Světová banka a další celosvětové organizace se soustřeďují na pozitivní jevy modernizace a vesměs ignorují globální hrozby, píše ve svém komentáři pro ČT24.cz Radovan Dluhy-Smith z Univerzity Palackého v Olomouci.
Dluhy-Smith: Hody skončí, globální systém selhává
Často slýcháváme, že extrémní chudoba se za posledních několik desetiletí snížila na polovinu, dětská úmrtnost rapidně klesá a obecná gramotnost zase stoupá. Skoro každý Afričan má mobil. V Evropě jsme se nikdy neměli lépe. Problémy či nebezpečné celosvětové trendy jsou prý jen zanedbatelnou daní za dosažený pokrok. Což je názor, se kterým kategoricky nesouhlasím.
Pokud výše uvedené argumenty vnímáme v širším kontextu, ztrácejí smysl a mystifikují veřejnost. A co je mnohem víc alarmující, analýza různých souvislostí odhaluje blížící se strukturální krizi globálního systému. Závislost až „adikce“ tohoto systému na ekonomickém růstu a fosilních zdrojích přináší spoustu negativních jevů a ohrožuje naši samotnou existenci.
Hlavním problémem statistik o pokroku je ten, že jsou bez souvislostí a často vytržené z kontextu. Například hranice extrémní chudoby, která byla dříve stanovena na 1,25 dolaru na den a která od roku 2015 činí 1,9 dolaru na den, je neadekvátní. Zkuste přežít za dvě „babky“ na den. Najíte se za to na Srí Lance? Zaplatíte v Nigérii střechu nad hlavou? Co oblečení pro děti?
Podle profesorů Jasona Hickela z London School of Economics či Petera Edwarda z Newcastle University je reálnější hranice mezi pěti až sedmi dolary. Při této hranici pak extrémní chudoba zasáhne více než čtyři miliardy lidí. A najednou se extrémní chudoba nesnížila, ale naopak zvýšila. Nicméně podle zprávy UNESCO z letošního roku i při hranici 1,9 dolaru na den je na světě zasaženo extrémní chudobou 821 milionů lidí. A počet extrémně chudých kvůli konfliktům a klimatickým změnám má od roku 2014 stoupající tendenci.
Válečné děti
Když se podíváme v souvislostech také na problematiku klesající dětské úmrtnosti, realita rozhodně není radostná. Naopak. Podle organizace Save the Children totiž jedno ze šesti dětí vyrůstá v zemích zasažených válkami či nebezpečnými konflikty. V roce 1990 to bylo asi 200 milionů dětí, dnes je to dvojnásobek. A podle Uppsala University ozbrojených konfliktů přibývá, když jich v roce 2014 bylo ve světě asi 40.
Válečné konflikty mají často neblahý vliv na vývoj plodu v těhotenství a například v Iráku, Sýrii či Afghánistánu se rodí stále více dětí se závažnými deformacemi a dalšími defekty, včetně rozsáhlých nádorů. Podle jedné studie z roku 2010 se od invaze v Iráku ve městě Fallujah každoročně rodí o 15 procent více znetvořených děti.
Vzdělanost a útěk z venkova
Dalším často zmiňovaným faktem – zdůrazňovaným například OSN – je pozitivní vývoj globální gramotnosti. Od devadesátých let se gramotnost zvýšila o 12 procent, a tak v roce 2014 jsme měli podle UNESCA „jen“ 781 milionů negramotných lidí.
Být gramotný však často v kontextu znamená to, že opustíte své pole na venkově a připojíte se k miliardě těch, kteří žijí v městských slumech. Nebo opustíte svou zemi a stanete se migrantem. Důvodů, proč lidé opouštejí venkov, je mnohem více – neplodná půda, zábory půdy, zadlužení, konflikty a podobně. Zde však není prostor pro hlubší analýzu.
Realita je zkrátka taková, že vzdělaný člověk nezůstává na venkově, ale odchází za většími příležitostmi do města. Podle OSN se od roku 1950 do 2014 počet obyvatel žijících ve městě zvýšil ze 746 milionů na 3,9 miliardy – to znamená více než polovina světa.
V rozvojových zemích většinou takřka dvě třetiny obyvatel žijí ve městech. A kdo pro tyto lidi zajistí práci? Obrovským trendem posledních let je automatizace, digitalizace, umělá inteligence a tím také obrovská redukce poptávky po levné pracovní síle ve výrobě, to znamená těch, kteří mají základní gramotnost. Navíc alarmující nerovnost bohatství ve světě (jediné procento lidí vlastní stejně jako polovina světa) podle francouzského ekonoma Thomase Pickettyho nadále zvýší celosvětovou nezaměstnanost.
Pokud se tedy jen částečně podaří vytvořit pro tyto miliardy lidí práci, jaké dopady bude mít dlouhodobý ekonomický růst a doprovodný konzum na planetu, která již nyní zažívá kritické klimatické změny? Je reálné, aby stále rostoucí střední třída rozvojových zemí vlastnila mobily, počítače, auta či ledničky, tak jak je to zvykem v rozvinutých zemích?
Kdy ekonomický růst přeroste v malér
Tím se dostávám k jádru mého argumentu o neudržitelnosti tohoto systému, který stojí a padá s ekonomickým růstem. Ekonomický růst s sebou nese obrovské problémy, jakými jsou znečištění planety plasty, ztráta biodiverzity i jiné negativní jevy, které vedou k tomu, že podle vědců již zažíváme šesté masové vymírání druhů.
Vidím však pro lidstvo ještě závažnější výzvu. Ekonomický růst, tato mantra globálního systému, je závislá na masivní spotřebě fosilních paliv, která vede ke stále rostoucím emisím oxidu uhličitého CO2 do atmosféry.
Podle Národní akademie věd Spojených států či Mezinárodní energetické agentury se nacházíme na trajektorii kritických klimatických změn vyvolaných nadměrnou koncentrací CO2 v ovzduší, které mohou v řádu pár dekád zásadně ovlivnit globální potravinovou bezpečnost, vyvolat migraci, chaos a popřípadě i celosvětový konflikt.
V roce 1979 na první Mezinárodní konferenci o klimatu vědci doporučili nepřekročit koncentraci CO2 v atmosféře nad 350 ppm (částic na jeden milion). Globální systém však nebyl schopen, přes různá opatření a celosvětové dohody, emise snížit. Ba naopak, v roce 2015 byla koncentrace CO2 v atmosféře již 400 ppm, v červenci 2018 to bylo 408 ppm. To je cca 150 procent množství CO2 ve srovnání s předindustriálním obdobím.
Kvůli CO2 a dalším skleníkovým plynům se globální teplota nyní zvýšila již o 0,91 stupně Celsia. A rekordy padají zleva zprava. Letošní červen byl desátý nejteplejší červen od roku 2005, svět letos zaznamenal rekordní sucha, rekordní ohně, rekordní záplavy.
Pokud nechceme, aby se globální teplota zvýšila o 1,5 stupně Celsia, podle různých studií bychom museli snížit produkci skleníkových plynů do roku 2032 o 50 procent. Čtete dobře – o polovinu. Jak se nám to má podařit, když současný globální svět je závislý na fosilních palivech, přičemž mocné petrochemické či zbrojařské lobby brojí proti jakýmkoliv významným změnám? Obnovitelné zdroje se podílejí přes všechny ty fanfáry o udržitelném rozvoji posledních tří dekád jen asi na 12 procentech celkové globální spotřeby energií.
Války o zdroje
Pokud tedy nedojde k zásadní transformaci tohoto systému, jaké jsou možné vyhlídky? Je velmi pravděpodobné, že se v blízké budoucnosti kvůli nedostatku přírodních zdrojů zintenzivní konflikty. Někteří odborníci již hovoří např. o válce v Sýrii jako o začátku celosvětového konfliktu.
A konflikty na Blízkém východě nemusí být jediným takovým ohniskem. V Jihočínském moři se již nějakou dobu vzájemně provokuje Čína s USA. Začínají spory o tající Arktidu, kde se světové velmoci snaží vydobýt nejlepší pozice pro další těžbu fosilních paliv. Potenciálních ohnisek globálního konfliktu je tedy hodně, s možnými apokalyptickými následky.
Podle Bulletinu amerických jaderných vědců vlastnilo osm zemí minulý rok 9220 nukleárních zbraní. I to byl jeden z důvodů, proč tito vědci posunuli symbolické hodiny, které reprezentují odpočet k možné globální katastrofě, na dvě minuty před půlnocí. Zvolení nepředvídatelného Donalda Trumpa prezidentem Spojených států jen vyhrocuje nefunkčnost systému, který nás jako lidstvo žene do záhuby.
Jsem přesvědčen, že pouze otevřenou diskusí o strukturální krizi globálního systému se můžeme dopracovat k uvědomění, že jsou nutné zásadní změny. I velmi konzervativní a „probyznysový“ časopis Forbes ve svém článku z roku 2016 nastínil velmi pesimistický scénář budoucnosti světa: „Pokud se nezmění, kapitalismus do 2050 vyhladoví lidstvo.“ Snad tímto článkem i mezi konzervativci a byznysmeny vykopl diskusi o neudržitelnosti globálního systému a nutnosti radikálních změn. Opravdu nemůže jít jen o tradiční doporučení, které každoročně přichází ze Světového ekonomického fóra v Davosu. A doufám, že se podobné diskuse rozšíří do všech koutů světa a neproběhnou jen na úrovni globálních elit.
Jak říkal Albert Einstein: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“
Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.
Radovan Dluhy-Smith