Brija Alíová byla úspěšná v akční hře PlayerUnknown's Battlegrounds (PUBG), a to tak, že mohla prodat své nahromaděné virtuální zbraně za osm tisíc dolarů (182 tisíc korun). Použila je na to, aby pomohla své rodině dostat se z Iráku do Evropy. V jejich případě šlo už o druhý pokus, i ten skončil neúspěšně návratem z Polska zpět do Iráku, napsal o osudu Brijiny rodiny list The New York Times.
Obyvatelé iráckého poloautonomního Kurdistánu prchají kvůli nedostatku práce, všudypřítomné korupci a také ochotě Běloruska povolit jim překročit jeho hranice. Brijina rodina se odtud chtěla dostat do Polska a dál do Německa za příbuznými. Naděje skončily před třemi týdny, kdy musela jednadvacetiletá Alíová s matkou a bratry nastoupit do letadla a s dalšími Iráčany byli dopraveni do Iráku.
„Chtěla jsem si polámat prsty a doufala, že mě kvůli tomu hospitalizují a umožní nám zůstat. Řekla jsem bratrovi, že zavřu oči a on mi je přerazí,“ vypráví Brija.
Devatenáctiletý Abdurrahmán Alí ani ona se k tomu ale nakonec neodhodlali ze strachu, že je oddělí od matky a mladšího jedenáctiletého bratra. Jejich matka Jadgar Husajnová doufala, že se s dětmi připojí k příbuzným, kteří se v minulých letech usadili v Německu. Kurdové jsou roztroušeni v pěti zemích Blízkého východu a v Turecku a jsou zvyklí cítit se jako cizinci. Alíovi, kteří skončili bez peněz, mají tento pocit i doma v Irbílu. Rodina se necítí dobře v konzervativní společnosti a myslí si, že by žila volněji v Německu.
Brija mluví anglicky a persky, ovládá kurdštinu i arabštinu. Bratři se naučili anglicky z videoher a z YouTube. Jejich matka se musela provdat ve třinácti letech a chce, aby dcera žila jinak. Když se poprvé vdávala, byla tak nepřipravená, že si do nového domova nesla fotbalový míč. O pět let později měla dvě děti a třetí na cestě a ovdověla, když jejího muže zabila mina.
Vdala se znovu a měla další tři děti, Briju, Abdurrahmána a Burína. Jenomže manžel si vzal druhou ženu, což je v Iráku možné, ale jí o tom nic neřekl. Manželství bylo rozvedeno. Pláče, jenom když děti odejdou ven. Brija studuje techniku, Burín chodí do šesté třídy a Abdurrahmán chce také studovat.
Poprvé se na útěk připravili roku 2015. Husajnová prodala dům, aby zaplatila převaděčům, kteří je vláčeli přes hranice. V Německu strávila rodina pět měsíců v záchytném středisku a čekala na výsledek azylového řízení. Jenomže mezitím onemocněl Husajnové otec v Iráku, mladšímu synovi se stýskalo. Měla naději, že se k ní bývalý manžel vrátí, takže požádala Německo, aby je poslalo domů. „Brija mi řekla, že jsem jim zničila život, a má pravdu. Snažím se tomu vyhýbat, ale je to tak,“ řekla žena.
V Irbílu si museli pronajmout byt, kde byla jenom velká pohovka a tenký koberec. „Pořád ale větší pohodlí, než měli v Německu, kde spali na holé podlaze bez polštářů. Brija tam ale byla šťastná. Představovala jsem si budoucnost, až odejdeme z tábora, budeme svobodní, budeme studovat, spřátelíme se s lidmi,“ řekla. V konzervativním Irbílu se nemůže seznamovat s mladými muži ani zajít do kavárny zakouřit si vodní dýmku. Paní Husajnová říká, že se na ni jako na svobodnou matku lidé dívají podezíravě, majitel bytu se vždy ptá, kam jde.
Jedním z důvodů druhého útěku bylo i to, že se Brijin otec snažil přinutit ji k sňatku s jedním dobře situovaným studentem. Aby toho dosáhl, přestal platit za její studium.
Chodili dny bahnem a potoky odpadní vody. Do Evropy chce rodina ale stále
Když se rodina vydala do Istanbulu, byli šťastní. V Bělorusku mrzli v lese a Husajnová si v jedné chvíli myslela, že mladší syn zemřel na podchlazení. Chodili dny bahnem a potoky odpadní vody.
Když se dostali do Polska, běloruská policie zavřela hranici. Převaděč zpanikařil a uháněl silnicemi ve snaze vyhnout se hlídkám. Byli zatčeni. Husajnová zkolabovala a pět dní byla v nemocnici. Oddechla si, když jí řekli, že rodina bude moci zůstat v Polsku do ledna, až se jejich případ vyřeší. Za deset dní ale museli stejně jako ostatní Iráčané v jejich skupině podepsat deportační dokumenty, kterým nerozuměli. Jeden z nich je podle NYT zavazoval, že nebudou požadovat právníka. Husajnová tvrdí, že váhala, a tak jí položil policista svou ruku na její a donutil k podpisu.
Ze šoku, že jsou zpět v Irbílu, se dosud nevzpamatovali. Brija se bojí, že ji vyhodí ze školy, když teď nikdo za studium neplatí. Husajnová a její dvě starší děti ale navzdory všemu tvrdí, že bude-li to možné, pokusí se dostat do Evropy znovu. Nemá srdce říci Burínovi, že vše, co si našetřili, je pryč. „Včera se mne zeptal, jestli bude moci jet do USA, až se dostaneme do Německa. Neví, že převaděči dostali všechny naše peníze,“ říká Husajnová.
