Analytik: Džihád neměl po 11. září podporu, do hry ho vrátila až přehnaná reakce USA

Teroristické útoky na newyorské Světové obchodní centrum nebyly úspěšné, protože nemobilizovaly řadové muslimy a celebrity arabského světa je odsoudily. Prostor pro radikální politický islám poskytla až přehnaná reakce Spojených států a jejich invaze do Iráku, která země proměnila v kolbiště pan-islámských zájmů, píše ve své analýze k důsledkům 11. září expert na blízkovýchodní konflikty Karel Černý.

Věžáky Světového obchodního centra v New Yorku se otřásly po detonaci improvizované výbušniny napěchované v dodávce zaparkované v podzemních garážích již v únoru 1993. Zahynulo šest lidí a další více než tisícovka byla zraněna. Nicméně k destrukci budov k lítosti pachatelů nedošlo.

Podoba s pozdějšími útoky z 11. září 2001 však byla již v tom, že za nimi stáli militantní Arabové, kteří se zorganizovali a vycvičili díky tomu, že z arabských zemí Blízkého východu odešli bojovat proti Sovětům do odlehlého Afghánistánu (1979–1989). A po svém návratu domů pak šířili teror na Blízkém východě i na Západě.

Hlavou tehdejšího spiknutí se stal egyptský šejch Omar Abdel Rahmán, který v 80. letech 20. století pro CIA po celém světě rekrutoval arabské dobrovolníky do proti-sovětského džihádu v Afghánistánu, aby se ovšem poté obrátil proti Spojeným státům.

Výkonným manažerem útoku na Dvojčata pak byl podobně globalizovaný a pozápadněný Ramzí Ahmed Júsuf, který se pákistánským rodičům narodil v Iráku, vystudoval elektrické inženýrství ve Walesu (1990) a na britských školách si dále zdokonaloval angličtinu, aby se následně v pákistánském Péšávaru naučil sestrojovat bomby, odešel do Spojených států (1992) a stal se hybatelem atentátu.

Stejná sada argumentů

Jak ukázal americký sociolog Mark Juergensmeyer ve své fascinující knize Teror v mysli boží (česky 2007) již pachatelé prvního útoku na Světové obchodní centrum svůj čin ospravedlňovali sadou podobných politických a náboženských argumentů, které jsme později opět slyšeli v souvislosti s útoky z 11. září 2001.

Podle komuniké zaslaného redakci The New York Times hřích USA údajně spočívá hlavně v tom, že vedle izraelské okupace Palestiny podporují bezbožné a zkorumpované diktatury v arabském světě a s jejich pomocí pak drancují ropné bohatství muslimského světa.

Své vojenské jednotky navíc bezostyšně rozmisťují v blízkosti těch nejposvátnějších míst islámského světa, jako je Mekka a Medína, jako se to stalo během kontroverzní a pro muslimský svět citlivé operace Pouštní štít (1990), jež v regionu zpopularizovala představu střetu civilizací.

Konečně jsou to prý Američané, kdo propagují dekadentní popkulturu vedoucí k úpadku Blízkého východu. Avšak útok ani přes (na svou dobu) bezprecedentní rozsah destrukce i medializace neobrátil svět vzhůru nohama, jako se to stalo po „požehnaném nájezdu“ z 11. září 2001.

Odsudek od těžkých vah

Ani drtivější útoky z 11. září 2001 vlastně nebyly úspěšné, jakkoliv byly bezchybně inscenovány na míru globálního televizního publika. Nevyvolaly totiž vlnu lidových povstání proti diktaturám v muslimském světě, ke kterým došlo až v reakci na sebeupálení tuniského pouličního prodavače zeleniny o deset let později během událostí známých jako arabské jaro. Ani do řad al-Káidy nepřivedly zástupy rekrutů, jako se to v důsledku sebevražedných misí svého času dařilo palestinskému Hamásu nebo libanonskému Hizballáhu, bojujícím proti cizí okupaci. Naopak.

Celebrity arabského světa útoky odsoudily: veterán odboje proti izraelské okupaci Jásir Arafat daroval spolu s dalšími osobnostmi solidárně krev určenou Američanům, přední šejchové i těžké intelektuální váhy islamistů v čele s Júsufem Karadávím odmítli, že by snad šlo z hlediska islámu o legitimní mučednickou misi, protože Spojené státy nejsou jak známo na rozdíl od Palestiny okupovaným muslimským územím.

Útok podobně nepřinesl zamýšlený efekt ani v Afghánistánu. Skutečně sice Američany vyprovokoval k invazi do hor pod Hindúkušem, avšak bez jakékoliv solidarity muslimů s bin Ládinem, al-Káidou či Talibanem. Afghánistán se tak již napodruhé nepodařilo proměnit v bojiště globálního džihádu, tentokrát proti Američanům, jako se to dříve stalo v důsledku invaze Sovětů.

Pan-islámská kauza

Byla to ovšem nakonec přehnaná reakce Spojených států, která globální džihádisty vrátila do hry. Šoku americké veřejnosti z teroristického útoku totiž využila malá skupinka amerických neokonzervativců k tomu, aby u tehdejšího prezidenta George W. Bushe juniora prosadila svou staronovou geopolitickou vizi.

