Ve zdech detenčních center v Guantánamu umírali lidé, mezinárodní právo i americké hodnoty. Ohýbání pravidel a mučení neobviněných vězňů ve jménu války proti terorismu odstartovalo na americké vojenské základně na Kubě před takřka dvaceti lety. S krvavým a temným dědictvím se musí vypořádávat už čtvrtý americký prezident. Joe Biden osm let sledoval snahy Baracka Obamy o zavření takzvaného Gitma i jejich selhání. Nyní má šanci ohavnou kapitolu vojenské základny uzavřít sám.
Joe Biden vlastní priority pro začátek svého prezidentství netajil. Přislíbil návrat Spojených států k Pařížské klimatické dohodě, setrvání ve Světové zdravotnické organizaci a prezidentským dekretem plánoval také zastavit financování zdi na hranicích s Mexikem. Po složení prezidentského slibu nelenil a příslušné exekutivní příkazy rychle podepsal.
Během svého čtyřletého mandátu ale bude muset řešit problémy, na něž prezidentské příkazy nestačí. Jeden takový Biden zná už ze své viceprezidentské funkce, kterou vykonával v letech 2008 až 2016: vojenské vězení Guantánamo na Kubě.
„Budeme prosazovat práva těch, které postavíme před soud. A zavřeme zadržovací zařízení v Guantánamu,“ prohlásil Biden v únoru 2009 na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Nyní, o dvanáct let později, kdy nastoupil do prezidentského úřadu, věznice v kubánské zátoce stále funguje a za jejími zdmi žije čtyřicet zadržovaných. Pětice z nich si v prosinci vyslechla odročení soudu kvůli teroristickým útokům z 11. září. O trestech smrti se tak rozhodne až po více než dvaceti letech od útoků.
116 kilometrů čtverečných za čtyři tisíce dolarů
Právě kvůli jedenáctému září 2001 a následné Bushem vyhlášené válce proti terorismu v útrobách námořní základny, pro níž se vžilo také označení GTMO či Gitmo, vznikl přísně střežený žalář.
Vojenská základna v kubánské zátoce stojí od počátku dvacátého století, kdy si americká vláda na jihovýchodě ostrova pronajala 116 kilometrů čtverečných půdy za dva tisíce dolarů ve zlatě ročně. Jde o důsledek španělsko-americké války, kterou spolu obě země vedly právě na Kubě, tehdejší španělské kolonii, a také v Portoriku.
Účel vojenského osídlení zátoky Guantánamo se v průběhu desetiletí měnil. Například v momentě, kdy 1. ledna 1959 definitivně padla vláda Fulgencia Batisty a do čela Kuby nastoupil Fidel Castro, se pro americké vojáky umístěné na základně stal zbytek ostrova nedostupným. Později Castro vojenské zařízení odstřihl od dodávek vody a elektřiny a Guantánamo je od té doby energeticky soběstačné. Od roku 1974 se také zvýšilo nájemné. Washington platí za 116 kilometrů čtverečných půdy 4085 dolarů ročně.
A zatímco v současnosti je Guantánamo symbolem krutých vězeňských podmínek a mučení, během devadesátých let základna poskytovala přístřeší desítkám tisíc Haiťanů a Kubánců, kteří prchali ze svých zemí a hledali azyl.
O zřízení vojenského vězení rozhodl 13. listopadu 2001 tehdejší prezident George Bush armádním příkazem v rámci války proti terorismu. O dva měsíce později už bylo připraveno zázemí pro dva tisíce vězňů a téměř okamžitě se do Guantánama přesunuly zhruba tři stovky zadržených z Afghánistánu. Zrodila se nová a temná kapitola základny.
Mimo právo
Podle dostupných informací se kapacita internačních táborů v Guantánamu nikdy nenaplnila. Dle statistik deníku The New York Times Spojené státy zadržovaly v jeden moment na základně nejvýše 684 lidí – tolik jich tam bylo v červnu 2003.
