Druhým rokem v řadě v Číně klesla populace. Druhá největší světová ekonomika k takovému scénáři směřovala dlouhé roky, přesto není jisté, že je na úbytek obyvatel, jejich stárnutí a tenčící se pracovní sílu připravena. Demografické změny mají dalekosáhlé důsledky pro ambice Pekingu i celosvětovou ekonomiku.
„Čína zestárla dříve, než stačila dostatečně zbohatnout.“ Populační trable ohrožují ambice Pekingu
„Velký kormidelník“ se moci ujal po občanské válce v roce 1949. O deset let později Mao Ce-tung slavil jubileum tím, že zpřetrhal vztahy se Sovětským svazem a ve strachu z jaderné války nařídil překotné zbrojení. Zároveň už byl v pohybu jeho megalomanský plán Velkého skoku vpřed, který měl z Číny udělat velmoc. Jenže za následek měl rozsáhlý hladomor, který se začal projevovat právě v období Mao Ce-tungova desetiletého výročí u moci.
Následovaly „tři roky přírodních neštěstí“, jak se později hladomoru eufemisticky říkalo. Dle různých odhadů zemřelo patnáct až pětačtyřicet milionů lidí, jinými slovy došlo k devastaci čínské populace. Bylo to právě v roce 1961, kdy země naposledy zaznamenala meziroční úbytek obyvatel.
Platilo to až do předminulého roku. Šest dekád demografické exploze, kdy se čínská populace více než zdvojnásobila, vyvrcholilo podle oficiálních statistik v roce 2021, napřesrok už meziroční data ukazovala úbytek. A nejnovější data zveřejněná v polovině ledna ukázala, že klesající trend trvá.
Pro ekonomickou velmoc s nejvyššími ambicemi může mít současný vývoj dalekosáhlé sociální a ekonomické důsledky. Expert na čínskou demografii z Wisconsinské univerzity v americkém Madisonu I Fu-sien to shrnul stručně: „Čína zestárla dříve, než stačila dostatečně zbohatnout.“ Geopolitický analytik Peter Zeihan jde ještě o kousek dál a populační vývoj označuje za součást selhání čínského státu.
Zemřelých přibývá, narozených ubývá
Shrňme si na úvod jen pár základních čísel. Podle čínského statistického úřadu v roce 2022 ubylo v zemi zhruba 850 tisíc obyvatel, přičemž na vině byla nejvyšší úmrtnost od roku 1974 a historicky nízká porodnost – narodilo se 9,56 milionu dětí, přičemž 10,41 milionu obyvatel zemřelo.
Poslední publikovaná data, tedy ta za rok 2023, ukázala podobný, jen ještě výraznější obrázek: ubyly více než dva miliony obyvatel a narozených bylo ještě o téměř šest procent méně než rok předtím – devět milionů. Naproti tomu zemřelo o 6,6 procenta více obyvatel (11,1 milionu). Tak vysoké množství úmrtí zaznamenala Čína naposledy za Mao Ce-tungovy diktatury – na sklonku jeho vlády v roce 1974.
Částečně se do statistik může promítat covidová pandemie – Peking dlouho razil nulovou toleranci vůči koronaviru a izoloval celé čtvrti v milionových metropolích jako Šanghaj, než skokově regule rozvolnil a vrátil se k běžnému fungování. Přesto čínské úřady nenaznačují, že by mezi populačním úbytkem a pandemií covidu-19 existovala souvislost. Zde je potřeba mít na paměti, že počet úmrtí v důsledku koronaviru v Číně obklopuje informační mlha.
Ostatně nejasnosti a otázky panují kolem čínské vnitropolitické a společenské situace obecně. Už zmíněný Zeihan pochybuje i o aktuálních demografických statistikách, podle nichž v Číně žije 1,409 miliardy lidí, ale o tom detailněji později. Nyní se pojďme zaměřit na to, jak se Čína vůbec dostala do bodu, kdy zatímco nejstarší ročníky nevyhnutelně mizí, děti se téměř vůbec nerodí.
Omezování porodnosti
Politika jednoho dítěte je notoricky známé spojení a možná vůbec nejprominentnější příklad sociální kontroly. S balíkem reforem, které tuto politiku zavedly, přišel nástupce Mao Ce-tunga, pragmatický vládce Teng Siao-pching. Jeho cílem bylo mimo jiné zlepšit životní úroveň obyvatelstva a urputný demografický vývoj Peking identifikoval jako jednu z brzd ekonomického pokroku.
Nárůst čínského obyvatelstva byl překotný. Navzdory Maovým destruktivním politikám – už zmíněnému Velkému skoku vpřed a výslednému hladomoru nebo ničivé Kulturní revoluci – poskočil počet obyvatel během jeho vlády o čtyři sta milionů (z 540 na 940 milionů), přičemž průměrná čínská rodina tehdy měla čtyři děti.
„V 60. letech Čína nastartovala pilotní projekty v některých oblastech a v 70. letech se zavedla politika ‚později, déle, méně‘, která měla motivovat, aby lidé vstupovali do manželství později, měli děti s větším časovým odstupem a měli jich méně, ideálně dvě. V 70. letech se tak například zvýšil věk pro uzavření manželství na 23 let pro ženy a 25 let pro muže,“ přibližuje analytička Veronika Blablová z Asociace pro mezinárodní otázky.
Tuto kampaň pak následoval ještě striktnější princip „jedna rodina, jedno dítě“. Městské rodiny mohly mít jedno dítě, venkovské dvě. Trestem za porušení byly pokuty, propuštění ze zaměstnání, v krajních případech nucené potraty. Podle vládních odhadů (které je potřeba brát s rezervou) politika zamezila narození více než čtyř set milionů dětí.
V kombinaci s upřednostňováním mužského potomka, zejména ve venkovských regionech, bylo zaděláno na pořádný problém. Ještě před nástupem komunistického režimu nebylo na čínském venkově zabíjení novorozených dívek výjimkou. Utrum mu z velké části dalo nařízení z roku 1949 o stejných právech žen a mužů.
Jenže zavedení politiky jednoho dítěte drastická opatření opět vrátilo do hry. Pro potrat se ve chvíli, kdy zjistily, že čekají holčičku, rozhodly miliony čínských žen.
Dědictví zůstává
Přesto Peking princip jedna rodina, jedno dítě, uplatňoval až do roku 2015, byť některé dílčí ústupky přišly už dříve. Před devíti lety došlo k prvnímu plošnému rozvolnění a všechny rodiny už si mohly pořídit dvě děti, v létě 2021 pak limity padly úplně.
Jenže jak se záhy ukázalo, vládní povolení ještě neznamená automatický nárůst porodnosti. Páry s jedním potomkem, případně zcela bezdětné, se za uplynulé dekády v Číně staly sociální normou, která prostupuje společností dodnes. Dobře to ilustrují čísla porodnosti – navzdory uvolnění politiky od roku 2016 setrvale klesá počet narozených dětí – v tom roce přišlo na svět 17,86 milionu ratolestí, loni už jen zmíněných devět milionů.
„Mladí lidé vyrůstali ve společnosti značně omezující počet dětí v rodinách. To přispívá k tomu, že sami ani neplánují velký počet dětí mít. I když už třeba byla platnost politik omezování plodnosti zrušena, stále zůstává jejich odraz v myšlení a preferencích dnešních mladých lidí a zatím se to nepodařilo změnit,“ konstatuje Klára Hulíková Tesárková z katedry demografie a geodemografie Univerzity Karlovy.
„Ekonomika, společenské klima, vzdělávání a téměř všechno ostatní souvisí s politikou jednoho dítěte,“ shrnuje Fu-sien.
Si hodlá vrátit ženy do domácností, ty o to nestojí
„Podle výzkumů se ukazuje, že ani rozvolnění (politiky jednoho dítěte) nepovede k výraznému nárůstu porodnosti, neboť mladí lidé nemají vysoké reprodukční plány. Pokud plánují mít děti, obvykle jen jedno,“ dodává Hulíková Tesárková.
Čínský vůdce Si Ťin-pching dlouhodobě zdůrazňuje, že je potřeba, aby se Číňanky vrátily do tradičnějších rolí a staraly se o domácnost. Jestliže Teng Siao-pching viděl ekonomická rizika v bobtnající populaci, současný lídr vidí cestu k modernizaci v povzbuzení porodnosti. A to provazuje s návratem žen do domácností. Svůj mocenský aparát Si v listopadu minulého roku urgoval k tomu, aby zatraktivnil manželství a výchovu dětí a změnil pohled mladé generace na lásku, manželství, plodnost a rodinu.
Každých pět let čínské vedení pořádá ženský kongres, jímž vyjadřuje závazky vůči polovině populace. Na tom posledním z podzimu loňského roku padla dvacetiletá tradice – zástupce komunistické strany nezmínil, že rovnost pohlaví patří mezi základní politiky země. Místo podpory žen na pracovním trhu padala slova o péči o rodinu a domácnost.