Stejně jako džihádisté byli neokoni přesvědčeni, že se po zhroucení SSSR otevírá jedinečná příležitost pro prosazení nového světového řádu. K systému západní liberální demokracie se podle nich po střední Evropě může připojit i muslimský Blízký východ. Jen je mu zapotřebí trochu pomoci – když nebude zbytí i silou.

Představovali si, že vojenským útokem na Irák Saddáma Husajna svrhnou diktaturu a zemi i díky ropným zdrojům rychle přemění v prosperující demokracii. Irácký příběh úspěchu pak měl být natolik inspirativní pro populace dalších autoritářsky spravovaných zemí regionu, že spustí dominový efekt prodemokratických revolucí, které odstaví diktátory od Teheránu až po Damašek. Demokraticky spravovaný a prosperující Blízký východ nakonec měl být bezpečnější pro Izrael i americké zájmy.

Američtí neokonzervativci takto záměnou Usámy bin Ládina za Saddáma Husajna jakožto svého arcinepřítele nezamýšleně přeměnili Irák (2003) v pan-islámskou kauzu a nové bojiště globálního džihádu, jakým byl v 80. letech 20. století Sověty napadený Afghánistán.

V prostředí od moci odstavených iráckých sunnitů zde vznikla al-Káida v Iráku vedená brutálním Jordáncem, Abú Musabem az-Zarkávím, který se ve zlém rozešel s bin Ládinem a jeho centrální al-Káidou, která ho marně nabádala k umírněnosti. Irácká al-Káida nakonec po propuknutí občanské války v sousední Sýrii zmutovala v Islámský stát (ISIS), propojující „utlačované“ sunnity z obou sousedících zemí a lákající do svých řad další ze západní Evropy, severní Afriky i Kavkazu.

Konfliktní linie

Dnešní situace se oproti době před dvaceti lety odlišuje především pokročilou salafizací arabských sunnitských společností obecně a globálního džihádismu zvláště.

Salafizace je podle francouzského arabisty Gillese Kepela a jeho informované knihy Away from Chaos (2020) výsledkem exportu salafistické verze islámu z ropných monarchií Perského zálivu do širšího regionu Blízkého východu i do muslimských diaspor západní Evropy.

V důsledku toho v muslimských společnostech vznikají dvě nebývale vyostřené konfliktní linie: jedna dělící Muslimské bratry a salafisty (tedy stavící proti sobě dvě konkurenční varianty politického islámu), druhá sunnity a šíity (stavící proti sobě dvě historicky vzniklé větvě islámu).

Salafisté totiž na rozdíl od Muslimských bratří odmítají, že by snad lidé zvolení do parlamentu mohli pro sebe i ostatní vytvářet zákony. Zákony totiž již jednou provždy sepsal Bůh a je jimi Slovo boží, kterým se mají lidé řídit. S tím souvisí představa salafistů, že neexistuje nic na způsob suverénního lidu, který ovšem během arabského jara vzývali revolucionáři od Tunisu po Damašek, když skandovali, že „lid (aš-šáb) chce pád režimu (nizam)!“ Podle salafistů ale neexistuje nic jako lid či národ, existuje pouze společenství všech muslimů (umma).

Nenávist salafistů

Muslimové se pak ovšem podle salafistů dělí na ty, vyznávající islám správně a pevně, a na ty, kteří tato kritéria nesplňují. Salafisté se tedy sice vymezují proti Západu, zejména nevěřícím (káfir) v Evropě, ale své úhlavní protivníky nacházejí mezi muslimy samotnými.

Vedle klasické kritiky Muslimských bratří a jejich otevřenosti demokratické politice jsou přitom posedlí především šíity a jejich zabíjením, jak předvedla al-Káida v Iráku a následně především Islámský stát. Salafisté se hlásí k představě, že se sunnité ocitají pod tlakem šíitů a stávají se jejich obětí, v nejspektakulárnější podobě v Iráku (2003) a Sýrii (2011). Sunnity z Blízkého východu i Evropy tak dnes svolávají do džihádu proti herezi, se kterou se většina sunnitských věřících ze západní Evropy či severní Afriky osobně nikdy nesetkala, nebo o ní dokonce nikdy neslyšela.

Podobně nenáviděným nepřítelem je pro salafisty lidovými masami oblíbená mystická varianta islámu, tedy súfismus. Pročež mystický islám též prohlašují za herezi a s oblibou se pouštějí do ničení hrobek uctívaných súfijských světců.

Představu, že je salafismus jedinou správnou verzí víry, provází obsese islám s pomocí násilí očišťovat; tendence prohlašovat všechny ostatní muslimy za heretiky a likvidovat je. Nutkání k očišťování muslimských společností se však týká i ne-muslimů žijících s nimi po staletí v sousedství, jako se to stalo iráckým jezídům, na které zaútočil Islámský stát (2014).

