Podle psycholožky z Lékařů bez hranic Mary Horganové jsou v Gaze největším současným problémem zranění. „Množství zlomenin, popálenin a amputací – na to se teď Lékaři bez hranic soustředí. Když jsem tu byla před tím, dominovaly nenakažlivé nemoci jako vysoký tlak, rakovina a podobně. Dnes jde o válečná zranění,“ vysvětlila ve vysílání ČT24 s tím, že je třeba zvýšit kapacitu odborníků na duševní zdraví, jehož poškození se podle ní začíná objevovat až s příměřím, kdy lidé mají čas přemýšlet o svých vnitřních bolestech.
V Gaze podle Horganové existují organizace, které poskytují psychologickou první pomoc a existují také organizace, které se starají o samotné zdravotníky. Ty podle ní nejprve sjednocují zaměstnance nemocnic, které pak učí, jak se o sebe starat, když pečují o své pacienty.
Jiné organizace podle Horganové přinášejí do táborů umění, výtvarné potřeby a hračky pro děti. „Samozřejmě je potřeba udělat ještě mnoho – jediná psychiatrická nemocnice byla během války zničená. Je tu mnoho zranitelných lidí, jako jsou těžce a dlouhodobě duševně nemocní, sirotci a vdovy,“ dodala.
Psycholožka vypozorovala, že dospělí se snaží během války jen přežít – pracují celý den, mají hodinu nebo dvě na dopravu, pak musí nosit vodu a kanystry, musejí shánět dřevo, snaží se najít bezpečné místo pro svou rodinu. „Takže se moc nemluví o jejich emocionálních potřebách, ale samozřejmě když nastane příměří, pozoruji lidi, kteří mají čas přemýšlet o svých bolestech – ztratili tolik: domovy a komunity, rodiny a přátele a někdy i končetiny, pak to zpracovávají. Vidím hodně smutku, hodně zármutku a také úzkost z toho, co přinese zítřek,“ popsala některé těžké životní situace Palestinců v Pásmu Gazy.
Co se dětí týče, pozoruje u nich psycholožka v současné době mnohem větší agresivitu. „Hrají si na válku a perou se mezi sebou. Vidím agresivitu a potlačování emocí. Jiné jakoby se vracely do batolecích let – některé děti se počurávají, jiné zažívají panické ataky, pozoruji děti, které jsou velmi vystrašené a velmi úzkostné. Je tu tolik dětí, které ztratily jednoho nebo oba rodiče – týká se to asi 50 tisíc dětí,“ odhadla. Na druhou stranu umí děti podle psycholožky žít i přítomností – hrají fotbal v písku či cvrnkají kuličky.
