Čtyři unesená letadla, téměř tři tisíce mrtvých a miliony lidských příběhů. Jedenáctého září 2001 islamisté zaútočili na symboly americké vlády i finančního systému západního světa. Teror přiměl americkou administrativu k invazi do Afghánistánu a posléze Iráku. Nejen na Blízkém východě mělo 11. září 2001 sáhodlouhé důsledky, které jsou cítit i po dvou dekádách.
Hodiny na východním pobřeží Spojených států ukazují 5:45 a bezpečnostní kontrolou portlandského letiště procházejí Mohamed Atta a Abdul Aziz al-Omari. Oba muži míří do Bostonu. Tam přesedají na let číslo 11 společnosti American Airlines, který vstříc Los Angeles opouští ranvej minutu před osmou hodinou ranní.
Boeing 767 je ve vzduchu dvacet minut, když jeho posádka telefonicky upozorňuje personál na zemi, že na palubě letadla dochází k pokusu o únos. Ve vzduchu boeing vydrží jen do 8:46, kdy životy jedenácti členů posádky a šestasedmdesáti pasažérů zanikají v explozi po nárazu do severní věže Světového obchodního centra (WTC) na newyorském Manhattanu. Kolize ničí všechna tři úniková schodiště a uvězní stovky lidí v horních patrech mrakodrapu.
O sedmnáct minut později podobně naráží letadlo také do jižní věže WTC. Rovněž linka číslo 175 firmy United Airlines směřovala s jedenapadesáti pasažéry a devíti členy posádky do Los Angeles. O zhruba půl hodiny později let číslo 77 American Airlines exploduje v západním křídle Pentagonu. V polích Pensylvánie tři minuty po desáté hodině místního času havaruje let číslo 93 United Airlines.
Americký prezident George W. Bush dostává zprávu o nárazu letadla do severní věže WTC v 8:50 během návštěvy na základní škole na Floridě. Jeho poradci v tu chvíli ještě předpokládají, že šlo o tragickou nehodu. Po půl desáté školu opouští a v minutovém prohlášení poprvé sděluje Američanům: „Terorismus proti našemu národu nebude tolerován.“
Záběry z New Yorku se nedají zapomenout. Plameny šlehající z vrchních pater nejvyšších mrakodrapů v metropoli a oblaka dýmu se staly symbolem zlomu ér. Destrukci Manhattanu jsme zvyklí vídat jen v superhrdinských filmech, 11. září 2001 se ale stala realitou, která měla dalekosáhlé důsledky.
Ground Zero
Zůstaňme ale ještě na pár odstavců u samotného jedenáctého září. Teroristické útoky toho dne formovaly miliony příběhů – téměř tři tisíce z nich skončily tragicky. Ve věžích obchodního centra bylo podle odhadů v momentu nárazu prvního letadla přes sedmnáct tisíc lidí, tento text tak může nabídnout jen pár střípků.
K životu se komplex sedmi budov probouzel v půl deváté, trvalo tedy pouze čtvrt hodiny, než dopravní reportér Tom Kaminski popsal pro rozhlasovou stanici, co viděl: „Něco se událo ve Světovém obchodním centru. Všimli jsme si plamenů a hrozného množství dýmu. Ať už se stalo cokoliv, stalo se to před chvílí a snažíme se zjistit přesně, o co šlo.“
Výrazně lepší představu o dění měla v podobných chvílích Constance Labettiová, jež 11. září 2001, stejně jako kterýkoliv jiný pracovní den, byla ve své kanceláři v devětadevadesátém podlaží jižní věže: „Podívala jsem se z okna a viděla letadlo mířící přímo na nás. Vypadalo to, že letí na nás. Nemohla jsem se hýbat, stála jsem u okna a viděla, jak se blíží. Viděla jsem logo aerolinií na ocasu, viděla jsem dovnitř kokpitu. Tak blízko jsem byla.“
Devět minut po nárazu letadla do severní věže si lidé ve věži jižní vyslechli hlášení, z nějž zpětně mrazí. „Budova dvě (jižní) je bezpečná, není třeba se evakuovat. Pokud tak činíte, můžete se vrátit do svých kanceláří. Opakuji, budova dvě je bezpečná,“ ozvalo se z reproduktorů v mrakodrapu. Jen čtyři minuty po tomto hlášení ale evakuaci nařídila policie. A o další čtyři minuty později tuto věž proklál let číslo 175.