Tento postoj však vede k tomu, že se salafisté nakonec obracejí proti všem, což roztáčí spirálu násilí, ale také ústí v jejich sebe-izolaci. Nakonec končí bez spojenců a bojují proti všem, jako se to stalo Islámskému státu.

Místo terorismu se Západ bojí migrace

Bezpečností priority Západu jsou oproti situaci před dvaceti lety též odlišné. Globální válka s terorismem v uplynulých dvaceti letech odčerpávala jeho zdroje a odsouvala do pozadí boj s klimatickou změnou. Tento čas nám nyní chybí. Zrychlující se globální oteplování přitom dopadá na různé světové regiony různě, nejvíce na sub-saharskou Afriku a širší Blízký východ. Například rebelie v Sýrii (2011), přerostlá v občanskou válku, následovala po několikaletém suchu v rurálních a převážně arabských sunnitských oblastech, které však režim ignoroval.

Podobně celoregionální vlně povstání, známých jako arabské jaro, předcházel rychlý růst cen základních potravin, které tyto země, vesměs bývalé obilnice světa, musejí v rostoucí míře nakupovat na světových trzích a dovážet. Obyvatelstvo odcházející z takto destabilizovaných zemí lze proto stále více chápat i jako environmentální uprchlíky.

Namísto terorismu se však dnes Západ obává právě uprchlíků. Tohoto strachu přitom politici využívají podobně dovedně jako donedávna strachu z teroristických útoků, přičemž se někteří z nich snaží tvrdit, že jde vlastně o totéž, protože uprchlíci jsou potenciální, či dokonce skuteční teroristé.

Tématika během nedávné uprchlické krize (2014–2016) natolik rozdělila a destabilizovala zavedené západní demokracie, že v současnosti dělají všechno pro to, aby se neopakovala. Rivalové v čele s Ruskem se naopak pokoušejí infiltrovat západní muslimské komunity, včetně té české, a v nejnovějším vydání hybridní války běžence skrze nové migrační cesty importovat k polským a litevským hranicím.

Od džihádu k džihádu

Západ se sice snaží uprchlíky z hroutícího se širšího Blízkého východu zadržovat v regionu, ale pokud se o ně nepostará, postarají se jiní – a to ho nakonec může v podobě různých bumerangových efektů ohrozit ještě více.

Regionální velmoci jako Pákistán, Turecko nebo Írán totiž v rostoucí míře využívají zranitelné uprchlické populace, o jejichž osud Západ nejeví zájem, v ozbrojených konfliktech, v nichž se angažují. A tyto konflikty pak generují jen další migrační tlaky v podobě zástupů stále dalších bezprizorních běženců.

Kupříkladu Turecko ze sunnitských Arabů prchajících po roce 2011 před občanskou válkou ze Sýrie zformovalo milice, které nasadilo proti syrským Kurdům během operace Štít Eufratu (2016–2017) a Olivová ratolest (2018). A následně jimi v duchu demografického inženýrství dosídlilo syrská území, ze kterých byli Kurdové vyhnáni.

Turecko ale dokonce neváhalo tytéž bojovníky převést tisíce kilometrů daleko, aby v Libyi pomohli zastavit ofenzívu generála Haftara, táhnoucího na hlavní město Tripolis (2019–2020), a zachránit tak Tureckem podporovanou a mezinárodně uznanou vládu.

Afghánské Hazáry hlásící se k šíitské verzi islámu a prchající před sovětskou intervencí (1979–1989) a následnou občanskou válkou (1989–1996) do sousedního Íránu zase v posledních letech zneužily Íránské revoluční gardy, když je vyzbrojily a následně poslaly bojovat do daleké syrské občanské války na straně režimu Bašára Asada.

Nejspektakulárnější příklad dopadu ozbrojené milice zformované z vykořeněných a zranitelných uprchlíků na světovou politiku pak sledujeme v dnešních dnech doslova v přímém přenosu. Část paštunských vykořeněných Afghánců, kteří utekli před sovětskou invazí a následnou občanskou válkou pro změnu do sousedního Pákistánu, vyrostla v uprchlických táborech a byla vzdělána v tamních madrasách se salafistickým náboženským kurikulem, importovaným z daleké Saúdské Arábie (wahhábismus) a nemajícím nic společného s afghánskou tradicí.

S pomocí pákistánské vojenské tajné služby ISI pak byli tito uprchlíci zorganizováni, vycvičeni a vyzbrojeni. Tak vznikl Taliban. Kterému se již podruhé podařilo ovládnout Afghánistán (1996–2001, opět po roce 2021). A není jasné, zda opět neposkytne azyl globálně působícím teroristům – jako se to před více než dvaceti lety stalo v souvislosti s výcvikovými tábory al-Káidy, tedy s tábory vykořeněných Arabů kočujících po světě od džihádu k džihádu.

Karel Černý je český sociolog. Věnuje se zkoumání válek terorismu se zacílením na oblast Blízkého východu. Je autorem knih o politickém islámu, modernizaci a nestabilitě blízkovýchodního regionu nebo studie o jezídech. Působí na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity.