Kameraman České televize Vojtěch Hönig v Událostech, komentářích popsal vlastní zážitky z Ukrajiny zmítané válkou. Prozradil, že vojáci už poznají jednotlivé zbraně pouze podle zvuku, a pokud není palba mířená přímo na ně, dokážou přelétavající rakety sledovat „jako tenis“.
Hönig přiblížil, jak vypadají města při opakovaných leteckých poplaších.„Například v Kyjevě, kde byly (letecké) poplachy velmi časté, tak na začátku války je lidé uposlechli, schovávali se. Ale potom by to znamenalo, že musíte být v krytu šest, sedm hodin,“ popsal.
Poplachy jsou navíc různě dlouhé, mohou trvat třeba půl hodiny, ale i dvojnásobně dlouho. „Většina obyvatel používá mobilní aplikaci, která je upozorní na konec poplachu. Ve dnech, kdy je poplachů hodně, je město většinou vylidněné. Když se očekávají větší útoky, nebo jsou dopady do města, tak je na ulici opravdu málo lidí,“ říká Hönig.
Upozornil, že pokud se člověk pohybuje blízko fronty, tak se mu zpravidla předem žádného varování nedostane, protože se to zkrátka nestihne.
Práce na frontě je o důvěře
„Pokud jde o rakety s delším doletem, tak poplach funguje. Ale nikdo vlastně neví, kam přesně ta raketa letí, jestli se ji podaří sestřelit. A i když se to povede, tak ten materiál vždycky někam dopadne,“ popsal kameraman. Vojáci už například podle jeho zkušenosti umí poznat různé zbraně, například houfnice, podle zvuku.
Zavzpomínal, jak při natáčení jedné z reportáží přítomný voják opřený o auto koukal na přelétavající rakety „jako na tenis“, protože prý věděl, že nelétají na něj.
Práce na frontě je podle Höniga „hrozně moc o důvěře“, důležitá je také spolupráce s vojáky, kteří dohlížejí i na bezpečnost štábu. „Oni vás mají trošku na starosti a cítí za vás zodpovědnost. I díky tomu, že tam je Česká televize od (začátku) invaze každý den, tak máme dlouhodobější vztahy a kontakty. A to je velmi cenné, jinak bychom se tam nedostali,“ prozradil.
Ukrajinci podle něj musí žít i s útoky dronů. Ty Rusové navíc často vypouštějí v noci, kdy je těžší je sestřelit. „Tyto drony létají poměrně pomalu, udává se 170 kilometrů za hodinu. Zvuk je velmi pronikavý, jako sekačka nebo křovinořez. A je to model s dřevěnou vrtulí,“ přiblížil kameraman íránské sebevražedné drony. Naštěstí se podle něj alespoň nad městy daří vytvořit jakési protiletecké deštníky a většina dronů tak končí sestřelených.
Sám Hönig se na Ukrajině pohybuje už řadu let, má tam i spoustu přátel. I přes aktuální riziko tak chce do válkou zmítané země jezdit dál. „Je to to nejmenší, co teď můžu udělat,“ má jasno kameraman.
