Americká veřejnost silně reaguje na dramatické obrázky, které v posledních několika týdnech přicházejí z Afghánistánu, z nějž naopak odešli američtí vojáci. Popularita prezidenta Joea Bidena znatelně klesla navzdory tomu, že konec války si podle průzkumů přála většina Američanů bez ohledu na to, koho volí. Přesto je pravděpodobné, že až tato emocionální fáze opadne, Američané si spíš oddechnou, předpovídá amerikanista Jiří Pondělíček.
Amerikanista: Odchod z Afghánistánu bude pro sebevědomí USA spíš úleva než rána
Nelze se vyhnout srovnání s jinou potupnou porážkou, kterou musely Spojené státy skousnout v podobné situaci ve Vietnamu. I tehdy si většina občanů přála návrat svých chlapců v uniformách domů. I tehdy jejich obrazovky po stažení zaplavily obrázky chaotické evakuace jejich spoluobčanů před postupujícím nepřítelem. Jenže tehdy se jim dostalo alespoň onoho slušného prodlení mezi podpisem míru a pádem Saigonu, za které tak cynicky bojoval Henry Kissinger. Pařížský mír a stažení vojáků se v USA slavily v roce 1973 a definitivní vítězství Severního Vietnamu přišlo v roce 1975.
Afghánistán, zdá se, padnul v řádu měsíců. Možná i proto začínají mít Američané podle průzkumů pochyby. Na konci srpna si celých pětačtyřicet procent voličů myslelo, že by se Spojené státy stáhnout neměly, pokud by jejich stažení znamenalo, že většinu Afghánistánu ovládne Taliban. Opačně odpovědělo pouze osmatřicet procent z nich. Jen mezi voliči demokratů bylo víc zastánců stahování za jakoukoliv cenu. Takový sentiment v roce 1975 chyběl. Amerika tehdy zkrátka stačila zapomenout. Dnes tu samou příležitost nedostala.
Irák nebo Afghánistán
Těžko lze ale hodnotit debakl v Afghánistánu bez dopadů války v Iráku. Byť totiž válka v Afghánistánu trvala déle, byla podstatnou část doby svého trvání jen vedlejším představením vedle vojenské operace v Iráku, a to jak počtem nasazených vojáků, tak počtem obětí na životech.
Také motiv potrestání Usámy bin Ládina a al-Káidy byl americkým voličům zjevně srozumitelnější než údajné zbraně hromadného ničení v rukou Saddáma Hussajna. Zatímco invaze do Iráku ztratila většinovou podporu Američanů už v roce 2005, operaci proti Talibanu začali definitivně zatracovat až v roce 2010. Jenže i když Irák rozhodně není vzorem politické stability, tamní stát a armáda nakonec dokázaly náporu Islámského státu čelit, byť s pomocí Američanů.
Vlastní bezpečnost je přitom zjevně hlavním prizmatem, kterým Američané po deziluzi z obou intervencí budou vnímat jakékoliv další intervence. Zřejmě právě obavy z toho, že vítězství Talibanu zvýší šance na teroristický útok proti americkým cílům, stojí za zvyšující se podporou zastavení stahování.
To je faktor, který po porážce IS v Iráku chybí, a koneckonců podobný pocit ohrožení nenajdeme ani v případě Vietnamské války. Významnou roli ale hraje ve vnímání porážky v Afghánistánu také stranická příslušnost.
Dvě Ameriky
Vlastně už samotný odpor proti oběma americkým tažením proti terorismu byl záležitostí dosti stranickou. Voliči republikánů byli v hodnocení těchto konfliktů vždy významně shovívavější. To je opět významný rozdíl oproti Vietnamu, kde byly postoje voličů obou daleko více podobné. Je tedy otázkou, zda lze tentokrát mluvit o poučení, které by si odnesla americká společnost jako celek.
Pocit ohrožení momentálně vyvolaný vítězstvím Talibanu časem zeslábne. Až se tak stane, Američané si většinou spíš oddechnou. Vláda Spojených států přejde ke způsobům boje s terorismem, které nevyžadují dlouhodobé nasazení velkého počtu vojáků, tedy především údery dronů a útoky speciálních jednotek. Ty totiž podporuje většina voličů obou stran.
Jiří Pondělíček je český amerikanista. V minulosti se věnoval mimo jiné kontextu volebního vítězství Donalda Trumpa. Působí na katedře severoamerických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity.
