V terezínské policejní věznici gestapa v Malé pevnosti se 2. května 1945 odehrála poslední hromadná vražda českých odbojářů. O život přišlo 51 vězňů (včetně tří žen), převážně představitelů levicové mládežnické organizace Předvoj. Jejich životy vyhasly v den dobytí Berlína sovětskými vojsky a šest dní před koncem války.
„Už na sklonku března připravovaly referáty Gestapa seznamy nejnebezpečnějších odbojářů, tito lidé byli v seznamech označováni písmeny XYZ a (německý státní ministr pro protektorát Čechy a Morava) Karl Hermann Frank si vyhrazoval právo na konečné rozhodnutí, kdo bude, či nebude popraven,“ popsal náměstek ředitele Památníku Terezín Vojtěch Blodig.
Podle něj byly na konci války rozpory i uvnitř represivního aparátu nacistického Německa, protože 19. dubna 1945 navštívil krátce Terezín vrchní šéf úřadu bezpečnosti a zakázal další popravy. „Protože byl ve skupině aparátu SS, která uvažovala o tom, jak si najít alibi a vyhnout se spravedlivému trestu po konci války. Ale silná skupina těch, které reprezentoval K. H. Frank, chtěla ještě dokončit svou práci a na začátku května byl vyhotoven zmíněný seznam,“ poznamenal.
O průběhu asi dvouhodinové exekuce, respektive vraždění bez soudního rozsudku, se nezachovalo příliš autentických údajů. Z jedenapadesáti zabitých byly tři ženy, nejmladší z obětí bylo osmnáct let, nejstarší pak padesát sedm.
Těla zavražděných byla zpopelněna v krematoriu litoměřického koncentračního tábora, popel je dnes uložen pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností. Tragiku osudu zabitých podtrhuje fakt, že tři dny po jejich vraždě opustili Terezín dozorci a strážní rota SS.
Ve stejný den byl zastřelen i konfident Jaroslav Fiala
Na úmrtí mnohých z jedenapadesáti vězňů měli svůj přímý podíl konfidenti spolupracující s německou tajnou státní policií, bez jejichž informací by gestapo jen obtížně pronikalo do tajů české rezistence. Konfidentskou síť začali okupanti intenzivně budovat zejména od roku 1942.
Významné místo v ní zaujímal Jaroslav Fiala, o jehož činnost se zajímal i sám K. H. Frank. Za svou snahu získat pro sebe na konci války alibi byl Fiala zatčen a 2. května 1945 zastřelen v Malé pevnosti spolu s těmi, jejichž osud svou kolaborací mnohdy sám do jisté míry ovlivnil.
Nekomunistický odboj v protektorátu byl kolem roku 1943 z velké části rozbitý. Organizace Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme, aktivní na začátku války, byly tehdy rozprášeny, mrtví byli nejodhodlanější a nejbojovnější odbojáři – slavní „Tři králové“. Existovaly sice sítě Parsifal či Rada tří, byly však neustále ohrožovány agenty gestapa.
V letech 1943 až 1945 působila protifašistická odbojová organizace mládeže orientovaná komunisticky – Předvoj. Jádrem skupiny, která se scházela v evangelickém sboru v Praze na Smíchově, byli tři přátelé Karel Hiršl, Václav Dobiáš a Jiří Staněk. Ke skupině se připojil i například později známý filozof Karel Kosík či sociolog Radovan Richta.
V programových zásadách se psalo, že Předvoj je „organizace komunistických revolučních pracovníků“. Velké tažení proti Předvoji gestapo zahájilo v létě 1944, řada členů byla zadržena a převezena do Terezína.
Předvoj podle historiků poměrně rychle sjednotil odbojové protifašistické skupiny z celého tehdejšího Protektorátu a stal se ve své době největší komunistickou odbojovou organizací na našem území. Údaje o počtu jeho členů a spolupracovníků jsou neúplné, odhadují se až na deset tisíc. Hodnocení činnosti Předvoje bylo ale vždy problematické.
Gestapo mělo seznam sedmdesáti vězňů, bálo se ale tyfu
V Terezíně se v závěru dubna a v průběhu května roku 1945 rozšířila epidemie skvrnitého tyfu a 1. května bylo na zásah Červeného kříže propuštěno na svobodu asi sto těžce nemocných vězňů, mezi nimi i Karel Kosík z Předvoje. O den později přivezlo gestapo z Prahy seznam sedmdesáti vězňů, kteří měli být zabiti v takzvaném zvláštním řízení, tedy bez soudu.
Vězně z hromadné cely na čtvrtém dvoře Malé pevnosti dozorci vyvolávali postupně. „Tou dobou se propouštěli vězni nemocní tyfem, nejvíce jich bylo právě na čtvrtém dvoře. Když zazněla první jména, lidé dobrovolně vycházeli, protože si mysleli, že budou propuštěni. Pak začala poprava, střelba byla slyšet do nedalekých cel. Vězni dostali strach, v celách se schovali. Tím si zachránili život,“ vysvětlil mluvčí památníku Stanislav Lada. Do cel mezi nakažené se dozorci neodvážili vstoupit. Vraždění tak předčasně skončilo.
Terezínskou Malou pevností, která byla v době německé okupace policejní věznicí gestapa, prošlo v letech 1940 až 1945 na dvaatřicet tisíc vězňů, z nichž dva a půl tisíce zahynulo přímo zde a tisíce dalších pak zahynuly po deportaci z Terezína do vyhlazovacích koncentračních táborů.
Po osvobození vznikl Národní hřbitov, kde se 16. září 1945 za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, čestných představitelů politického a veřejného života poválečného Československa a široké veřejnosti konal slavnostní pohřeb. Zúčastnili se ho i tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy. Ostatky obětí hromadné vraždy jsou na čestném místě před dřevěným křížem s trnovou korunou.
V pátek dopoledne se v Terezíně uskutečnila pieta, kterou organizoval Český svaz bojovníků za svobodu. Večer v bývalé policejní věznici ožily v rámci světelných instalací autentické vzpomínky pamětníků. Jejich prostřednictvím chce Památník Terezín vyprávět příběh osvobození Terezína a často složité osudy přeživších. Projekce se budou opakovat 3. a 4. května.
