Na Korejském poloostrově to zase jednou vře. Pchjongjang zostřuje rétoriku vůči jižnímu sousedovi a diktátor Kim Čong-un vydává příkazy k přípravám na válku, zatímco zpřetrhává diplomatické kanály a strhává pomníky jednoty korejského národa. Region se může stát dalším ohniskem nestability a tamní situaci sledují všichni významní hráči.
Konec nostalgie, zní z KLDR. Napětí a obavy z konfliktu mezi Korejemi rostou
Nad severokorejským Pchjongjangem v úterý 23. ledna proletěl satelit soukromé společnosti. Pozorní novináři serveru NK News si při bližším průzkumu pořízených fotografií rychle všimli, že necelé dva a půl kilometru jižně od řeky Tedong se něco změnilo.
Nad širokým, několikaproudým bulvárem Znovusjednocení už se netyčil mohutný stejnojmenný oblouk. Betonové dílo zachycovalo postavy dvou žen, jež se od přelomu tisíciletí klenuly nad zmíněným bulvárem a v rukou třímaly pečeť zobrazující Korejský poloostrov, který nedělí žádná linie.
Jen málo informací ze Severní Koreje lze brát s jistotou. V tomto případě lze podle satelitních snímků konstatovat, že oblouk zmizel. Šedesát metrů široká a třicet metrů vysoká stavba sama od sebe nezmizí, takže lze poměrně jistě říci, že byla zdemolována.
Oblouk Znovusjednocení v Pchjongjangu
Kdy se tak stalo, je už méně určité, ale muselo to být někdy mezi 8. a 23. lednem, protože v první zmiňovaný den ještě oblouk na satelitních snímcích byl. Při dalším přeletu už ne. A posledním, na severokorejské poměry dost jasným vodítkem o osudu památníku je výrok diktátora Kim Čong-una. Ten o sousoší symbolizujícím vůli rozděleného národa mířit ke shodě a sjednocení v polovině ledna veřejně řekl, že je „trnem v oku“. A nařídil jeho „kompletní odstranění“.
Zpřetrhání vazeb
Od nyní už bývalého monumentu je to autem nějakých sto sedmdesát kilometrů cesty, než člověk dorazí k nárazníkovému pásu rozdělujícímu korejský národ. Celou dobu jede po dálnici Znovusjednocení. Zlepšení vztahů na Korejském poloostrově, natož sjednocení obou tamních zemí, se ale v posledních týdnech notně vzdálilo. Destrukce symbolického pomníku je jen jednou ukázkou měnící se rétoriky Pchjongjangu vůči jižnímu sousedovi.
Za trn v oku označil Kim Čong-un betonový oblouk v proslovu před severokorejskými poslanci. Ve stejné řeči také prohlásil, že je potřeba změnit severokorejskou ústavu tak, aby vnímala Jižní Koreu jako „úhlavního nepřítele“.
Podle severokorejského vůdce už nelze nadále usilovat o usmíření a znovusjednocení a je potřeba zpřetrhat veškerou komunikaci mezi oběma Korejemi. To se netýká jen informačních kanálů, ale také těch fyzických – Kim nařídil zcela přerušit železniční trať spojující KLDR s jihem. Proslovem o sto osmdesát stupňů otočil dekády trvající oficiální politiku, která si za cíl, jakkoliv symbolický, vytyčovala sjednocení Korejí.
V kontextu kroků Pchjongjangu v uplynulých týdnech a měsících vyvstává otázka – je aktuální napětí už tradiční a rutinní hrou Severní Koreje, nebo tentokrát hodlá tamní režim zajít dále? Jinými slovy, chystá se Kim Čong-un na válku?
Rostoucí napětí
Současné napětí na Korejském poloostrově začalo růst už loni. V listopadu Pchjongjang dle státních médií vypustil špionážní družici, na což Soul zareagoval částečným pozastavením platnosti vojenské dohody s KLDR z roku 2018. Jejím cílem bylo předejít možným incidentům mezi ozbrojenými složkami obou zemí. Samotné vypuštění satelitu hájil v nezvyklém vystoupení před Radou bezpečnosti severokorejský velvyslanec při OSN jako „sebeobranu před Spojenými státy“.
Právě USA spolu s Jižní Koreou a Japonskem následně vyzvaly k silnějšímu mezinárodnímu tlaku na severokorejský režim, konkrétně na omezení vývoje jaderných zbraní a raket. Apely ale nepomáhají, Pchjongjang v uplynulých týdnech otestoval řadu balistických a nadzvukových střel krátkého i dlouhého doletu, podvodní drony údajně schopné nést jaderné zbraně, střely s plochou dráhou letu nebo řízené.
Ke zřejmě nejsilnější eskalaci došlo na počátku ledna, kdy Severní Korea odpálila do moře u hranic s Jižní Koreou na dvě stovky dělostřeleckých granátů, načež Soul evakuoval ostrov Jeonpchjong a reagoval také „odpovídajícím“ vojenským cvičením s ostrou municí.
