Americké bombardéry podnikly 12. května 1944 první ničivý nálet na rafinerii v Záluží u Mostu. Bombardování si vyžádalo téměř šest stovek životů. I kvůli tomu, že lidé v chemičce a okolí nedbali varování – od začátku války totiž zažili přes sedmdesát planých poplachů. V závodě nebylo ani dost krytů.
První nálet na rafinerii v Záluží před osmdesáti lety měl stovky obětí. Následovaly další
Chemička, která od roku 1942 vyráběla pro německý válečný průmysl syntetický benzin, patřila mezi cíle, na které se pokračující válkou spojenecké velení zaměřilo. Nálet na rafinerii v Záluží přišel krátce po druhé hodině odpoledne 12. května 1944. Jeho následky byly i kvůli malé připravenosti lidí ničivé. Americké pumy rafinerii zničily zhruba z poloviny a obnovit výrobu trvalo několik týdnů.
Bombardování si vyžádalo mnoho lidských životů. Dobové zprávy uváděly až pět set devadesát mrtvých (objevily se ale i čtyřnásobně vysoké údaje), mezi kterými byli nejen Němci a Češi, ale také váleční zajatci z Francie, Itálie, Sovětského svazu a dalších zemí.
Sedmdesát planých poplachů
Velká část obětí doplatila na to, že lidé v Záluží (tehdy Maltheuern bei Brüx) nálet vůbec nečekali. Spojenecké bombardéry totiž oblohu nad rafinerií křižovaly poměrně často při cestách k jiným cílům. A sedm desítek poplachů, které byly od začátku války až do osudného květnového dne vyhlášeny, bylo jen planých.
Lidé v chemičce i jejím nejbližším okolí tak už varování tolik nevnímali, navíc v závodě nebylo ani dost krytů. Exploze bomb tudíž Záluží a jeho okolí zastihly nepřipravené.
Podle pamětníků navíc závodní stráž nechtěla ani po prvních výbuších otevřít brány a lidé se tak nemohli zachránit útěkem, což přispělo k tragické bilanci náletu. Americké bombardéry toho dne na rafinerii svrhly přes dva tisíce pum. Bomby ničily nejen technologická zařízení rafinerie, ale také obytné domy kolem průmyslového podniku. Jen v samotném Záluží zdemolovaly třicet osm budov, stejný osud postihl i desítky domů v okolních obcích.
Bitva o palivo
Beze ztrát se ale nálet neobešel ani na straně posádek bombardérů. Brzy ráno 12. května odstartovalo z britských základen přes osm set strojů americké 8. letecké armády, z nichž skoro třetina měla za úkol bombardovat průmyslové podniky po obou stranách Krušných hor. Na Záluží směřovalo 140 letadel. Každá šestá létající pevnost se už zpět nevrátila.
Většina historiků však nálet přesto hodnotí jako úspěch. Nedostatek paliva totiž omezil výcvik nových stíhačů Luftwaffe a také akce pozemní armády.
Útok na Záluží z května 1944, který byl součástí širší spojenecké kampaně známé jako bitva o palivo, byl přitom jen první z dlouhé řady náletů, kterým rafinerie u Mostu ke konci války čelila. A přestože kvůli svému významu společnost Sudetenländische Treibstoffwerke disponovala silnou protileteckou obranou, včetně těžkého kanonu, balonových překážek či vyvíječů umělé mlhy, dokázali ji spojenci několikrát těžce poškodit. Němcům se ale vždy podařilo výrobu benzinu obnovit.
Další bombardování
Změna přišla 16. ledna 1945, kdy si podnik v Záluží vzali na mušku Britové. Precizní útok letců Královského letectva (RAF) rafinerii zasadil tvrdý úder, z něhož už se továrna do konce války prakticky nevzpamatovala. Šlo přitom o jediný britský nálet, při němž měl podnik vyrábějící tak důležité pohonné látky roli primárního cíle. Další dvě bombardování letouny RAF koncem zimy 1945 totiž byla důsledkem navigačních chyb nebo při nich bylo Záluží pouze sekundárním terčem.
Poslední, v pořadí sedmnácté bombardování, továrnu zasáhlo v noci z 5. na 6. března 1945. Při akci britských bombardérů, které si nejspíše ve tmě spletly Záluží s německým Chemnitzem, tehdy zemřely více než čtyři desítky osob. Těžce poničený provoz, který byl spolu s plzeňskou škodovkou nejčastějším cílem náletů v tuzemsku, se po osvobození podařilo obnovit. Začátkem sedmdesátých let rafinerie definitivně přešla na zpracování ropy a funguje dodnes.