„Pomyslela jsem si: Proboha, to budu muset skočit? Protože na hasiče jsem čekat nehodlala. Budu muset udělat, co jsem viděla dělat ostatní?“ vzpomíná na hrůzné okamžiky v útrobách 77. podlaží Florence Jonesová. Právě pohled na lidi vrhající se z oken vstříc smrti je dalším symbolem beznaděje onoho newyorského rána.
Padající muž
Fotograf Richard Drew zachytil podle svých slov poslední vteřiny sedmi až osmi lidí. Jeho snímek Padající muž se v záplavě materiálů stal obzvláště ikonickým. Neznámý muž na fotografii letí střemhlav zemi, osamělý na pozadí uniformity mrakodrapu, individualita mezi tisíci mrtvými. „Rád si ho představuji jako neznámého vojína. Ať reprezentuje všechny, které ten den stihl stejný osud,“ řekl k fotografii Drew pro The Daily Telegraph.
Jednou z možných verzí je, že Padající muž byl zaměstnancem restaurace Windows on the World na vrcholu severní věže, odkud se lidé nemohli dostat. „Nemohu nikam jít, řekli nám, ať se nehýbáme,“ zanechal odtamtud vzkaz příbuznému Ivhan Carpio, „musím čekat na hasiče.“ Garth Feeney volal své matce Judy na Floridě, která dle svých slov zvedla telefon s radostným pozdravem. „Nevolám, abych si popovídal,“ rozloučil se osmadvacetiletý Feeney.
Lidé, kteří byli v době útoku v této restauraci, mohli vidět, jak minutu před desátou hodinou zkolabovala sousední jižní věž WTC. Poté, co 56 minut hořela, se k zemi sesula během deseti vteřin. Carpia, Feeneye a šestnáct stovek dalších lidí čekal stejný osud o půl hodiny později. Po 102 minutách od nárazu letadla šla k zemi i severní věž.
93
Zcela unikátní příběh napsali 11. září 2001 cestující letu číslo 93 United Airlines do San Francisca. Ten opustil letiště Newark v New Jersey v 8:42 místního času. Původně měl vzlétnout přesně v osm hodin, kvůli velké vytíženosti ale nabral zpoždění a z ranveje, která leží zhruba 24 kilometrů jihozápadně od Manhattanu, se odlepil jen čtyři minuty před útokem na první věž WTC.
Před půl desátou dostali piloti varovnou zprávu od řízení letového provozu: „Mějte se na pozoru před vniknutím do kokpitu – dvě letadla narazila do Světového obchodního centra.“ Pilot Jason Dahl byl zprávou zmaten a žádal o její potvrzení. Podle zprávy vyšetřovatelů teroristé začali s únosem o dvě minuty později.
Let číslo 93 byl tou dobou nad východním Ohiem ve výšce 10,7 kilometru a během půl minuty náhle klesl o dvě stě metrů. Řízení letového provozu obdrželo při tomto poklesu nouzovou zprávu „Mayday“. Únosci stočili let směřující do Kalifornie zpět vstříc východnímu pobřeží směrem k Washingtonu. Podle strůjců útoku měl stroj zasáhnout budovu Kapitolu.
Z paluby letadla došlo k sedmatřiceti pokusům o nouzové volání. Jeden z posledních učinil Edward Felt, který se zamknul na toaletě v zadní části stroje. Dvě minuty před desátou už boeing letěl tak nízko, že se Felt spojil s operátorem v Pensylvánii.
