Nacisté se nedlouho před osvobozením pomstili obyvatelům valašských osad u Vizovic za ukrývání partyzánů, které vyzradili konfidenti gestapa. V osadách Ploština, Prlov a Vařákovy paseky zastřelili nebo vehnali do plamenů 49 lidí. Strůjci tragédie z 19. dubna 1945 nebyli nikdy potrestáni a jednoho z nich kryla i Státní bezpečnost, zatímco komunisté právě v Ploštině rádi konali protinacistické vzpomínkové akce.
Při masakru opékali sele. Před 75 lety nacisté vypálili osady Ploština, Prlov a Vařákovy paseky
Pasekářské osady na Valašsku se v posledních letech války staly útočištěm pratyzánského hnutí. Od listopadu 1944 operovala ve Vizovických vrších brigáda partyzánů Jana Žižky, která se různými záškodnickými akcemi snažila podkopat nacistické úsilí o prodloužení moci nad okupovanými českými zeměmi.
Pasekáři poskytovali partyzánům materiální vybavení i přístřeší, někteří jim také pomáhali při akcích. Mezi partyzány v Ploštině ale pronikli zaplacení konfidenti Oldřich Baťa a František Machů, kteří předali informace o činnosti oddílu i pomoci místních obyvatel zlínskému gestapu.
Prologem k vraždění v Ploštině bylo postřílení pětičlenné rodiny mlynáře Juříčka 3. dubna 1945, den po Velikonocích, v Leskovci mezi Vsetínem a Valašskou Polankou. Rodina totiž poskytovala ve mlýně tajné útočiště raněným partyzánům, z nichž dva také při přestřelce s nacisty zahynuli. A 16. dubna zabili nacisté tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic.
Skupinka partyzánů, která přešla na Valašsko ze Slovenska
Členové speciální protipartyzánské jednotky SS se pak 19. dubna 1945 v Ploštině opíjeli, rabovali a vše zapalovali. Po skupinkách vháněli zbité lidi do ohně a zezadu do nich stříleli. Přežít dokázal jediný muž, Jan Machů, který stačil z hořícího domu vyskočit oknem.
Podobný osud jako Ploštinu potkal 23. dubna i další valašskou obec, Prlov. Němci se zde opět opíjeli, opékali sele a zapalovali chalupy. Na konci dne bylo 21 mrtvých a osm vypálených stavení. Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska bylo vypálení osady Vařákovy paseky nad Lačnovem v noci na 3. května 1945. Zabiti byli čtyři lidé, vypáleno osm chalup z deseti.
Dobové foto rodu Vařákových
Učitel a inženýr
Za valašské masakry byli odpovědní zejména velitel vizovické posádky SS nadporučík a kriminální komisař Erich Wienecke, velitel jednotky Josef nadporučík Pawlofski a jeho zástupce, praporčík Tutter. Tato jednotka SS za sebou zanechala v letech 1944 až 1945 několik vypálených osad a desítky mrtvých (na Slovensku bylo zaznamenáno 44 vražd, v českých zemích 49 vražd partyzánů a civilistů).
Pawlofski, který se narodil v roce 1913 v Horním Benešově v někdejších Sudetech, vystudoval v Praze filozofii a působil jako učitel. Právě on zřejmě vypracoval plán útoku na osadu. Nikdy nebyl potrestán a pokojně dožil v Mnichově.
Obec Ploština na dobové fotografii
Zajímavější osud měl Tutter. Rodák z Prahy (1909), který údajně uměl sedm jazyků včetně češtiny, hebrejštiny a ruštiny, pracoval před válkou jako inženýr. Zároveň ale patřil k předním funkcionářům Sudetoněmecké strany v Praze. Za války působil jako člen nacistické rozvědky Abwehr na Balkáně, v Turecku či na Kavkaze. V roce 1944 byl převelen do Vídně a pak na Slovensko, kde bojoval proti partyzánům.
Podle svědků se jeho výslechy vyznačovaly velkou surovostí, „obviněným“ prý často zapálil dům a přinutil je do něj naskákat. S postupem fronty se pak Tutter přesunul na Valašsko a pak do Prahy, odkud byl v roce 1945 vysídlen do Bavorska.
Nacista Werner Tutter po válce spolupracoval s StB
Po válce Tutter utajil své působení v jednotce Josef, v roce 1948 byl v Bratislavě odsouzen za kolaboraci na šest let. V roce 1954 jej získala pro spolupráci československá komunistická StB a vyslala jej jako agenta pod krycím jménem Konrad II. do západního Německa. V roce 1962 sice Tutterova minulost vyšla najevo, o čtyři roky později byl obviněn, ale trestní stíhání bylo záhy přerušeno. Zemřel v roce 1983 v bavorském Kötztingu jako bezúhonný občan.
„Na případu Tutter mě nejvíce zaujal fakt, že komunistický režim, který navenek velmi razantně vystupoval proti nacismu a pořádal okázalé slavnosti s protinacistickým zaměřením, shodou okolností právě na Ploštině, dokázal skutečné pachatele krýt,“ řekl novinář Luděk Navara, který o ploštinské tragédii napsal knihu Smrt si říká Tutter.
Památník na Ploštině je národní kulturní památkou.