Zatímco v Praze vyrazili studenti do ulic 17. listopadu 1989, v Ostravě se daly věci do pohybu až o několik dní později. Podle novináře, publicisty a později i politika Ladislava Vrchovského byla Ostrava jako parní válec, který potřeboval nahromadit hodně páry, aby se vůbec rozjel. Vlna pak strhla i havíře, kteří byli symbolem režimu. S Ladislavem Vrchovským si povídal redaktor ČT Jiří Šíma.
Co se vám vybaví jako první, když slyšíte „rok 1989“?
Sobota ráno 18. listopadu. To byla chvíle, kdy my, kteří jsme vůbec nevěděli, co se děje v Praze, jsme začali dostávat první informace od svých přátel. Pochopili jsme, že se stalo něco skutečně zásadního a že pravděpodobně budou následovat další a velmi zajímavé události.
Jak byste tu tehdejší náladu popsal člověku, který ji nezažil, který se narodil až v devadesátých letech?
Nálada byla taková, že v okolních státech už padaly totalitní režimy, a u nás v Československu pořád nic. Byli jsme komunistický skanzen uprostřed Evropy, ve kterém měla KSČ stále vedoucí úlohu ve státě posvěcenou ústavním článkem číslo 4.
Byť jsme se se závistí dívali do Polska a viděli jsme, co se děje ve východním Německu nebo v Maďarsku, tak jsme stále mysleli, že v Československu bude komunistická totalita trvat věčně. Ale pak, když přišel listopad 1989, se naštvali i ti úplně nejprostší lidé včetně mých kamarádů na šachtě, na tehdejším dole Antonín Zápotocký. Naštvali se lidé, kteří předtím byli tím režimem rozmazlováni vysokými platy a tím, že měli byty.
Ostravsko bylo baštou režimu. Najednou po událostech, které se staly na Národní třídě, mně můj kolega řekl: „Já už toho mám dost, mně moje děcko nikdo bít nebude.“ A tam někde jsme pochopili, že se snad začíná blýskat na lepší časy, ale pořád ještě to nebylo jisté.
Už jste to řekl, Ostravsko bylo baštou režimu. Co bylo impulzem změny?
Impulz byly informace, které přišly o událostech na Národní třídě. Ale ty přišly až v pondělí, protože 17. byl pátek. V sobotu téměř nikdo nic nevěděl, protože tehdejší média nepřinesla žádné informace, tak jak jsme dneska zvyklí. Tehdy se stále nic nedělo, nebýt telefonátů od kamarádů, tak jsme nic nevěděli.
V pondělí už začaly informace prosakovat a rozběhly se i další události, začalo se formovat Občanské fórum, začali se zvedat lidé z uměleckých profesí, herci a studenti. To, že Ostrava stále ještě nereagovala, mohu jen ilustrovat tím, co jsem už mockrát opakoval.
Když se mě později ptal Václav Havel: „Co to je? Jak to, že se v Ostravě nic neděje?“ Tak jsme mu říkali, přirovnejme to k parnímu válci, ten musí mít tlak páry, aby se rozjel, a my pod tím kotlem válce Ostrava přikládáme, a věříme, jsme si jisti, že se rozjede. A on se rozjel. Havíři a hutníci, to znamená ty skupiny v populaci, které byly oporou komunistického režimu nejen v Ostravě, ale i v Kladně, se naštvali, už toho měli dost, a to byl ten rozhodující moment.
Vy jste zažil i rok 1968, následnou normalizaci, bylo těžké tomu potom uvěřit?
Bylo to těžké, ale hlavně to stále nebylo jisté. Těch deset dnů od 17. do 27. listopadu, to stále nebylo jisté, pořád si ještě komunisté mysleli, že to zvládnou.
Co se vám v té době honilo hlavou?
To, že mi můj otec jednou, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct roků, říkal: „Věř, že ten režim jednou skončí. Já tady možná nebudu, ale ty musíš věřit, že to jednou skončí.“ Toto se mi okamžitě honilo hlavou, že už konečně přichází čas naplnění tátových slov.
Když se na společnost podíváte optikou roku 1989, očekávali jste v té době něco jiného?
Očekávali jsme samozřejmě něco jiného. Byli jsme naivní a nezkušení, neměli jsme žádnou zkušenost s politikou, nevěděli jsme, co to obnáší. Pro nás bylo hlavní vybojovat občanské svobody, takové ty základní, které se později vtělily do základní listiny práv a svobod, jako svoboda projevu a shromažďování či svoboda náboženského smýšlení. Vůbec jsme netušili, že svobodu si člověk může vybojovat, ale že o ni musí dále neuvěřitelně pečovat, být velmi pozorný. A to si myslím, že je největší handicap současnosti.
Lidé zapomněli, že to, co v roce 1989 vypadalo jako nadějná budoucnost, se může hodně rychle zvrtnout. Postupnými kroky se to zvrtává. Já dneska vidím takové náznaky jisté rezignace lidí, jistého podléhání populistům. Je to všechno jinak. Já se vůbec nebojím, že by se vrátila k moci totalita jedné strany. Čeho se opravdu bojím, že by se mohl vrátit v jiné podobě systém, který bude omezovat svobody, o které jsme tehdy bojovali, a které jsme vybojovali.
