Židovská rodina Bedřišky Winklerové žila až do roku 1938 v Miroslavi nedaleko Znojma, město se ale stalo součástí Sudet a z nového domu se museli všichni přes noc vystěhovat. Bydleli u příbuzných v Brně, odkud je transportovali do Terezína. Holocaust nepřežila většina jejich příbuzných, Winklerovi měli štěstí, že se na konci války dostali do záchranného transportu, který mířil do Švýcarska.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Osmaosmdesátiletá Aviva Bar-On, narozená jako Bedřiška Winklerová, žije už sedmdesát let v Izraeli, kam se svým bratrem odešla v roce 1949. Narodila se v Miroslavi na Znojemsku, kde její otec vlastnil pilu. Dobře zajištěná rodina ale musela město, které se v roce 1938 stalo součástí Sudet, opustit. Bedřišce bylo šest let.
„Víte, myslím, že člověk vůbec nemůže pochopit, co to znamená opustit dům. Byli jsme velmi dobře situovaní a najednou jsme se stali uprchlíky. Být uprchlíkem, to je jedna z nejhorších věcí, která se může člověku stát,“ říká.
V Miroslavi žily před válkou desítky židovských rodin, které se přátelily jak s německou, tak s českou komunitou. V obci byl židovský hřbitov i synagoga. Tatínek prý hrával každou neděli odpoledne mariáš s tamním katolickým farářem, další spoluhráč byl zase evangelík. V Brně se ocitla rodina náhle v cizím prostředí, bez kontaktů i majetku. Přežívali u příbuzných a v lednu 1942 odjeli transportem do Terezína. „Mohli jsme si vzít každý jeden kufr a já jsem měla batoh a v něm svoji panenku,“ říká pamětnice.
Děti musely naházet urny s popelem do řeky
Když rodina dorazila do Terezína, bylo Bedřišce devět let, zůstala tedy s matkou, která musela celý den pracovat. Babička s dědečkem i tety a strýcové v táboře zahynuli. Pamětnice vzpomíná, jak musela s dalšími dětmi házet papírové urny s popelem do řeky. „Tam bylo asi dvacet tisíc takových uren. Aby se nenašly stopy toho, co se v Terezíně dělo, tak nám dětem řekli, abychom ty krabice hodily do Ohře. Děti vůbec nerozumějí, co dělají, víte. Vezmou malou krabici, hodí do řeky,“ vzpomíná.
V únoru 1945 se spolu s tisícovkou dalších terezínských vězňů podařilo i rodině Winklerových dostat do takzvaného záchranného švýcarského transportu. Vybral je tehdejší vůdce ghetta Karl Rahm. „Než byl gestapákem, tak byl stolařem a jemu imponovalo, že tady jsou tři bratři Winklerovi, kteří nejsou inženýři nebo lékaři, nýbrž že jsou řemeslníci. Proto nás chtěl zachránit,“ říká pamětnice.
Trpký návrat do Miroslavi
Rodina Winklerova se ze Švýcarska vrátila už do osvobozené Prahy. Rodiče se hned vydali na jih Moravy, do Miroslavi. „My jsme jako děti jely do ozdravoven někde v okolí Brna. Já jsem tolik jedla, že jsem devět kilo přibrala,“ vypráví.
Bedřiška se do Miroslavi vracela až za několik měsíců a návrat byl krásný jen v jejích představách. „Nám nechtěli vrátit náš dům, bydleli jsme v otřesných podmínkách v sýpce vybombardovaného lihovaru,“ popisuje. Do svého domu se vrátili až po odsunu Němců. „Dům byl prázdný, vykradený. Vy jste se vrátili? To byla otázka,“ vzpomíná.
Děti se nakonec rozhodly na jaře roku 1949 odcestovat do Izraele. Rodiče zůstali v Miroslavi, maminka se k dceři přestěhovala až mnohem později. Bedřiška přijala jméno Aviva a přimení Bar-On po manželovi. I sedmdesát let po opuštění rodné Miroslavi hovoří velmi dobře česky.