Telefonáty ale mířily i opačným směrem. Alice Hoaglandová zanechala svému synovi a pasažérovi letu Marku Binghamovi zprávu, v níž nabádá, aby se s cestujícími pokusil únosce přemoci. „Jsou to teroristé a chtějí s letadlem havarovat. Pokud můžeš, zkus je přemoci. (…) Dej dohromady pár lidí a dělejte, co můžete, hodně štěstí.“
K revoltě na palubě skutečně došlo. Pasažéři se snažili dostat do kokpitu, zatímco teroristé s letounem manévrovali, aby jim ztížili pohyb. Pokus o převzetí kontroly nad letadlem trval zhruba čtyři minuty, než pilotující terorista stočil stroj prudce doprava a dolů. Let číslo 93 explodoval na poli severně od pensylvánského města Shanksville.
Podle vyšetřovatelů pasažéři svou vzpourou donutili teroristy k improvizaci a zabránili útoku ve Washingtonu. Jde o jediný z unesených letů, který nesplnil plánovanou operaci. Původně dokonce úřady věřily, že se cestujícím podařilo uzmout kontrolu nad letadlem a úmyslně stroj poslat k zemi v liduprázdných polích, později ale od této verze upustily.
Chaos
Události jedenáctého září doprovázejí kontroverze, zejména co se reakce úřadů a armády týče. Kritici se například tázali, proč vojenské letectvo unesené stroje nesestřelilo. V centru otázek ohledně rychlosti a adekvátnosti reakce se ocitly především dvě vládní agentury: Federální letecká správa (FAA) a Severoamerické velitelství protivzdušné obrany (NORAD).
Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že komunikace mezi těmito dvěma větvemi americké vlády fungovala špatně. Letecká správa o únosech informovala NORAD se zpožděním a protivzdušná obrana nemohla reagovat včas.
Kvůli tomu první dvě stíhačky šly do vzduchu na základně v Massachusetts až ve chvíli, kdy už hořela severní věž WTC. Jeden z pilotů Daniel Nash později vzpomínal: „Krátce po vzletu jsme už viděli dým. Byli jsme asi sedmdesát mil daleko, když nám oznámili, že druhé letadlo narazilo do Světového obchodního centra.“
Další tři stroje vzlétly ze základny ve Virginii v půl desáté, tedy 44 minut po zásahu severní věže a sedm minut předtím, než let číslo 77 naletěl do Pentagonu. Ve výsledku tak nezáleželo na tom, že v prvotním zmatku stíhačky mířily pryč od Washingtonu.
Až v 10:42 místního času vzlétly dvě stíhačky F-16 ze základny v Marylandu s příkazem zachytit a zneškodnit jakékoliv unesené letadlo, které by vniklo do washingtonského vzdušného prostoru. Kvůli překotnosti situace ale ani jedna ze stíhaček nebyla připravena k boji. „Letadlo bychom nesestřelovali. Nabourali bychom do něj, protože jsme neměli zbraně,“ vysvětlila v rozhovoru pro stanici C-SPAN pilotka Heather Penneyová, která byla připravena se svým strojem narazit do ocasu letadla, zatímco její kolega Marc Sasseville by mířil na kokpit.
A zatímco FAA poskytovala NORADu informace opožděně, samotná protivzdušná obrana posléze nabídla časovou osu, která podle vyšetřovatelů byla místy chybná. Někteří členové komise dokonce považovali původní informace Pentagonu za tak zavádějící, že připustili, že mohlo jít o snahu uvést vyšetřovatele a veřejnost v omyl. Komise následně lži a odporující si informace z reportu NORADu označila za jednu z hlavních příčin mnoha konspiračních teorií, které se kolem 11. září vynořily.
Válka proti terorismu
Teror z 11. září 2001 změnil mnoho uvnitř Spojených států i v globálním měřítku. Bushova administrativa vyhlásila válku proti terorismu s cílem potrestat Usámu bin Ládina a zničit teroristické sítě na Blízkém východě a obecně v muslimském světě. „Naše válka proti teroru začíná al-Káidou, ale nekončí u ní. Neskončí, dokud nenajdeme, nezastavíme a nezničíme každou teroristickou skupinu s globálním dosahem,“ řekl tehdejší prezident kongresmanům devět dní po útocích.