Mezitím podnikal severokorejský režim kroky politické. V závěru roku Kim Čong-un nařídil armádě a zbrojnímu průmyslu urychlit přípravy na válku a prohlásil, že Pchjongjang rozšíří spolupráci s „protiimperialistickými nezávislými zeměmi“.
V dalších dnech a týdnech diktátor zdůrazňoval „strategický význam výroby velkých zbraní“, jeho režim zrušil úřady, které se staraly o vztahy s Jižní Koreou, a politické proklamace vyvrcholily už zmíněným projevem před poslanci, v němž vyzval k přijetí ústavního dodatku, který by jižního souseda označil za úhlavního nepřítele a striktně oddělenou zemi.
„Nechceme válku, ale nemáme v úmyslu se jí vyhýbat,“ prohlásil tehdy Kim Čong-un.
Diplomatické snahy
Čistě technicky obě Koreje ve válce jsou, protože příměří z roku 1953 se nikdy neproměnilo v mírovou smlouvu, která by konflikt oficiálně ukončila. Neznamená to ale, že by diplomacie zahálela.
Na počátku devadesátých let tehdejší severokorejský vůdce Kim Ir-sen usiloval o normalizaci vztahů se Spojenými státy, protože chtěl vyvážit vliv Číny a Ruska. Na přelomu tisíciletí sice myšlenka, už pod vedením Kim Čong-ila, zkolabovala, ale přišly i další náznaky uklidnění. Ostatně právě z tohoto období pocházel zmíněný oblouk Znovusjednocení.
Diplomatické snahy o urovnání vztahů naposledy vrcholily v letech 2018 a 2019, v období takzvané summitové diplomacie. Byly to měsíce plné prvenství: poprvé se sešel americký prezident se severokorejským lídrem, poprvé americký prezident vstoupil na severokorejskou půdu, poprvé severokorejský vůdce vkročil na území Jižní Koreje a poprvé jihokorejský prezident vystoupil s proslovem v KLDR.
Série summitů, na nichž se kromě Korejí a Spojených států podílely také Rusko a Čína, přinesla sice oblevu ve vzájemných vztazích na Korejském poloostrově, ale hlavní cíl nesplnila. Nepodařilo se posunout poloostrov k denuklearizaci ani k mírové dohodě. Už v květnu 2020 Kim Čong-un mluvil o posílení jaderného odstrašení. A o dva roky později KLDR vypustila první mezikontinentální balistickou střelu od roku 2017.
Velký obrat
Právě neúspěšné summity mohly v Kim Čong-unovi zanechat dojem, že diplomacie ztratila smysl, a naopak vzbudit chuť k vojenské konfrontaci, míní někteří analytici. Dlouholetí pozorovatelé Robert Carlin (mimo jiné se účastnil vyjednávání mezi USA a KLDR) a Siegfried Hecker (bývalý ředitel laboratoře v Los Alamos, který se účastnil inspekcí severokorejského jaderného výzkumného centra mezi lety 2004 a 2010) ve své eseji napsali: „Situace na Korejském poloostrově je nebezpečnější než kdykoliv od počátku června 1950. Může to znít přehnaně dramaticky, ale věříme, že Kim Čong-un, podobně jako jeho děd v roce 1950, učinil strategické rozhodnutí jít do války.“
Carlin a Hecker mají za to, že nebezpečí konfliktu už přesahuje rutinní provokace ze strany Pchjongjangu a podcenění kroků a slov severokorejského diktátora, respektive víra v to, že Kim Čong-un nezaútočí z obavy před ničivou odvetou, by mohlo vést ke katastrofě.
Hanojský summit mezi KLDR a USA v únoru 2019 neuspěl, což umetlo cestu k ještě hlubšímu navázání vztahů s Pekingem, ale zejména Moskvou, a je možné, že Pchjongjang čte současnou globální situaci jako vhodnou příležitost k vojenskému řešení otázky sjednocení Korejského poloostrova, argumentují Carlin s Heckerem.
„Severní Korea má početný jaderný arzenál, odhadujeme padesát, šedesát hlavic, které mohou rakety vynést proti Jižní Koreji, téměř celému Japonsku nebo Guamu. Pokud, jak se nám zdá, Kim Čong-un přesvědčil sám sebe, že po dekádách snah už neexistuje způsob, jak narovnat vztahy se Spojenými státy, jeho slova a kroky z poslední doby naznačují vůli vojenského řešení za užití zmíněného arzenálu,“ píší analytici.
Nejde ale jen o potenciální riziko nukleární eskalace, nýbrž i možný konvenční konflikt, konkrétně schopnosti severokorejského dělostřelectva, které by mohlo z hraniční linie tvrdě udeřit zejména na desetimilionový Soul. Takový útok by hrozil nebývalou rychlostí i ničivostí, z technického hlediska by přitom pro Pchjongjang nebyl složitý.