Jenže hlavně mladé Číňanky žijící v metropolích se do manželství a mateřství neženou. Vzdělání jim pomohlo k finanční nezávislosti, sňatek už nutně nepotřebují k vlastnímu zabezpečení a vzpírají se tradičním rolím, které od nich nyní Peking žádá. Za uplynulou dekádu počet uzavřených manželství klesl na polovinu: z deseti na pět sňatků na tisíc obyvatel. V zemi, kde je extrémně vzácné vychovávat dítě mimo manželství, to nevyhnutelně znamená i méně narozených.
Bez stabilního prostředí to nejde
Zdaleka ale nejde jen o osobní preference nebo změnu životního stylu, kvůli kterým se v Číně rodí málo dětí. „S manželem chceme mít dítě, ale teď si to nemůžeme dovolit,“ citovala BBC jedenatřicetiletou Wang Čcheng-i z Pekingu. Britské stanici vylíčila, že „na potomka“ by pár musel šetřit ještě tři roky. Značné výdaje jsou spojeny zejména se školní docházkou, dodala.
Ekonomické ukazatele jsou neúprosné. Za minulý rok vzrostlo čínské HDP o 5,2 procenta. To v porovnání s evropskými zeměmi může působit jako vysoké číslo, je to ale jeden z nejpomalejších růstů za více než tři dekády (pomineme-li specifické pandemické roky). Zemí zmítá krize realitního trhu, domácnosti utrácejí čím dál méně a v neposlední řadě je třeba zmínit rekordní nezaměstnanost mezi mladými lidmi. V nestabilním pracovním prostředí nezakládají rodiny ani ti, kteří by je jinak chtěli.
Loni v červnu data ukázala, že bez práce je každý pátý mladý Číňan. Šlo o tak špatný výsledek, že se Peking rozhodl přestat zveřejňovat statistiky. K dispozici dal až čísla z prosince, kdy hlásil pokles nezaměstnanosti mezi mladými na 14,1 procenta. Jak ale upozorňuje Blablová, s předchozími statistikami je nelze srovnávat. „Předchozí systém zahrnoval i studenty, kteří hledali práci nebo občasné brigády při studiu, což mohlo statistiky značně zkreslovat,“ vysvětluje.
Právě zaměstnanost mladých je pro čínskou ekonomiku dlouhodobě naprosto klíčová a v časech, kdy čínská populace mimořádně rychle stárne, to platí ještě o to víc, protože – jak připomíná Hulíková Tesárková – mladí musejí zabezpečit starší členy rodiny nebo se o ně postarat. „Změny ve věkové struktuře populace Číny jsou aktuálně největší výzvou,“ míní.
„Stárnutí populace není jen nárůst podílu osob v seniorském věku v populaci, ale také pokles podílu i absolutní početní velikosti pracovní síly. Kromě toho se dá čekat i pokles poptávky, a tedy podnětů ekonomického vývoje, naopak rostou nároky na sociální systémy, především zdravotní, penzijní a podobně a to dále zvyšuje tlak na ekonomicky aktivní a mladou složku populace,“ rozvádí dále demografka.
Japonská lekce
Podobné demografické výzvě jako Čína čelí celá řada rozvinutých ekonomik, pro Peking jde ale o zvláště palčivý problém, protože tamní trend je tak prudký a odehrává se v době, kdy tamní domácnosti stále teprve směřují k vyšším příjmům. Jinými slovy, Čína demografickou krizi očekávala, ale až mnohem později. To zdejší vývoj odlišuje například od Japonska.
Země vycházejícího slunce za sebou má sice pozdější, ale o to rychlejší demografickou revoluci než například Evropa a je zároveň napřed oproti Číně. Ve zkratce: rychlý nárůst populace vedl k překotnému ekonomickému růstu, který obratem vedl k propadu porodnosti. Početné generace tedy stárnou, zatímco do produktivního věku se dostávají ty útlejší, které nestačí držet krok a ekonomika zpomaluje.
Japonsko je dnes nejstarší populací světa a Čína míří stejným směrem, mezi oběma zeměmi ale existují důležité rozdíly, které mohou rozlišit dopady populační křivky na tamní společnosti. Demografická revoluce v Číně je ještě intenzivnější než ta v Japonsku, přičemž Japonsko podle demografky Hulíkové Tesárkové prošlo v době svého boomu větším rozvojem sociálně-ekonomickým a politickým a zdá se, že se na stárnutí populace připravilo lépe. I tak přináší stárnutí japonské populace mnohé výzvy a problémy.
„Čína stále nemá systém zabezpečení seniorské populace dostatečný, vyznačuje se mimořádně nízkým důchodovým věkem a podobně,“ upozorňuje expertka z Univerzity Karlovy.