Protiteroristické tažení zakořenilo v samotných Spojených státech prostřednictvím takzvaného Patriot Actu, zákona, který rozvolnil ruce bezpečnostním složkám a rozšířil jejich možnosti sledování domácích i mezinárodních hovorů. Kromě toho norma zvýšila tresty za terorismus a rozšířila seznam činností, které lze za terorismus považovat. Vzniklo také nové ministerstvo vnitřní bezpečnosti, jež dostalo na starost ochranu amerického území před možným dalším útokem.
Jedním ze symbolů protiteroristického tažení se stala základna Guantánamo na Kubě, v jejíchž zdech vzniklo detenční zařízení, kde podle kritiků Spojené státy mučily vězně a zadržováním lidí bez soudu ohýbaly mezinárodní právo.
Na mezinárodním poli Washington rozpoutal konflikt, který se o dvacet let později ukázal být nejdelší válkou v americké historii. Invaze do Afghánistánu, kterému v té době vládl Taliban, měla za cíl zničit zázemí al-Káidy poté, co islamistický režim odmítl vydat Usámu bin Ládina.
„Američané byli po 11. září v šoku a je vcelku jasné, že zprávy o tajných operacích tajných komand by nesplnily poptávku veřejnosti tak, jako když George W. Bush v přímém přenosu zavelel do války, a nakonec svrhl talibanský režim,“ podotýká publicista a blízkovýchodní analytik Břetislav Tureček.
Konflikt, v němž Severoatlantická aliance zabředla na dvě dekády, vyústil v nedávný rychlý postup Talibanu, překotnou evakuaci spojeneckých sil a jejich spolupracovníků z Afghánistánu a opětovné nastolení vlády radikálů. „V Afghánistánu erodovala důvěra v mezinárodní společenství i ve vlastní demokracii, zmar vydatně přiživovaly přibývající útoky a hrozby povstalců a teroristů,“ shrnuje Tureček.
„Nelze se samozřejmě vyhnout srovnání s jinou potupnou porážkou, kterou musely Spojené státy skousnout v podobné situaci ve Vietnamu,“ píše amerikanista Jiří Pondělíček. Afghánský debakl ale podle něj byl jen vedlejším představením vedle operace v Iráku.
Do této země americké, britské, australské a polské síly vstoupily v březnu 2003 pod záminkou osvobození Iráčanů od diktatury Saddáma Husajna, který podle Washingtonu vyvíjel zbraně hromadného ničení a podporoval al-Káidu. Saddámovy vazby na teroristickou organizaci poté zpochybňovali experti a šéf CIA v roce 2007 přiznal, že USA neměly jak ověřit, jestli irácké vedení spolupracovalo s al-Káidou na přípravě 11. září nebo jiného útoku proti USA.
Jako falešné se ukázaly také údajné důkazy o zbraních hromadného ničení. Američanům se nepodařilo v Iráku takovou výzbroj nalézt a po bezmála dvou letech pátrání pokusů zanechali. „Saddám Husajn neměl připravené zásoby zbraní hromadného ničení, jak se naše zpravodajská komunita domnívala,“ přiznal jeden ze strůjců irácké invaze, tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld.
„Zatímco invaze do Iráku ztratila většinovou podporu Američanů už v roce 2005, operaci proti Talibanu začali definitivně zatracovat až v roce 2010. Jenže i když Irák rozhodně není vzorem politické stability, tamní stát a armáda nakonec dokázaly náporu Islámského státu čelit, byť s pomocí Američanů,“ konstatuje Pondělíček a podotýká, že Washington do budoucna využije v boji proti teroru zejména speciální jednotky a drony.
„Prvotní reakce vyhlásit válku nejen konkrétním teroristům, ale i zemím, které jim poskytovaly zázemí, byla z tehdejšího pohledu Američanů pochopitelná, ospravedlnitelná. George Bush měl podporu osmdesáti procent veřejnosti,“ připomíná redaktor Aktuálně.cz Daniel Anýž. Doplňuje zároveň, že zatímco kritika konfliktu v Iráku vyhrála volby Baracku Obamovi, Afghánistán tento prezident nazýval spravedlivou válkou.
