Natáčet, ale nenechat se zabít. Válečným reportérům pomáhá instinkt i rady místních

V živém vstupu zpravodaje České televize v Izraeli vystřelily protiraketové střely a na obloze hledaly svůj cíl. Dva izraelské reportéry překvapil podobný výstřel za zády pár vteřin před vstupem do vysílání. Tak teď vypadá práce novinářů v eskalujícím konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Pro diváky bývají takové záběry atraktivní, novináři při jejich pořizování ale často riskují svůj život. Kde je hranice mezi reportováním a vlastním bezpečím? A jak si ve válečných konfliktech udržet nestrannost a nepodlehnout emocím? Takové otázky položil pořad Newsroom ČT24 českým válečným reportérům.

Video Newsroom ČT24
video

Natáčet, ale nenechat se zabít. Válečným reportérům pomáhá instinkt i rady místních

Zdroj: ČT24

„Kdybych v Aškelonu počítal čas, tak bychom museli zmizet okamžitě, protože tam bývá patnáct sekund na útěk. Samozřejmě, že v hlavě člověk přemýšlí, jestli to riziko je přijatelné, nebo už ne. Řekl bych, že jsme se pohybovali na hraně toho rizika,“ vybavuje si zpětně úterní situaci zaznamenanou v přímém přenosu blízkovýchodní zpravodaj České televize David Borek.

Během jeho živého vstupu se rozezněly sirény a na oblohu vylétly protiraketové střely. Kamera chvíli zaznamenávala raketový souboj na nebi, pak přenos skončil. Štáb utíkal do krytu, o kterém se Borek ve vysílání zmínil.

„Slyšeli jsme rány od raketového systému, jsou to velice intenzivní, suché zvuky, které zapraskají nad námi. Pak to skončilo, siréna přestala znít, šli jsme k autu a začalo to všechno znovu,“ popisuje Borek události, které divák už neviděl. „Do krytu jsme se vraceli znova a znova, bylo to snad desetkrát,“ říká.

Strach prý neměl, takové situace totiž patří k jeho práci zpravodaje v místech konfliktu. Je ale potřeba být na ně dopředu připravený a vědět, co je bezpečné a co už raději neriskovat. Obecný návod vytvořit nelze, váleční reportéři musí situaci odhadnout sami na základě svých zkušeností.

„Reportovat z hotelu taky není ono“

„Je potřeba zvažovat, člověk se přece nenechá zabít kvůli záběru – nebo kvůli pocitu jakési falešné statečnosti nebo hrdinství. To určitě nemá smysl. Ale zase sedět někde v závětří v hotelu a reportovat taky není ono. Člověk musí vyvažovat,“ vysvětluje válečný zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín.

Na místech, odkud posílá reportáže – Blízký východ, Libye, Náhorní Karabach nebo třeba Ukrajina – dává na rady místních obyvatel a novinářů, kteří v oblasti pracují dlouhodobě. „Vědí, kam se dá utéct, kdy situace začíná být opravdu o ústa. To bylo například v Karabachu, když se všichni evakuovali a hrozil masivní útok na hlavní město neuznané republiky Karabach. Zůstalo tam jenom pár odvážlivců, a to je ten moment, kdy si novinář musí sbalit všechna svá zařízení a co nejrychleji někam utéct,“ říká Dorazín.

Podle Terezy Engelové, zpravodajky z válečných zón, která spolupracuje s více českými médii, rozhoduje kromě instinktu také štěstí. „Jsou momenty, kdy natáčíte a najednou cítíte, že něco není v pořádku. Párkrát jsem takhle odjela půlhodinky před tím, než to tam vybombardovali. Úplně ochránit se člověk nemůže, musí počítat s určitou dávkou štěstí. Štěstí mít musíte,“ tvrdí Engelová.

Válka včetně emocí, zpravodajství ale bez nich

Pravidlo dalšího válečného novináře, fotografa Stanislava Krupaře, zase zní „nezůstat nikde sám“. Přišel na něj vlastní chybou, která mohla být jeho poslední. „Může se stát, že se nachomýtnete k něčemu, co by nikdo jiný neměl vidět. Jak se mi stalo na Donbase, že přede mnou zastřelili omylem civilistu. Já jsem tam najednou byl sám a ti chlapi, co ho zastřelili, na mě koukali. Bylo jasný, že jsem jediný svědek. A kdyby se mě třeba zbavili, tak to na ně nikdo nenapráská,“ vybavuje si nepříjemnou situaci Krupař.

Kromě vlastní bezpečnosti řeší váleční reportéři také to, jak o konfliktu informovat a jak si od něj udržet odstup. Obzvlášť v případě, kdy není šance dostat se na druhou stranu fronty.

„Je strašně snadné, když jste s lidmi, kteří zažili utrpení, s vojáky, kteří přišli o nohu, ruku nebo kamarády, uvěřit, že jsou na správné straně a že jim se děje příkoří. Průšvih je, že když se vám náhodou podaří dostat na druhou stranu, slyšíte úplně stejné příběhy,“ vysvětluje fotograf Stanislav Krupař.

Ani podle Davida Borka, který aktuálně natáčí poblíž Pásma Gazy, se emoce stoprocentně odfiltrovat nedají. „Moje metoda je použít chladnokrevný rozum, analyzovat spíš než empatizovat. Možná to někdy působí chladně, ale daleko lepší než se dojímat nebo rozčilovat je se vzrušit analýzou,“ přibližuje svůj styl práce Borek.

Práci válečných zpravodajů nejen v izraelsko-palestinském konfliktu přiblíží pořad Newsroom ČT24, startuje v neděli ve 22:10.