Čínští muži odcházejí do penze většinou v šedesáti letech, zatímco průměr zemí OECD činí 64,2 roku. Ženy důchodového věku dosahují v pětapadesáti, jsou-li státní úřednice, nebo už v padesáti letech, pracují-li ve výrobě. „Odchod do důchodu v takovém věku umožňovala velikost populace, která se nacházela v pracovně aktivním věku. Tato část populace se však postupně snižuje a rychle stárnoucí populace vytváří tlak na důchodový systém,“ shrnuje analytička Blablová.
Náznaky zvýšení hranice pro odchod do penze se v minulosti nesetkaly se vřelým přijetím. Ekonomka se zaměřením na Čínu Louise Loo z think-tanku Oxford Economics podotýká, že problém s důchody není výlučně čínský, ale pro Peking představuje obzvlášť akutní výzvu. Ve zprávě z roku 2019 čínská akademie sociálních věd predikovala, že i kvůli zmenšující se pracovní síle dojdou peníze na vyplácení starobních důchodů v roce 2035.
Tokio demografický problém řeší například snižováním nákladů spojených s výchovou dětí, Fu-sien ale míní, že Čína nemá takové prostředky, aby se Japonskem plně inspirovala. Připomeňme ještě jednou jeho slova: „Čína zestárla dříve, než stačila dostatečně zbohatnout.“
Starosti s poklesem populace v produktivním věku si nemůže dělat jen Čína. V globální a provázané ekonomice, kde má tato velmoc pověst „továrny světa“, znamená tamní úbytek pracovní síly tlak na vyšší mzdy, tím pádem také na vyšší náklady a konečné ceny. Číňanů ve věku 15 až 64 let v tomto století ubude přes šedesát procent, odhaduje OSN.
Čínské vyhlídky
Že by se podařilo demografický trend náhle otočit, je možné, ale krajně nepravděpodobné. „V tuto chvíli by se musely především značně změnit preference mladých lidí, muselo by se podařit značně zvýšit podporu rodin a podobně,“ říká Hulíková Tesárková. „Pokud k prudkému zvýšení porodnosti v nejbližších letech nedojde, dá se předpokládat, že populace Číny se bude spíše nadále zmenšovat. Odhady OSN dokonce předpokládají pokles ze současných zhruba 1,4 miliardy na jen asi jednu miliardu před koncem století,“ nastiňuje demografka. „Ani v Japonsku, ani v Koreji nebyly a nejsou dosud snahy o zvýšení porodnosti úspěšné. Zatím se nezdá, že by vývoj v Číně byl v tomto ohledu odlišný,“ dodává.
Skeptická je i Blablová: „V případě, že se čínské vládě podaří nastavit pro mladé rodiny přátelštější podmínky, je pravděpodobné, že se porodnost časem zvýší. Průzkumy naznačují, že rodiny průměrně plánují 1,6 dítěte. To však stále pro udržování stabilní populace nestačí,“ konstatuje.
Otázkou pak zůstává, jak velký problém to pro Peking do budoucna je, respektive co s neúprosným vývojem dělat a jak mu čelit.
Už zmíněný analytik Zeihan je ve svých závěrech radikální. Nedůvěřuje datům, která zveřejňuje Peking, a s poukázáním na závěry šanghajské akademie věd je přesvědčen, že čínský režim ještě zjistí, že populace skutečně klesá ještě déle než poslední dva roky, a navíc je Číňanů o sto milionů méně, než je všeobecně přijímáno. „Minuli jsme čínský vrchol,“ tvrdí geograf a dodává, že úbytek obyvatel bude jen zrychlovat.
„Čína v tomto desetiletí přestane být koherentní ekonomickou silou, koherentním národním státem a Chanové (čínské etnikum, nejpočetnější na světě, pozn. red.) pravděpodobně zmizí ze světa ještě v tomto století,“ prohlásil například na podzim loňského roku.
Jiní odborníci přinášejí výrazně střízlivější a mírnější pohledy na věc. Například ekonom Andrew Harris z konzultantské společnosti Fathom poukazuje na to, že výrobní a stavební sektor v Číně nejsou tak efektivní, jak by mohly být, takže podaří-li se procesy zlepšit, i tenčící se pracovní síla může udržet, nebo dokonce zvýšit produkci. Až když v tomto směru Pekingu možnosti dojdou, projeví se demografická krize, říká.
Stuart Gietel-Basten z Hongkongské vědecko-technologické univerzity mluví o výzvě, nikoliv o krizi. „Čína se neliší od jiných zemí, které přešly od průmyslové ekonomiky k hospodářství založenému na službách. Obyvatelstvo dosáhne na vyšší vzdělání, lepší dovednosti a zdraví a touží po jiných zaměstnáních než v továrnách nebo na stavbách,“ shrnuje a dodává, že Peking má čas se na měnící se společnost připravit, což už také řadu let činí.