Podle Turečka právě destabilizace Iráku vedla k mimořádnému rozmachu al-Káidy a jejích ataků ve světě.
Salafismus
Sociolog Karel Černý z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy upozorňuje, že optikou teroristů útoky z 11. září úspěšné nebyly, jelikož nepovzbudily lidová povstání proti diktaturám v muslimském světě, které přišly až o dekádu později s arabským jarem. Do hry podle Černého vrátila džihádisty právě přehnaná reakce Spojených států.
„Stejně jako džihádisté byli neokoni (neokonzervativci – politický směr, k němuž se hlásili stoupenci invazí do Iráku a Afghánistánu – pozn. red.) přesvědčeni, že se po zhroucení SSSR otevírá jedinečná příležitost pro prosazení nového světového řádu. K systému západní liberální demokracie se podle nich po střední Evropě může připojit i muslimský Blízký východ. Jen je mu zapotřebí trochu pomoci – když nebude zbytí i silou,“ popisuje expert na blízkovýchodní konflikty.
Současná situace se podle něj výrazně liší od té před dvěma dekádami, protože došlo k salafizaci sunnitských společností a globálního džihádismu. Vznikají tak dělicí linie mezi dvěma variantami politického islámu a mezi sunnity a šíity. Salafisté se dle Černého sice vymezují vůči Západu, úhlavní nepřátele ale vidí mezi samotnými muslimy.
„Salafisté se nakonec obracejí proti všem, což roztáčí spirálu násilí, ale také ústí v jejich sebeizolaci. Nakonec končí bez spojenců a bojují proti všem, jako se to stalo Islámskému státu,“ komentuje v článku sociolog Černý.
Írán
Důsledky útoků z 11. září uplynulé dvě dekády utvářely podobu Blízkého východu, kde se nejstabilnějšími režimy ukázaly být konzervativní monarchie, které spojuje přirozená legitimita panovníka, jenž vládne uměřeně a evolučně, například Maroko či Omán, píše zpravodaj ČT na Blízkém východě David Borek.
„Zajímavý je Irák. Má za sebou tisíc a jednu krizi, ale konají se tam relativně svobodné volby a fragmentovaná země zná význam slova kompromis. Podobně je na tom Libanon. ,Manažerskyʻ to moc nefunguje, ale je to aspoň skromný zbytek vizí demokratizace regionu z roku 2002. Obě tyto země též ukazují, jak vážné je sunnitsko-šíitské štěpení,“ hodnotí aktuální situaci po dvaceti letech od pádu Dvojčat Borek.
Geopolitickým vítězem střetů mezi džihádisty a Západem je podle jeho slov zatím Írán, který využívá slabosti zemí, které zvládají rozvracet sunnitští radikálové.
Manhattan
Následky útoků z 11. září svět stále pociťuje. Teprve před několika týdny skončila dvacetiletá kapitola spojenecké přítomnosti v Afghánistánu, která byla přímým důsledkem teroru na Manhattanu.
Kdysi dominantní Dvojčata z panoramatu známé newyorské čtvrti vymizela. Necelé tři roky poté, co z mrakodrapů zbyly jen trosky, tehdejší guvernér George Pataki symbolicky položil základní kámen nové výškové budovy, jejíž stavba započala o další dva roky později. One World Trade Center je v současnosti dominantou novou. Se svými 541 metry a sto čtyřmi patry je nejvyšší budovou na západní polokouli. Její výška – ve stopách 1776 – symbolicky odkazuje k roku vyhlášení americké nezávislosti.
Nyní již samostatná věž nestojí přímo na místě zářijové tragédie. Plac, na němž se v minulosti tyčila Dvojčata, je vyhrazen památníkům a muzeu. V místech, která před dvaceti lety pohltila hromada suti, nyní rostou stromy. A tam, kde směrem k obloze vyrážely ze země mrakodrapy, nyní zejí díry ve tvaru půdorysů budov, do nichž stéká voda a jež připomínají prázdnotu a zbytečnou ztrátu lidských životů. Jména zemřelých si kolemjdoucí mohou přečíst po obvodu těchto jam.
