Válka končila, pro obyvatele Terezína ale nemuselo být osvobození zárukou přežití. Rozmohl se zde totiž skvrnitý tyf, onemocnění, jehož epidemie mohla mít dalekosáhlejší následky. Český lékař Karel Raška tehdy zásadně přispěl k pomoci Terezínu. Pokud ale chtěl tyfus zastavit, potřeboval personál, který se nebude bát jak Němců, tak smrtící infekce. Pomoc našel v řadách zdravotních sester, které měly před závěrečnými zkouškami.
Skvrnitý tyfus je vážně infekční onemocnění. "Přenašečem choroby je veš šatní a inkubační doba je jeden až dva týdny. Mezi charakteristické příznaky infekce patří zimnice, třesavka, horečky a jsou to velké bolesti hlavy. Několik dní po těchto prvních příznacích se objevuje typická vyrážka, která začíná na hrudníku, přechází do podpaží, na horní a dolní končetiny. Co je důležité, že postižený musí být co nejdřív dezinfikován a odvšiven," přiblížila tyfus skrvnitý vedoucí Katedry ošetřovatelství Univerzity Pardubice Kateřina Čermáková.
Do Malé pevnosti v Terezíně se skvrnitý tyfus dostal prostřednictvím vězňů, kteří museli pracovat v nedaleké podzemní továrně u Litoměřic. Později sem ale přiváželi i nakažené, kteří spadali do tzv. evakuačních transportů. Musely se totiž vyklizovat koncentrační tábory, jak se posouvala fronta a Němci byli nuceni ustupovat. Tito vězni nemoc zavlekli i do ghetta v Terezíně. Na některých místech Malé pevnosti bylo soustředěno až tři tisíce vězňů. "V prvních květnových dnech tu umírali vězni po desítkách. Nedostávali žádnou lékařskou pomoc a potom nedostávali ani stravu," popsal historik Vojtěch Blodig.
Sestry se hlásily dobrovolně
Třetího května přišla do Prahy žádost o lékařskou pomoc v podobě asi třiceti sester. Nejprve se ptali v Nemocnici na Bulovce, ale pozitivní odezva přišla z České ošetřovatelské školy. Sestry měly krátce před závěrečnými zkouškami, věděly, co je tyfus, a přestože šlo o dobrovolnou akci, v podstatě všechny se přihlásily. "Byly velmi dobře připravené teoreticky, ale rozhodně na tuto situaci nebyly připravené psychicky a nebyly oočkované," uvedla Čermáková.
Při příjezdu sestry rozdělili do skupin. Jedna byla poslána přímo do ghetta, kde měly vytvořit pokoje pro nemocné, sklad potravin a léčiv a kuchyň. Část šla do Malé pevnosti, kde byla situace kritická. "Na betonu nazí lidé, vychrtlí, živí mezi mrtvými, něco hrozného," vzpomínala pamětnice Milada Sehrová. Museli oddělit nejen mrtvé od živých, ale také zdravé od nemocných a následně provést odvšivení a dezinfekci. "Nebyly tam žádné léky, žádné obvazy, nebylo tam nic. Co jsme našli prostěradlo, tak jsme trhaly cáry na obvazy. Když jsme jim píchaly injekce, oni tomu stejně moc nevěřili, měli strach," uvedla Sehrová.
Karanténa v Terezíně
Až odpoledne osmého května projely kolem Terezína první sovětské tanky, přičemž Rudá armáda vstoupila do města ještě o dva dny později. Stav v Terezíně byl natolik vážný, že zbrzdil návrat vězňů do svých domovů. Po dobu patnácti dnů ještě platila karanténa. K repatriaci vězňů tak došlo až na konci května. Ve stejnou dobu skládaly sestry, které pomáhaly zachraňovat životy nakažených tyfem, závěrečné zkoušky ve škole. Všechny prošly bez problémů. Paradoxně strach ze zkoušek byl mnohdy větší než ze skvrnitého tyfu. Přes otřesnou zkušenost ale všechny tyto zdravotní sestry zůstaly u profese.
