V Pásmu Gazy panuje hladomor, akutním hladem tam podle OSN trpí půl milionu lidí. Na podvyživených dětech se projevují zdravotní problémy. Jídlo je složité sehnat, řada lidí si ho ani nemůže dovolit, a je tak závislá na humanitární pomoci. Izrael tvrdí, že jí do enklávy dodává dostatek, takové informace je však kvůli absenci přístupu mezinárodních médií do válkou zpustošené Gazy složité ověřit. Veřejnoprávní média Evropské vysílací unie, jejímž členem je i ČT, se proto spojila s palestinskými kolegy, aby přinesla svědectví přímo z místa.
Maryam Dawasové je devět let. Spokojenému dítěti na fotografii v matčině telefonu ale podobná není. Stýská se jí po sourozencích, kamarádech i škole. Nejvíc jí ale chybí jídlo. „Stýská se mi po tom, když jím,“ říká.
Matka vysílenou holčičku nutí pít z injekční stříkačky. „Trhá mi to srdce, protože to nesnáší,“ popisuje tamní realitu její matka Mudalla Imad Dawasová.
Ani sedmnáctiletý Ahmed si už moc není podobný, i on je podvyživený. Kvůli dlouhému strádání ztratilo jeho tělo schopnost vstřebávat vitamín C a nesnese lepek. „Všechno mě pořád bolí a zhoršuje se to. Mám otoky a vyrážku,“ popisuje svůj zdravotní stav. Jeho jediné jídlo za den je talíř rozvařené čočky.
Lidí jako Maryam a Ahmed je v Pásmu Gazy mnoho. Víc než půl milionu, což je asi čtvrtina obyvatel, trpí podle zprávy OSN hladomorem. „Každý v Gaze trpí různou mírou akutního hladu,“ potvrzuje také koordinátor Lékařů bez hranic Abu Abed Moughaisib.
Izrael ale se zprávou OSN nesouhlasí. Tvrdí, že pomoci přes hranice pouští velké množství a že krizi udržují teroristé z Hamásu, kteří odmítají propustit unesená rukojmí a vzdát se.
O podvyživené a zraněné se v uprchlickém táboře stará lékař Soulejmán Ijád al-Derbi. Po útěku z domova, který byl izraelskou armádou zničen, tam také žije. Zároveň operuje v Násirově nemocnici, která je jednou z posledních fungujících v Gaze. Sám má často hlad. „Samozřejmě nás to ovlivňuje, jsme hodně unavení, vyčerpaní,“ říká.
Jídlo je těžké sehnat
Na tržištích potraviny jsou, většina lidí, kteří byli několikrát vysídleni, si ale už dávno nemůže dovolit skoro nic koupit. „Možná tisíc lidí se mě zeptá na cenu, než si to někdo opravdu koupí,“ popisuje prodavač v Gaza City.
Řada rodin je tak závislá na humanitární pomoci. Mezi nimi i Riham, která denně čeká ve frontě u komunitní kuchyně, aby zajistila potraviny pro svou sedmičlennou rodinu. Někdy se ale vrátí s prázdnou. „Moje děti mají hlad a pláčou. Už tři dny nejedly,“ popisuje.
Další možností, jak sehnat jídlo, je v distribučních centrech humanitární pomoci, kde v příděl doufají tisíce dalších. Obchod, který měl Mohammed Abú Šahada, zničilo bombardování, stará se o matku a čtyři sourozence, se kterými se už jedenáctkrát stěhovali. Musí proto do Izraelem spravovaných center, kde při násilnostech a útocích zemřely stovky lidí. „Není to jednoduché, mám strach, všichni ho máme,“ vysvětluje.
Tentokrát měl štěstí, získal mouku a část vymění za zeleninu, která v Pásmu patří k ceněným komoditám. Většina polí je totiž zničená.
O jiskru naděje uprostřed chaosu se snaží skupina NLNOS, která pěstuje ovoce a zeleninu a většinu rozdá. Podporují také místní, aby si vypěstovali vlastní. To je ale reálné jen za předpokladu, že nebudou muset brzy zase utíkat jinam.
Podle zpravodaje ČT Davida Borka nyní míří do Gazy více potravin než dříve, největším problémem ale je, že se potraviny nedostanou ke všem, jelikož jsou narušeny distribuční sítě a také proto, že platí „právo silnějšího“ a lidé, kteří nemají tak ostré lokty, se frontami u distribučních center neprobijí.