Zápas strategických trojúhelníků
Koreanistka Jana Chamrová označuje nynější situaci na Korejském poloostrově za špatnou. „KLDR za uplynulých pět let, mimo jiné i kvůli dvěma externím faktorům – pandemii a geopolitickému vývoji ve světě –, kompletně změnila přístup k diplomacii. Změny jako uzákonění jaderných zbraní, designování Jižní Koreje jako nepřátelské cizí země, obrat k Rusku a nevůle jednat s USA jsou reálné a do určité míry nevratné,“ přibližuje.
Edward Howell z think tanku Chatham House předpokládá, že KLDR v tomto roce bude pokračovat v agresivní zahraniční politice. Případná válka na Korejském poloostrově podle něj zůstává nepravděpodobná, přesto by se výroky severokorejského režimu neměly brát na lehkou váhu, obzvlášť v kontextu „strategického trojúhelníku“ mezi Pchjongjangem, Pekingem a Moskvou, který se utužuje například dodávkami severokorejské munice ruské armádě na Ukrajině. Ostatně, jak připomíná Chamrová, severokorejská média ruského vůdce Vladimira Putina označují za nejbližšího přítele korejského lidu a je pravděpodobné, že Putin letos KLDR navštíví.
Proti tomuto trojúhelníku stojí sílící spojenectví Washingtonu, Tokia a Soulu, které nemá jen krotit Severní Koreu, ale také čínské ambice. Právě na roli Soulu a Washingtonu v současných napjatých vztazích upozorňuje koreanista Jaromír Chlada, zejména s ohledem na vojenská cvičení, jejichž tématem je konfrontace s Pchjongjangem a která logicky vyvolávají v KLDR nevoli.
„Provokace a vyhrožování je zpravidla reakcí na politickou situaci v Jižní Koreji, potažmo Spojených státech. Na jihokorejské politické scéně se střídají liberální prezidenti, kteří prosazují otevřenou a vstřícnou politiku vůči KLDR – například předchozí prezident Mun Če-in – a prezidenti konzervativní, jako je současný Jun Sok-jol, jejichž postoj k severnímu sousedovi je spíše nepřátelský,“ vysvětluje.
Podle Bílého domu Spojené státy Kimova slova sledují se zvýšenou pozorností. „Takovou rétoriku musíte z úst muže, jenž stojí v čele režimu usilujícího o pokročilé vojenské schopnosti, včetně těch jaderných, brát vážně,“ konstatoval mluvčí administrativy Joea Bidena John Kirby.
Už žádná nostalgie
Je třeba zdůraznit, že Pchjongjang eskaluje svou rétoriku podpořenou raketovými testy opakovaně a analytici čtou současné dění obezřetně. Evans Revere, který dříve pracoval pro americké ministerstvo zahraničí právě v otázkách Korejského poloostrova, sice připouští, že režim v KLDR může znervózňovat sílící spolupráce mezi Spojenými státy, Jižní Koreou a Japonskem, ale podstata uvažování se podle něj nemění. „Cílem KLDR je přežití, ne sebevražda,“ věří Revere.
Pchjongjang je podle Chlady sice dobře připraven na obranu svého území, ale nikoliv na útok. „Pravděpodobnost, že KLDR napadne Jižní Koreu, je podle mě velmi nízká. Jakákoliv útočná akce KLDR mimo vlastní území, včetně omezeného konfliktu nebo použití jaderných zbraní, může vést k totálnímu zničení KLDR. Severní Korea nemá prostředky ani schopnosti vyhrát jakoukoliv válku, to její vládci dobře vědí,“ zdůrazňuje.
Připomíná také, že Číně slouží KLDR jako nárazníkové pásmo pro případný útok Američanů ze základen v Jižní Koreji a Japonsku. „Vyhrocení vojenské situace na Korejském poloostrově ani pád režimu není v čínském zájmu,“ podotýká a dodává, že Peking má na svého souseda jako největší obchodní partner silné ekonomické páky.
Pekingu vyhovuje status quo a má na Pchjongjang vliv, souhlasí také Chamrová. „Není ale radno podceňovat suverenitu a svébytnost KLDR a její schopnost pragmaticky se orientovat dle aktuálního geopolitického vývoje a vnitřních potřeb,“ říká.
Upozorňuje také na to, že změny v postoji KLDR navazují na Kim Čong-unovy reformy a je v nich potřeba vnímat „určitou realističnost severokorejské politiky“. „KLDR, překvapivě jako první, už nehodlá stavět svou diplomacii na historické nostalgii, vnímá a reflektuje dekády neúspěšných jednání s Jižní Koreou a USA a hodlá zkusit jiné přístupy,“ shrnuje Chamrová aktuální situaci.
Zdemolovaný pomník, o kterém byla řeč v úvodu, vyjadřoval jednotu Korejců, jejich stejnou krev a jazyk, a podněcoval snahu o sjednocení poloostrova. Pchjongjang už o takový výklad nestojí a hledá novou cestu vpřed.