Téměř devadesátiletá Marie Susedková se v myšlenkách vrací do doby, kdy jí komunistický režim vzal svobodu a černá auta StB si pro ni přijela do rodné vesnice Rozstání. Za to, že na týden ubytovala bratrance, který se chystal emigrovat, byla odsouzena za velezradu.
Nic neprovedla, jen ubytovala bratrance. Marii Susedkovou poslali komunisté za vlastizradu na pět let do vězení
Marie Susedková se narodila v roce 1930 v Rozstání na Prostějovsku a v rodném domku žila se dvěma přestávkami celý život. V průběhu druhé světové války se musela rodina vystěhovat, stejně jako obyvatelé dvaatřiceti dalších vesnic, kvůli rozšiřování výcvikového prostoru německé nacistické armády.
Po osvobození se vrátila. „Okna, dveře, stromy na zahradě, to bylo všechno vytrhané, protože ti němečtí vojáci, co tady bydleli, s tím topili. Tak se znovu všechno budovalo,“ vzpomíná Marie Susedková.
Marie vystudovala střední školu v Brně a zase se vrátila do Rozstání. Pracovala v účtárně mlékárny. S kamarádkou Fanynkou působila v Sokole. V květnu 1949 přijel bratranec František se spolužákem. Přespávali týden na půdě a tvrdili, že se učí na maturitu.
„Šla jsem je pak vyprovodit k autobusu a Franta ke mně přišel, chytl mě okolo ramen a řekl, že svatý týden neměli, že se schovávali a odcházejí za hranice. A řekl ještě, že kdyby se někdo ptal, jestli měli pistoli, tak že žádnou neměli. To bylo všecko,“ popisuje poslední setkání s bratrancem.
Pomoc odbojové skupiny Světlana
Mladíkům pomáhala protikomunistická odbojová skupina Světlana. Na hranicích je ale chytili. Postupně StB pozatýkala lidi z Rozstání a okolí, kteří jim pomáhali. Mladíci navíc tiskli protikomunistické letáky. „To jsem se dověděla všecko až potom. Pan farář měl cyklostyl a psací stroj a ti kluci chodili na faru a na faře na stroji napsali letáky a cyklostylem je rozšiřovali,“ vzpomíná Marie Susedková.
3. dubna 1951 si černá auta Státní bezpečnosti přijela i pro ni. „Maminka před toho estébáka klekla, chytla ho za ruce a začala mu ty ruce líbat a prosila ho, ať mě nechají doma, že jsem nic neudělala,“ vzpomíná na zatčení.
Paměťová stopa: Marie Susedková (zdroj: ČT24)
Při výslechu jí vyrazili dva zuby
StB ji odvezla do Brna na vyšetřovnu v Příční ulici. Tam Marie strávila pět týdnů brutálních výslechů. „Měli vyhrnuté rukávy, bílé košile a jeden přes druhého mi dávali otázky. Já jsem zapírala. Tak mi jeden dal pěstí a vyrazil dva zuby. To bylo tolik krve! A potom, nevím, jestli jsem omdlela. Někam mě vedli, aby tu krev zastavili,“ popisuje výslech pamětnice.
Pak Marii převezli do cely věznice na brněnském Cejlu. „Na cele bylo patnáct vězňů, a když byl nával i třicet. Dovedete si představit, jaký tam byl vzduch, když všichni chodili do takzvaného pařáku, který byl zakrytý jen křidlicí? Žili jsme tam jako zvěř,“ popisuje paní Marie.
Báseň, kterou psala mamince ve vězení
Prádlo vězňů bylo celé od krve
Přes den vězněné ženy pracovaly, ven mohly jen na hodinu na dvůr a tam chodit stále dokola pod dohledem bachařů. A jednoho dne Marii u nohou přistál malý předmět. „Rozdělala jsem ten balíček a tam bylo srdíčko a na něm napsané z lásky. On žvýkal slámu s chlebem dohromady a z té slámy a toho chleba udělal takové krásné srdíčko,“ vzpomíná Marie Susedková na mladíka odsouzeného k trestu smrti, který byl v protější cele. Večer si s ním povídala prstovou abecedou.
„Druhý den ještě pískal – Dobrú noc má milá dobrú noc – a ještě mi psal, že kdybych viděla jeho rozbité tělo, že bych se na to nemohla dívat, jak mu to krvácí na zádech a třetí den už tam nebyl, už byl popravený,“ vzpomíná Marie.
Marie byla 2. listopadu 1951 odsouzena za velezradu na pět let. Ještě dva týdny pak strávila ve věznici na Cejlu. Pracovala v prádelně. „Kdybyste viděli to prádlo, co jsme praly, jak to bylo od krve,“ popisuje.
Soudruhu nikdy nikomu neřekla
Potom putovala přes věznici v Novém Jičíně do Sučan nad Váhom, kde ji čekala tvrdá práce v cihelně. „Ruce mám hrozné, křivé prsty. Protože my jsme se s Fanynkou nakonec ocitly u stroje, kde se dělaly cihly,“ ukazuje ruce Marie Susedková.
Po podmínečném propuštění v roce 1953 se vrátila domů do Rozstání. Čtyři měsíce se musela léčit. Pak pracovala opět v mlékárně, později v zemědělském družstvu. „Za celou dobu, co jsem tam byla, tak jsem nikdy neřekla nikomu soudruhu řediteli. Nikdy! Všem jsem říkala pane,“ konstatuje.
V roce 1956 se provdala za svého manžela Františka. Vychovali spolu syna v tomtéž domě, kde vyrostla Marie.