Útoky z 11. září 2001 obnažily patologickou povahu řady blízkovýchodních režimů, jenže i když se džihádismus zpočátku vysvětloval jako důsledek absence demokracie, revoluce arabského jara zproblematizovaly i tu – a jako nejstabilnější se nakonec jeví konzervativní monarchie a teokracie v Íránu. O siločarách blízkovýchodní politiky po útoku na Světové obchodní centrum píše blízkovýchodní zpravodaj České televize David Borek.
Každý soud o dějinách je jen průběžnou zprávou. Platí to i pro pohled na 11. září. Je to pouhých dvacet let. Neříkám to coby relativista a stoupenec módních teorií, že nejsou žádné Dějiny, jen změť „narativů“. Musíme ale chápat, že často až s velkým odstupem poznáme „měřítko mapy“ naší historie, díky čemuž lze odlišit velké události od šumu pozadí. Ukažme si to na příkladu.
Marxův Komunistický manifest z roku 1848 mohl být o deset let později vnímán jen jako jeden z radikálních střípků intelektuálního kvasu „jara národů“. Padesát let po vzniku Manifestu už byl interpretován jako ideový pilíř dělnického hnutí, které hýbalo Evropou. Po dalším půlstoletí pak bylo zřejmé, že šlo o dokument, jenž zrodil eurasijské sovětské impérium. Co se tedy asi o 11. září bude říkat roku 2101? Epizoda, zenit islamismu, nebo jen předehra?
I za těch posledních dvacet let se interpretace měnily. Roku 2001 se zdálo, že nestoudný teroristický čin probudil amerického obra, který zreformuje toxický Blízký východ, podobně jako po roce 1945 Japonsko a Západní Německo. Ideologické vítězství Západu z roku 1989 mělo být korunováno. A nešlo jen o chiméry amerických neokonzervativců, jak se to občas karikuje.
Už cirka roku 2006 byl kontext zcela jiný. 11. září ustoupilo do „sterilní“ roviny piety, zatímco osou globální debaty se stala nezvládnutá válka v Iráku. Za pět let přešly USA od snah přebudovat Blízký východ k poznání, že neumí pacifikovat ani středně velkou zemi jako Irák. Vyjevily se limity vojenské moci i společenského konsensu Západu. I v těch nejhorších časech umíralo v Iráku míň než tisíc amerických vojáků ročně. Během obou světových válek toto bývaly ztráty na životech za jediný den. A přesto Západ zátěž irácké války neunesl.
Patologie dysfunkčních modelů
Útoky z 11. září byly produktem vnitřních ideových bojů v muslimských zemích. Zde se etabloval tucet různě odpudivých a nefunkčních modelů vlády.
Byly tu nacionalisticko-levicové režimy, myšlenkově uvízlé někde v roce 1960 (Sýrie, Irák). Za jejich hesly o boji proti kolonialismu se skrývaly fízlovské státy, kombinující metody sovětského politbyra a jihoamerických diktátorů. Jen mírně se od nich lišily prozápadní autoritářské režimy (Egypt).
Pak tu byly tradicionalistické vlády, které zase jako by uvízly v roce 1860 či spíš 1760. Ropné monarchie si mohly dovolit zbohatlickou opulenci, ale mentální proměna těchto polofeudálních společností nedržela krok s ekonomickým boomem.
A potom tu byl radikální islám. Ten sice hlásá návrat do dob Mohameda, ale sám je produktem modernity. Za zbraň nemá jen meče, ale i kazety s nahrávkami kleriků, později televizi a internet. Je to víra lidí z bobtnajících zaprášených měst, hledajících řád v neútulném světě, v němž se nedá věřit vládcům, jen imámům.
11. září tuto patologii uvnitř islámského světa odhalilo. Jenže diagnóza a lék chybí po dvaceti letech. Úlevně prosté vysvětlení zpočátku znělo, že džihádismus je jen projev absence demokracie. Po takzvaném arabském jaru už víme, že je to složitější.
Kde chybí střední třída a její umírňující „buržoazní“ hodnoty, kde chybí sdílená idea státu a místo občanů je pověrčivá masa, tam je demokracie jen formalismem. Radikální islám zažil nový vzmach, a roku 2014 dokonce na pomezí Iráku a Sýrie existoval kvazistátní útvar, Islámský stát. Existuje přesto nějaká naděje?
Stabilní monarchie… a Írán
Nejstabilnějšími se ukázaly konzervativní monarchie, spojené přirozenou legitimitou panovníka, jenž ale vládne uměřeně a evolučně. Ukázkou je Maroko či Omán, méně už Saúdská Arábie, jíž občas chybí ona uměřenost. Palácové intriky a výstřednosti představují trvalý potenciál, že monarchie jednou sebe sama delegitimizuje.
Zajímavý je Irák. Má za sebou tisíc a jednu krizi, ale konají se tam relativně svobodné volby a fragmentovaná země zná význam slova kompromis. Podobně je na tom Libanon. „Manažersky“ to moc nefunguje, ale je to aspoň skromný zbytek vizí demokratizace regionu z roku 2002. Obě tyto země též ukazují, jak vážné je sunnitsko-šíitské štěpení.
Ačkoliv islámská revoluce v Teheránu inspirovala i sunnitské džihádisty, obě větve militantního islámu jsou rivaly. A je to paradoxně Írán, kdo je (zatím) geopolitickým vítězem střetů mezi sunnitským džihádismem a Západem. V Íránu totiž islamismus disponuje skutečným státem, s jeho ekonomickými a lidskými zdroji.
Sunnitští islamisté mají jen své toyoty, kult násilí a „zbojnickou“ mytologii. Můžou sice imponovat znuděným muslimským mladíkům z paneláků na předměstích Paříže a Londýna, ale jsou příliš slabí na to, aby se někde etablovali jako reálná vláda. Zároveň dost silní na to, aby podlamovali své země. Do této rozvrácené krajiny se pak sune Írán.
Poučení
Mnozí (i na Západě) po roce 2001 plédovali za konec unipolárního světa, nechtěli žádné americké století. Sami voliči v USA třikrát po sobě vybrali prezidenty (Obama, Trump, Biden), skeptické k větší angažovanosti v Orientu.
Dvacet let po 11. září sestupuje zas Taliban do afghánských údolí, zatímco v íránských jaderných centrech jedou naplno odstředivky na obohacování uranu. Na Západě mezitím leckoho víc zajímají kulturní války než ty skutečné. A na levém okraji západní společnosti sílí proud, který vidí zahraniční politiku prismatem písně Imagine od Johna Lennona.
Přitom 21. století může svobodnému světu přinést daleko mocnější rivaly, než jakými byly chaotické guerilly z palmových hájů u Eufratu. A tito nebudou mít za vzor Lennona, ale spíš Machiavelliho a Čingischána. Ponaučení z 11. září je toto: neignorujte Blízký východ, jinak Vám vleze do obýváku (nebo do Světového obchodního centra).