To však neznamená, že by tábory X-Ray a Delta, kam Spojené státy militantní bojovníky zadržené v Afhánistánu a Iráku soustřeďovaly, neplnily svůj účel. Internační centra nevyrostla na Kubě náhodou – cílem Bushovy administrativy bylo zařízení mimo americkou půdu, a tedy mimo americké zákony. Vězni zadržení na Guantánamu v důsledku nemají stejná práva jako vězni v USA, protože na Kubu nedosáhne americký soudní systém.
Podle zprávy neziskové organizace Human Rights Watch z roku 2004 bylo právě zřízení táborů v Guantánamu první otevřenou deklarací tehdejší americké administrativy, že Washington hodlá ve jménu boje proti terorismu obcházet mezinárodní právo a Ženevské úmluvy, které stanovují pravidla pro zacházení se zajatci.
Explicitně ignorování mezinárodních úmluv vyjádřil v lednu 2002 někdejší ministr obrany Donald Rumsfeld, který odmítl, aby se o zadržených mluvilo jako o válečných zajatcích. „Ilegální bojovníci nemají žádná práva, která zajišťují Ženevské úmluvy,“ prohlašoval Rumsfeld s tím, že autoři úmluv nepočítali s tím, že bude existovat něco jako Al-Káida nebo Taliban.
Nestaráte se o nemocné, etika jde stranou
Mučení vězňů se snažilo ospravedlňovat i samotné ministerstvo spravedlnosti, které sdělilo CIA, že v případě výslechů ve válce proti terorismu může být mezinárodní právo v rozporu s americkou ústavou a mučení členů Al-Káidy mimo americké území odůvodněné. Úmluva OSN o mučení přitom nepřipouští žádné zvláštní okolnosti, které by nehumánní zacházení se zajatci ospravedlňovaly.
Mezi praktiky mučitelů v Guantánamu patřilo odepírání spánku a vody, obnažování při výsleších, ohrožování psy, vystavování extrémním horkům, mrazům nebo hluku a také neblaze proslulý water boarding, při němž je vězeň opakovaně přibližován momentu utopení pod hladinou. Výslechy často trvaly desítky hodin. Brutální podmínky ve věznici popisuje například zpráva Mezinárodního Červeného kříže.
Podle vyšetřovací zprávy z roku 2013 byli do tortury zapojeni lékaři a psychologové, kteří ve spolupráci s americkými zpravodajci „navrhli nelidské a ponižující zacházení s vězni, jejich mučení a podíleli se na něm“. Lékařští experti mnohdy hráli roli vyšetřovatelů u výslechů či násilně podávali potravu těm, kteří kvůli drsnému zacházení drželi hladovku. Etická poučka, podle které lékaři v první řadě nesmí ubližovat, pro ně prý neplatila, protože se nestarali o nemocné.
„Všechno, co si mohou přát“
Podezřelí teroristé v Guantánamu si ve většině případů nikdy nevyslechli ani obvinění a zadržení byli na neurčito. Podle komisařů OSN, kteří praktiky v internačních táborech vyšetřovali, šlo o flagrantní porušení mezinárodních lidských práv. Aktuální zpráva Amnesty International zmiňuje případ Moatha al Alwiho. Toho Američané do Gitma převezli pět dní po otevření tamních detenčních center a bez vznesení obvinění zůstává v žaláři dodnes.
Al Alwiho případ je podobný mnoha dalším – původně bojovníka nezadrželi Američané, ale Pákistánci, kteří ho silám USA předali. Zpráva Amnesty International poukazuje na to, že v kubánské zátoce momentálně zůstávají lidé, které původně zatkli Afghánci, Egypťané, Gruzínci, Keňané, Íránci, Pákistánci, Thajci nebo Turci. „Podle informací Amnesty International neměl nikdo z nich přístup k soudním institucím, než skončili v rukou USA,“ píše se v lednové zprávě.
Deník The New York Times přitom už v roce 2004 přišel s informacemi o tom, že ze zhruba šesti stovek tehdy uvězněných lidí měly užší vazby na Al-Káidu maximálně dvě desítky. O dva roky později v Gitmu byl pouze jeden přední terorista – Mohammed al-Qahtani, který je podezřelý z účasti na útocích z 11. září. Zadržený na Kubě zůstává dodnes.
„Na světě není národ, který by se k lidem, kteří chtěli zabíjet Američany, choval jako my. Žijí v tropech, mají dostatek potravy. Mají všechno, co si jen mohou přát,“ nechal se v roce 2005 slyšet tehdejší viceprezident Dick Cheney.
Jeho slova vyvrací desítky pokusů o sebevraždu, minimálně šest z nich úspěšných. V červnu 2006 údajně spáchali v jediný den sebevraždu tři zadržení. Pentagon tvrdil, že šlo o „zjevnou sebevražednou úmluvu“ mezi vězni, velitel internačních operací Harry Harris řekl, že nešlo o zoufalé činy, nýbrž akt asymetrického boje proti USA. Svědectví vojáků z tábora Delta takové interpretace odmítá a smrt tří zajatců připisuje mučení.
Nekonečné uzavírání
Ještě během Bushovy vlády se stavy vězňů v detenčních centrech na Kubě snižovaly. Přispěla k tomu série revizí ze strany Pentagonu, který každoročně vyhodnocoval pozitiva a negativa dalšího zadržování. Během prvního takového hodnocení Pentagon došel při přezkumu u 463 zajatců k tomu, že čtrnáct z nich může na svobodu a 120 bude repatriováno do země původu.
Za pozornost stojí případ dvaadvaceti zadržených Ujgurů. V roce 2005 Pentagon rozhodl, že patnáct z nich „bylo ve špatný čas na špatném místě“ či neznamenalo hrozbu a mohou být propuštěni. Bushova administrativa je ale neposlala do Číny, protože se obávala, že Peking je uvězní a bude je perzekuovat a mučit. Zároveň ale Washington dle svých slov nenašel jinou zemi, která by se o patnáctku Ujgurů postarala.
Pět jich nakonec o rok později zamířilo do Albánie, dalších deset v roce 2009 přijaly Bermudy a Palau. Zbytek Ujgurů během následujících let zamířil do Švýcarska, Salvadoru a poslední trojici převzalo v prosinci 2013 Slovensko.
Barack Obama Guantánamo označil za smutnou kapitolu v americké historii už během první prezidentské kandidatury a přislíbil zavření žaláře. Během prvních dnů mandátu podepsal prezidentský dekret, podle nějž měla detenční centra do roka skončit. Během obou funkčních období ale Obama čelil mnoha problémům, které zavření Gitma neustále komplikovaly.
Obamovi nevyšel například plán přesunout vězněné do nápravného zařízení v americkém Illinois. V únoru 2016 opět předložil plán na úplné zavření táborů, proti se ale postavili mnozí republikánští i demokratičtí zákonodárci v Kongresu.
Demokratický prezident v této věci neuspěl a plány na zavření vojenské věznice na Kubě nevyšly. Během dvou Obamových funkčních období se ale podstatně snížil počet zadržených. Když se Obama v lednu 2009 ujímal úřadu, Spojené státy držely v Gitmu 242 lidí, na konci druhého funkčního období už to bylo pouze jedenačtyřicet.
V závěru Obamovy administrativy bylo k transferu připraveno dalších pět vězňů, mimo jiné i Alžířan Sufyian Barhoumi, který předtím na Kubě strávil čtrnáct let. Jeho osudem i osudy dalších však zamíchala změna administrativy. Donald Trump totiž přesuny z Gitma zastavil a rozpustil oddělení ministerstva zahraničí, které je připravovalo. Trump uprostřed svého funkčního období také podepsal exekutivní příkaz, jímž ponechal guantánamskou věznici otevřenou.
Chřadnoucí žalář, stárnoucí vězni
I přes kontroverze a pokusy o uzavření detenčních táborů Guantánamo nadále funguje jako věznice mimo americký právní systém. A ačkoliv Barack Obama v roce 2009 exekutivním příkazem zakázal používání trýznivých metod výslechů, v prosinci 2017 zvláštní zpravodaj OSN Nils Melzer prohlásil, že zadržený Ammar Balúčí je mučení stále vystaven. Balúčího jméno mnohokrát zmiňuje i zpráva amerického Senátu o mučení z roku 2014.
Na setrvalé porušování lidských práv v Gitmu opětovně upozorňuje i nejnovější zpráva Amnesty International. Organizace volá po větší naléhavosti a hledání pravdy a zodpovědnosti. „Bidenova administrativa má nepochybně mnoho práce. Ale ne tak mnoho, aby neměla uzavření detenčních zařízení v Guantánamu jako jednu z priorit a okamžitě nezačala pracovat na spravedlivém rozhřešení každého případu,“ píše mezinárodní organizace v dokumentu.
Upozorňuje na to, že prvním krokem k uzavření může být právě pouhý exekutivní příkaz, v jehož vydání Bidena nesvazují závazky vůči Kongresu. Ostatně to byl právě prezidentský dekret, jímž Donald Trump v lednu 2018 posvětil pokračování detenčních operací na kubánské základně.
Ta přitom v současnosti chřadne spolu s těmi, kdo přebývají v jejích zdech. Většina ze čtyřiceti vězňů se na Kubu dostala v mládí, dnes už jsou ve středním věku. Nejstaršímu zajatci je v současnosti 73 let, přiblížil právník Michael Paradis, který několik zadržených bojovníků zastupuje. „Čtrnáct vězňů je vysoce ceněných, osm z nich stojí před speciálními vojenskými soudy, včetně pěti, kteří jsou obžalováni z plánování 11. září. Většina vězňů si nikdy nevyslechla ani si nikdy nevyslechne obvinění,“ řekl rádiu NPR.
Gitmo nepochybně žádá pozornost americké administrativy. Detenční zařízení jsou i přes kontinuální opravy čím dál zchátralejší. Brigádní generál John Baker například upozorňuje na skuliny v prasklých zdech, skrze něž svítí světlo, trhliny v podlahách či špatně tekoucí vodu. Na základně také podle svědectví přetékají toalety.
„Současné zařízení se potýká se strukturálními a systémovými problémy, které – jestliže se nevyřeší – mohou v budoucnu představovat bezpečnostní riziko a vést k ohrožení života našich strážců i zadržovaných osob,“ varoval Bílý dům už před dvěma lety, když žádal o peníze na rekonstrukci věznice.
„Zrada základních hodnot“
Paradis vidí prostor pro řešení. Zavření detenčních center by v současnosti podle něj bylo výrazně jednodušší než například za Obamovy vlády – právě proto, že ve věznici už není tolik zadržených a diplomacie může jednodušeji tlačit na domovské státy méně ceněných zajatců, aby si je vzaly zpět.
„Ronald Reagan nazval USA zářícím městem na kopci. Tenkrát to byla pravda, po jedenáctém září jsme se ale vzdali morální důvěryhodnosti,“ prohlásil právník, který Guantánamo považuje za obrovskou zradu základních hodnot, jejíž provoz, který daňové poplatníky vyjde na téměř půl miliardy dolarů ročně, nelze ospravedlnit.
Na Bidena naléhá i nezisková organizace Center for Constitutional Rights (CCR – Centrum pro ústavní práva), podle níž je třeba, aby se s novou administrativou v USA stalo Guantánamo opět prioritou. „Prezident Biden může a musí konat okamžitě,“ tvrdí CCR, která poskytuje právní zastoupení šesti vězněným.
Zatímco Amnesty International věří, že k uzavření Gitma může vést prezidentský dekret, podle Bidena takový krok vyžaduje souhlas Kongresu. Během přechodného období jeho tým nezveřejnil plány pro kubánskou základnu, během kampaně ale trval na tom, že vězení zavřít chce a demokraté konec vojenského žaláře vepsali do svého programu. Nyní strana ovládá Bílý dům i obě komory Kongresu, a má tedy prostředky nutné ke splnění svého slibu.
Zmíněný Alžířan Barhoumi už je za mřížemi přes osmnáct let a podle The New York Times stále platí dokumenty, které ho z Kuby měly dostat před čtyřmi lety. Pokud Biden opět nastartuje vylidňování Guantánama, Barhoumi může být mezi prvními, kdo detenční zařízení opustí.
Věci se daly do pohybu také v Pentagonu. Americké ministerstvo obrany den po Bidenově inauguraci povolilo soud s třemi vězni podezřelými z bombových útoků na Bali z roku 2002, při nichž zemřely dvě stovky lidí. Jde o první nový případ v Guantánamu od roku 2014.
