roce 1989 pak Varšavská smlouva prakticky ztratila svůj smysl.
Tehdy v jejích členských zemích začaly sílit hlasy volající po změně charakteru paktu, a to zejména z Československa, Polska a Maďarska. K agónii smlouvy přispěl i odsun sovětských vojsk z někdejších moskevských satelitů a krvavé události v Pobaltí v lednu 1991. O měsíc později podepsali ministři členských států v Budapešti protokol o pozastavení platnosti dohod v rámci paktu a o zrušení organizace k 31. březnu.
Existenci smlouvy definitivně ukončili politici svými podpisy v pražském Černínském paláci prvního července 1991. Byli u toho signatáři z Bulharska, Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a SSSR.
„Naše dnešní rozhodnutí je vpravdě historické, neboť se jím definitivně loučíme s érou, kdy byla Evropa rozdělena ideologickou nesnášenlivostí. Před námi vyvstává vize jednotné, demokratické, bezpečné a mírové Evropy,“ prohlásil tehdy československý prezident Václav Havel. Řada někdejších členů poté začala usilovat o začlenění do NATO.
Poslední zasedání Politického výboru Varšavské smlouvy zahájil prvního července v Praze prezident ČSFR Václav Havel, který jako nejvyšší představitel hostitelské země jednání řídil