V 77 letech zemřel ruský spisovatel a politik Eduard Limonov. Dva dny před smrtí byl hospitalizován kvůli zhoršení onkologických problémů. Do dějin vstoupil jako intelektuální provokatér kombinující politické krajnosti ve snaze o revoluci. Stal se jednou z nejvýraznějších postav extremistické scény i opozice vůči Vladimiru Putinovi.
Sovětský režim Limonov kritizoval. Nejprve psal v Moskvě básně a texty šířil v rámci samizdatu. V roce 1974 emigroval a s kritikou pokračoval z New Yorku. Kromě příspěvků do emigrantského tisku se živil jako uklízeč nebo číšník.
Kritizoval i americkou realitu a texty chtěl publikovat v The New York Times. Ty však neměly zájem, což ho popudilo. Žádné americké vydavatelství nepřijalo ani jeho první knihu To jsem já, Edáček. Vyšla nakonec ve Francii, kam Limonov v roce 1980 přesídlil. Podporoval tam komunisty i extrémní pravici v podobě Jeana-Marie Le Pena.
V době války v Jugoslávii odjel bojovat po boku Srbů. Setkal se s Radovanem Karadžičem a podílel se na obléhání Sarajeva.
Sametový teror
Na začátku 90. let se vrátil domů. Toužil po revoluci založené na kombinaci rovnostářství a ruského šovinismu. V roce 1993 tak založil Národně-bolševickou stranu. Skandovali „Stalin, Berija, Gulag!“
Politik Ilja Ponomarjov ji označil za postmoderní ateistický projekt intelektuálních provokatérů. „Byla to docela úspěšná snaha mobilizovat tu nejvášnivější a intelektuálně nejnaštvanější část společnosti. Používali bizarní mix totalitní a fašistické symboliky, geopolitické dogma, levicové ideje a národně vlasteneckou demagogii,“ prohlásil o ní.
Prosazovali přímou akci. Házeli rajčata a květiny nebo lili majonézu na všechny své ideové protivníky. Pustili se takovým způsobem do premiéra Michaila Kasjanova (s nímž Limonov později v opozici spolupracoval), generálního tajemníka NATO George Robertsona, režiséra Nikity Michalkova, jediného sovětského prezidenta Michaila Gorbačova nebo britského prince Charlese. Za tento „sametový teror,“ jak své činy označovali, skončilo mnoho aktivistů ve vězení.
Limonov stranu zakládal společně s dalšími aktivisty včetně Alexandra Dugina, který se později stal jedním z ideologů režimu Vladimira Putina. Vetknul mu do štítu eurasianismus, tedy ve zkratce představu, že Rusko není součástí Evropy, ale svébytnou kontinentální civilizací ohroženou ze všech stran námořními národy Západu.
Dugin v roce 1998 ze strany odešel. Ta začala mít brzy problémy se zákonem, až ji nakonec soud zakázal. Strana však fungovala ilegálně dál. V roce 2001 si Limonov vyslechl obvinění z formování nezákonných ozbrojených skupin, prokuratura však brzy stíhání zastavila. Na jaře 2003 už ho soud poslal na čtyři roky do vězení za nákup zbraní aktivisty jeho strany. Za pár měsíců se však trest změnil na podmínečný.
Limonov všechnu kritiku odmítal. „Na Západě bychom byli někde mezi Greenpeace a Amnesty International,“ prohlašoval.
Jiné Rusko
Okamžitě se znovu vrhnul do politických protestů. Ovšem tentokrát už nevelebil tvrdý policejní stát a násilí. Naopak. Z téhož začal obviňovat Putina. Spoluorganizoval Pochody nesouhlasících požadující jeho rezignaci. Podílel se také na opoziční Strategii 31, která spočívala v pravidelných demonstracích 31. den v měsíci požadujících především dodržování článku 31 ústavy zaručujícího svobodu shromažďování.
V roce 2006 založil společně s opozičníky Garri Kasparovem a Michailem Kasjanovem novou stranu Jiné Rusko. I její název byl reakcí na dění v zemi, tentokrát na slova Jednotné Rusko označující stranu držící téměř veškerou moc v zemi. Tato opoziční koalice vydržela jen čtyři roky. Názory jejích představitelů na to, co by se mělo stát po pádu Putina, se lišily příliš výrazně.
Jinému Rusku úřady několikrát zakázaly účast ve volbách. Stejně se zachovaly, když se Limonov pokoušel kandidovat v roce 2012 na prezidenta.
Jistou podporu na sklonku života Limonov Kremlu vyjádřil. Bylo to poté, co ruská armáda okupovala Krym a zapojila se do války na Donbase.
