V důsledku ruských úderů přibývá v posledních měsících v ukrajinských rehabilitačních centrech zraněných civilistů a dětských pacientů. V rozhovoru pro Českou televizi s reportérkou Ilonou Zasidkovyčovou to řekla ředitelka centra Superhumans Olga Rudnevová. Zároveň dodala, že velký počet amputací končetin nastává po dronových útocích.
Když vyprávíte v Evropě a Česku příběhy veteránů, jaká je na to reakce? Liší se za ty roky invaze?
Je velmi těžké vysvětlit člověku, který žije normálním životem v Evropě, co to obnáší, když na vás za noc zaútočí padesát dronů. Je velmi těžké vysvětlit, co je to raketový útok, když na vás letí čtyřicet raket přes váš dům. Ale když řeknete, že nemáte teplou vodu, že vám nefunguje topení, že máte doma dva stupně Celsia, pak lidé začínají chápat, že to zřejmě máte těžké.
V centru Superhumans, v našem centru, je nám jasné, že s příchodem zimy k nám přijdou i pacienti, kteří přišli o prsty na rukou a nohou kvůli tomu, že na pozicích byly minusové teploty. Přišli na pozice v plusových teplotách a odešli v minusových.
Na základě jakých kritérií jsou vojáci a civilisté přijímáni k léčbě? Mění se to v průběhu času?
Rozšířili jsme spektrum toho, co děláme, protože struktura zranění se velmi změnila. Zpočátku to byly dolní končetiny, protože lidé nastupovali na miny a přicházeli o nohy. Nyní zranění způsobí především drony a vše, co letí shora. Víc se tedy zaměřujeme na obličej a horní končetiny.
Kritéria se tedy mění a my přidáváme novou nabídku služeb. Zavedli jsme léčbu sluchu, přidali jsme řadu operativních zákroků a nedávno jsme otevřeli oddělení, které slouží pro zvládání bolesti, protože bolest provází naše pacienty po celý život od okamžiku zranění.
Jaká je vaše spolupráce s armádou, s brigádami? Jste s nimi v kontaktu už od začátku, když k vám pacient přijíždí?
Máme memoranda a dohody téměř se všemi brigádami na Ukrajině, které se starají o své vojáky. Jakmile mají pacienta, který splňuje naše kritéria, to znamená ztráta končetin nebo poranění obličeje, okamžitě kontaktují naše lékaře a my provedeme cílenou evakuaci. Poprvé jsme ji vyzkoušeli před rokem a půl s jednotkou Azov.
Pacienta bychom měli převézt do Superhumans centra do 72 hodin předtím, než se v jeho těle projeví infekce. Pokud k nám pacient přijede včas, můžeme někdy zachránit končetinu, nemusíme ji amputovat. Zkrátka můžeme začít poskytovat pomoc co nejdříve, zachovat některé části těla, tkáně a podniknout správné kroky hned od začátku.
Je velký rozdíl v léčbě vojenských a civilních pacientů?
Ano, je. Vojáci jsou více motivovaní vrátit se do aktivního života. Pro civilisty je to delší proces. Většinou k nám přicházejí civilisté, ženy v pokročilém věku a děti. U dětí velmi záleží na stavu jejich rodičů. Dítě si často neuvědomuje, co ztratilo, reaguje hlavně na to, jak reagují jeho rodiče. Pokud tedy máte dítě s amputovanou končetinou, pracujete s rodiči psychologicky a s dítětem fyzicky.
Starší lidé se také velmi těžko zotavují. Civilisté velmi často při útoku přicházejí o všechno. Ztratili svůj dům nebo byt a nemají se kam vrátit. Psychicky je to pro ně náročnější, protože vojáci na rozdíl od nich šli na frontu a byli na tuto situaci připraveni.
Právě proto jsou vojenští pacienti rychleji připraveni vrátit se do běžného života, jsou velmi motivovaní. A když k nám přijdou civilisté, jedná se buď o zranění způsobené raketou nebo dronem, který zasáhl dům. Civilisté velmi často přišli o dítě či manžela, to je morálně velmi těžké. Práce s nimi je náročnější a zároveň zůstávají v centru déle.
Kolik procent vašich pacientů jsou civilisté?
Je jich čím dál víc. Nikdy jsme nepřijali tolik civilistů jako během loňského léta a podzimu. Je to kvůli tomu, že Rusko velmi tvrdě útočí na civilní infrastrukturu. V našem centru máme neustále nějaké děti. Dvě až tři děti jsou bohužel norma. Také k nám stále přijíždí vysoký počet civilistek, žen třeba z Kosťantynivky, z Kramatorsku nebo ze Záporoží. Podíl těchto lidí stále není velký, ale jejich počet se zvyšuje.
Když jsme na Ukrajině natáčeli s vojáky, s veterány, kteří utrpěli amputace končetin, často nám vyprávěli, že rehabilitace není tak složitá jako návrat do společnosti. Nakolik je podle vás ukrajinská společnost připravená na skutečnost, že bohužel bude mnohem více lidí bez končetin a po amputacích?
V naší společnosti jsme připravení, že bude vysoký počet invalidů. Často o tom mluvíme a společnost to chápe. Na to nachystaní jsme. Ale jsme připravení i na přijetí těchto lidí a na to, že jim zabezpečíme podmínky, které jim budou vyhovovat? Ne. Všichni jsme otřesení a utrpěli jsme nějaké trauma a nejedná se jen o ztrátu končetin. Některá poranění jsou vidět a jiná ne. Musíme se proto spolu navzájem naučit žít.
Druhým největším problémem je bezbariérový přístup. Řada míst na Ukrajině je pro invalidy nedostupná. Platí to pro nemocnice, kavárny, restaurace i bankovní pobočky. Čeká nás ohromný kus práce, aby se lidé s invaliditou – na vozíku nebo s protézami – mohli snadno pohybovat.
Teď je zima a pro mnoho našich chlapců a děvčat to znamená, že nemohou vyjít z domu. Dokonce si lidé ani nemohou nabít elektronické protézy. Žijí v patnáctém, šestnáctém patře a výtahy nefungují. To je dočasný problém. Ale sama skutečnost, že je třeba vyjít schody, pro lidi s invaliditou může znamenat, že se tam nedostanou.
