Jednání o volném obchodu mezi Evropskou unií a čtyřmi jihoamerickými státy Argentinou, Uruguayí, Paraguayí a Brazílií, sdruženými v organizaci Mercosur, trvají s přestávkami už více než dvacet let. Po uzavření dohody by vznikla největší zóna volného obchodu na světě. V současnosti jí ale brání obavy evropských politiků z levného dovozu potravin či dalších protestů zemědělců. Podle uruguayského náměstka ministra zahraničí Nicoláse Albertoniho smlouva ale přesahuje obchodní a ekonomické zájmy.
Na dohodě o volném obchodu mezi Mercosurem a EU se začalo pracovat před více než dvaceti lety. Obě strany spolu vyjednávaly devatenáct let. K podpisu ale zatím nedošlo...
Občas je to pro mě těžké pochopit. Nejen z obchodního, ale hlavně z geopolitického hlediska. Představme si scénář, že by k dohodě mezi Mercosurem a EU nakonec nedošlo. Že by po dvaceti letech dva regiony západního světa, které jsou historicky svázané, řekly: nedotáhly jsme to do konce, protože si nerozumíme. To by byl vzkaz, který by přesahoval hranice obchodu, ekonomiky, Čínu... To by byl vzkaz geopolitického významu. Jak se říká, když se dva perou, třetí se směje. Kolik států na světě se bude smát, když uvidí, že Evropa a Latinská Amerika se nemohly po dvaceti letech na něčem domluvit.
Té situace už dlouhodobě využívají jiné státy, mocnosti...
Zájem o rozvíjející se regiony stále roste. Ať už ze strany USA, Evropy, nebo Číny. V mezinárodních vztazích je vše relativní. Zůstat pasivní znamená zůstat pozadu. Protože vždycky budou státy, které se budou chtít posunout dál. Čína projevuje vytrvalý zájem. Nejen v Latinské Americe, ale i v jiných částech světa. Čína ale v našem regionu uzavírá bilaterální dohody. I my jako Uruguay se přibližujeme k určité dohodě, která by vedla ke konkrétní smlouvě. Ale Peking s námi nemá tak obrovské pouto jako Evropa, která má teď vše ve svých rukách.
Smlouva ale stále nevstoupila v platnost. Co tomu tedy brání?
Uvědomme si, že by šlo o největší dohodu mezi dvěma regiony na světě. Nic by nebylo srovnatelné se smlouvou mezi EU a Mercosurem. Od počátku bylo zřejmé, že tak velká, složitá dohoda vyžaduje čas. Nikdo si ale nedokázal představit, že půjde o dvacet let. Když se zahájila vyjednávání, svět byl naprosto jiný. Dnes jde o ekonomické a politické otázky, o význam některých odvětví.
Cestu máme naplánovanou, zbývá už jen dohodu mezi oběma regiony, které jsou si velmi blízko, dotáhnout do konce. Neřeknu vám konkrétní cifru, ale určitě osmdesát procent lidí v Uruguayi pochází z Evropy. My jsme Evropané, cítíme se Evropany. Já se jmenuji Albertoni. Mám kořeny nedaleko odtud. Jenže my jsme si tak blízko, že si myslíme, že to tak bude napořád. Ale pozor, blízkost je dnes relativní. Na mezinárodním poli se začali objevovat noví hráči – Čína, ale i další, třeba Indie... Mezi námi bude vždycky blízký vztah, ale pokud jde o zájmy v mezinárodním kontextu, opakuji: vše je relativní. To si musí uvědomit obě strany. Je třeba myslet na to, že zájmy mohou opadnout. Navzdory tomu, že dnes dáváme najevo opak.
Jak vy osobně vnímáte čínský vliv v Latinské Americe?
Čínské investice do veřejné infrastruktury v mé zemi jsou nulové. Ne ale kvůli tomu, že bychom nějakou zemi odmítali. Vždy máme veřejné soutěže, kterých se účastní čínské, americké, evropské firmy s nabídkami nejlepší kvality a ceny. Vyplynulo tak, že z různých důvodů se Čína u nás k investicím do veřejné infrastruktury nedostala. Mám na mysli klasický čínský projekt v Latinské Americe, na který se nahlíží s určitou rezervou: stavba mostů nebo přístavů, které se stanou na určitou dobu majetkem čínské společnosti. Tento způsob evropského uvažování, který má své opodstatnění, by měl Evropu motivovat k tomu, aby jednala rychleji.
