Uprostřed syrské občanské války, ve které zemřelo skoro 600 tisíc lidí, si prezident Bašár Asad připomíná dvacet let u moci. Syn diktátora Háfize Asada původně vzbudil naděje na hospodářské a politické uvolnění. Dnes ale stojí v čele režimu, který se neobejde bez pomoci Ruska a Íránu a čelí turecké invazi i pokračující válce.
Dvacetileté výročí vlády si Asad nepřípomíná v blahobytné zemi; hospodářství a infrastruktura Sýrie leží v troskách a 11 milionů lidí (polovina obyvatelstva) se nachází na útěku. Části Sýrie obsadily zahraniční mocnosti jako Turecko, Rusko, Írán, Spojené státy. Mimo kontrolu syrské vlády zůstává kolem pětiny země.
Před dvaceti lety přitom Asadův nástup k moci vzbudil naděje doma i v zahraničí. „Je příslušníkem armády, vystudoval univerzitu a v armádě získal mnoho zkušeností,“ komentoval osobu Bašára Asada v červnu roku 2000 tehdejší syrský ministr dopravy Makram Obejd.
Druhý syn syrského diktátora Háfize Asada stál dlouhá léta mimo záři reflektorů. Až do předčasné smrti staršího bratra Básila žil v ústraní londýnských studií oftalmologie.
V roce 1994 se ale stal určeným následníkem a po smrti otce o šest let později prezidentem. Také jemu se stala oporou alávitská náboženská menšina a i on časem vybudoval vlastní kult osobnosti. „Naše rodina nevlastní tuto zemi. V jejím čele nemusí vždy stát jen Asad,“ pronesl však v únoru roku 2017 Asad.
Země je závislá na Moskvě a Teheránu
Po nástupu k moci brzy nahradilo krátké námluvy se Spojenými státy utužení vztahů s Íránem. První velkou prohru v podobě ukončení syrské okupace Libanonu mu přinesl atentát na libanonského premiéra Rafika Harírího. Podezření z atentátu padlo právě na Sýrii – ta měla na území Libanonu rozmístěno několik tisíc svých vojáků a Harírí býval významným představitelem opozice, která žádala jejich stažení.
Okupace přetrvala až do roku 2005, kdy mohutné demonstrace po atentátu na Harírího coby premiéra a zahraniční tlak donutily Syřany odejít. O šest let později pak vyprovokovaly brutální zákroky Asadovy bezpečnosti občanskou válku, která se stala trpkou tečkou za demokratizačními snahami takzvaného arabského jara.
„Jsme v skutečném válečném stavu. A čelíme zvrácenému vnějšímu nepříteli,“ řekl v lednu roku 2013 syrský prezident.
Ani plná síla syrské armády a opakované použití chemických zbraní z dekády budovaného arzenálu nepomohly. Nacionalističtí a hlavně islamističtí povstalci ovládali stále víc území.
Obrat ve válce znamenal až příchod ruských a íránských posil. Na Moskvě a Teheránu je dnes Damašek vojensky, hospodářsky i politicky závislejší než kdy předtím, válka navíc zdaleka není u konce.
