Před pětasedmdesáti lety vyzvaly západní mocnosti takzvanou postupimskou deklarací Japonsko, aby kapitulovalo. Japonci to odmítli a někteří američtí vojáci, kteří měli za sebou těžké boje v Evropě, se místo odpočinku vydali do Asie. Jedním z nich byl i Donald M. Jones. Léto 1945 ještě strávil ve Francii. Nyní je mu téměř 98 let a živě si vybavuje zpustošenou Evropu.
Donald M. Jones špatně vidí a nohy už mu také neslouží jako dřív. Paměť má ale skvělou – možná lepší, než by si sám přál. Když vzpomíná, jak se měsíc po dni D – v červenci 1944 – vylodil na pláži Utah, do očí se mu stále derou slzy.
„Je to pocit, který se nedá popsat. Máte to v sobě. Je to nepříjemné. Cítím to i teď. Přemýšlíte o tom, co se tam odehrálo,“ popsal bývalý příslušník americké vojenské policie. Ve Francii tehdy ztratil blízké kamarády. I kvůli připomenutí jejich památky se tam devětkrát vrátil na akce veteránů.
Naposledy mu to zdraví dovolilo před jedenácti lety, když mu bylo 87 let. „Byli tam odstřelovači. Největší problémy nám dělala sabotáž. Němci se snažili vyhodit do povětří všechno naše vybavení,“ popsal tehdy.
„Hlad, nemoci a lidé bez oblečení“
Donald M. Jones se dočkal konce války ve Francii. Příliš rád ale nevzpomíná ani na léto 1945. „Už se nestřílelo, ale byl tam hlad, nemoci a lidé bez oblečení a miliony lidí bez domovů,“ vylíčil. Jako vojenský policista hlídal válečné zajatce i nákladní vlaky. Vybavuje si zničenou Evropu a její obyvatele. Bez rozkazu jim dávali jídlo ze zásob, které měli chránit.
„Kolem trati stáli k smrti vyhladovělí Francouzi a sbírali konzervy. Když vlak zastavil, přišel seržant a ptal se, jak to šlo. Řekl jsem, že jsme rozbili pár beden. Odpověděl, že je to v pořádku. Takhle jsme se snažili alespoň nějak pomoci,“ vzpomíná Jones.
Cesta domů do Pensylvánie byla hodně dlouhá. Z Evropy putoval ještě na asijské bojiště. S rodiči se znovu shledal až v lednu 1946 – po téměř čtyřech letech v armádě.
Donald Jones se za poslední čtyři měsíce kvůli koronaviru dostal ze svého domu jen třikrát – k lékaři. Jeho největším snem teď je, aby si mohl opět zazpívat v kostelním sboru.
