Krize ve Venezuele trvá několik měsíců, vlastně let, a vláda prezidenta Nicolase Madura se stále drží u moci. I přes nedávný pokus o státní převrat venezuelské opozice vedené Juanem Guaidóem. Ten nevyšel a vypadá to, že se opozice bude muset spokojit s oficiálním vyjednáváním, které se bude odehrávat v příštích týdnech v Norsku.
Dluhy-Smith: Černobílé vidění světa. Krize ve Venezuele není bojem dobra proti zlu
Komentátoři hledají odpovědi, proč opozice s podporou Spojených států už dávno nepřebrala žezlo v zemi. Někteří to přisuzují chybné strategii opozičníka Guaidóa a americké vlády. Nebo to vysvětlují tím, že zemi ovládají kubánští vojáci a ruští vojenští poradci. Režim prý drží obyvatelstvo v šachu. Výměnou za politickou přízeň lidem přiděluje základní potraviny, zboží a léky. Tak třeba analyzuje situaci redaktor Jiří Sobota v časopisu Respekt a dodává, že Venezuela nutně potřebuje pomoc zvenčí i za cenu vojenského zásahu.
Pokud chceme najít důvody, proč prezident Maduro setrvává v čele země, je třeba hledat jinde. Musíme zkoumat dlouhodobé příčiny. Je mylné vinit za krizi jen neúspěšný experiment socialismu pro 21. století, který před dvaceti lety zavedl Hugo Chávez. Opravdové příčiny jsou mnohem hlubší.
Historické souvislosti. Chudoba a represivní režim
Současná krize musí být chápána v historickém kontextu. Ačkoliv se Venezuela stala začátkem 19. století nezávislou zemí, o její politické a ekonomické suverenitě by se v průběhu historie dalo diskutovat.
Krátce po získání nezávislosti to totiž byli britští bankéři a němečtí průmyslníci, kteří ve spolupráci s místní elitou ovládali dění ve Venezuele. Plantáže kávy, kakaa a cukrové třtiny znamenaly pro tyto zájmové skupiny velké zisky, zatímco zbytek obyvatelstva žil v chudobě. Korupce a klientelismus politických elit ve Venezuele kvetl.
Logicky se země brzy dostala do dluhové krize. Evropané chtěli splatit své investice a půjčky. To vedlo v letech 1902 až 1903 ze strany evropských mocností k vojenské blokádě Venezuely.
Postoj Spojených států k této intervenci měl už tehdy punc nadřazenosti. „Pokud se nějaká jihoamerická země nechová k evropským zemím tak, jak by měla, ať jim dají Evropané klidně na zadek,“ okomentoval situaci Theodore Roosevelt. Tato blokáda měla pro budoucnost Venezuely a zemí Latinské Ameriky neblahé důsledky. Spojené státy totiž přijaly v roce 1904 tzv. Rooseveltův dodatek, který rozpoutal proti Latinské Americe, a nejen proti ní, agresivní a rozpínavou zahraniční politiku.
Strategie Spojených států zde byla pro další století zřejmá. Chránit své politické a ekonomické zájmy i za cenu vojenského vměšování a podkopávání pokusů o nastolení demokracie. Venezuela se stala pro Spojené státy jednou z klíčových zemí v Latinské Americe. A to především kvůli obrovským zásobám ropy, které začaly americké firmy těžit již ve 20. letech minulého století. Stop odlivu zisku do zahraničí z tohoto černého zlata vystavil koncem devadesátých let právě venezuelský prezident Chávez.
Neoliberální ekonomika 80. a 90. let. Dluhová krize a prohloubení chudoby
Americký politolog Fareed Zakaria ve svém příspěvku reaguje na kritický postoj některých progresivních amerických politiků a akademiků ke vměšování Spojených států do Venezuely otázkou: „Musíme skutečně vysvětlovat, že venezuelské problémy způsobila v první řadě tamní zvrácená vláda?“ Nicméně, poválečná historie a politická ekonomie Venezuely odhalují mnohem složitější realitu.
Venezuela a další velké země Latinské Ameriky se po 2. světové válce vydaly podle západního rozvojového modelu cestou industrializace a modernizace. Nechtěly se nadále spokojit jen s vývozem zemědělských komodit a nerostných surovin do rozvinutých zemí. Nicméně, přes dílčí úspěchy (snížení chudoby, vznik střední vrstvy, ekonomický růst) se opak stal pravdou. Industrializace vedla k velkému zadlužení a finanční závislosti na západních institucích. Takový byl i osud Venezuely.
Problémy se nadále prohloubily po nástupu neoliberálních vlád v 80. a 90. letech. Ty svými úspornými opatřeními uvedly zemi do hluboké ekonomické a politické krize. Chudoba se od sedmdesátých let zdvojnásobila a činila před nástupem prezidenta Cháveze v roce 1999 kolem 70 procent. Alarmující byla i nerovnost, která byla v daném období jedna z největších na světě (Gini index 0,62).
Protesty, represe a Venezuelské černé pondělí
Zatímco většině obyvatelstva se utahovaly opasky, bohatství místních elit a zahraničních firem se navyšovalo. Na povrch se dostaly různé korupční aféry. Například tehdejší prezident Carlos Peréz byl obviněn ze zneužití zhruba 17 milionů amerických dolarů. Rostla také inflace. Nespokojenost obyvatel se systémem vyvrcholila v roce 1989 celonárodními krvavými protesty, které jsou dodnes ve Venezuele známé pod pojmem Caracazo, tzv. Venezuelské černé pondělí.
A že to nebyla žádná sametová revoluce.
Jak uvedlo Amnesty International, během zásahů došlo ze strany bezpečnostních složek k používání extrémního násilí a brutality. Policie a armáda svévolně zabíjely aktivisty. Nezákonně je zadržovaly a mučily v celách. Demonstrace si tehdy vyžádaly přes dva tisíce zraněných a tisíce zatčených. Odhaduje se, že při nepokojích zahynulo tři sta až čtyři tisíce lidí. Toto číslo je spekulativní především z důvodů pohřbívání do masových hrobů, kam byly oběti ukládány naprosto anonymně.
Připomíná vám to současnou krizi ve Venezuele? Možná ano. Až na to, že tehdy se Spojené státy nesnažily o změnu režimu tak, jak se o to pokouší nyní. Ani neuvalily na Venezuelu ekonomické sankce kvůli porušování lidských práv. Ba naopak, pomocí Mezinárodního měnového fondu, Světové banky či Inter-Americké rozvojové banky tento represivní režim podpořily půjčkami v rozsahu stovek milionů dolarů.
I přes tuto štědrou finanční injekci se situace nezlepšila, a tak se v roce 1998 Chávez stal jasným vítězem v prezidentských volbách. A s ním přišel i výše uvedený experiment socialismu pro 21. století.
Latinská Amerika jako zadní dvorek USA
Americký profesor a odborník na Latinskou Ameriku Gabriel Hetland uvádí, že již prezidentství Cháveze bylo ve znamení tzv. ekonomické války Spojených států proti Venezuele. Je tedy otázkou, jak by se ekonomická situace Venezuely vyvíjela bez záměrné sabotáže venezuelské ekonomiky Spojenými státy během posledních dvou dekád. A kdyby po pádu cen ropy v roce 2014 Spojené státy a mezinárodní instituce poskytly Madurovi finanční záchranu tak, jako pomohly při podobné krizi pravicové vládě koncem 80. let.
Místo pomoci mezinárodních finančních institucí však přišly ekonomické sankce a později zdrcující finanční embargo. Od srpna 2017, kdy vyšel v platnost nový zákaz o financování venezuelské vlády či venezuelské státní ropné společnosti PDVSA, produkce ropy ve Venezuele začala prudce klesat a s ním samozřejmě i dramaticky příjmy do státní pokladny.
I to je jeden z důvodů, proč venezuelská vláda není nyní schopna zabezpečit mimo jiné dovoz potřebných léků. Nedávná studie, na které se podílel i renomovaný americký ekonom Jeffrey Sachs, uvádí, že sankce Západu vyústily během jednoho roku ve smrt až 40 tisíc Venezuelanů. K podobnému závěru dospěl v podrobné zprávě i Alfred de Zayas, bývalý zpravodaj OSN. Ten dále uvedl, že jsou sankce porušením mezinárodního práva s cílem nezákonně svrhnout demokraticky zvolenou vládu prezidenta Madura.
Pokud se Spojené státy opravdu snaží o násilnou změnu režimu ve Venezule, měli bychom si připomenout neúspěšný puč proti Chávezovi z roku 2002. Ten skončil fiaskem, a zatímco Chávez získal od Venezuelanů ještě větší podporu, Spojené státy a venezuelská opozice jsou vnímány od té doby ve velmi negativním světle.
Úspěchy a selhání venezuelského experimentu
Podle Centra pro výzkum ekonomické politiky (CEPR) si venezuelská ekonomika během vlády Cháveze (1999–2013) vedla relativně dobře. Inflace se držela kolem 20 procent, nezaměstnanost klesla pod 10 procent, chudoba, nerovnost či podvýživa se snížily o polovinu. Ano, o polovinu. Ekonomika navíc solidně rostla a s ní i soukromý sektor, který rostl více než sektor veřejný. Je důležité si uvědomit, že v kontextu Latinské Ameriky byla Venezuela za vlády Cháveze jedna z nejlépe šlapajících ekonomik.
Milionům lidí se radikálně zlepšila jejich životní situace. A to je jeden z hlavních důvodů, proč dodnes vládu prezidenta Madura, i přes zoufalé existenční problémy, podporuje několik milionů obyvatel. Po zkušenostech z minulosti zkrátka nevěří, že by pravicový kandidát po jeho zvolení nehájil především zahraniční zájmy a zájmy venezuelských elit. I proto se prezident Maduro stále drží u kormidla.
V čem konkrétně selhal socialismus 21. století? V prvé řadě se nepovedlo nové vládě zredukovat korupci a klientelismus. Lidé byli často jmenováni do pozic a funkcí podle stranické příslušnosti. Ačkoliv nedávné Panamské papíry či Dokumenty z ráje odhalily korupci jako problém takřka všech zemí na světě, ta venezuelská je díky významným populistických opatřením opravdu rozbujelá.
Kromě toho levicová venezuelská vláda dostatečně nediverzifikovala ekonomiku a pokračovala v závislosti na ropě. Takřka 95% podíl příjmů z exportu tvořil prodej ropy. A výnosy z ní tvořily více než čtvrtinu celkového HDP země. A tak když v roce 2014 ceny ropy dramaticky klesly, venezuelská ekonomika se začala potýkat s velkými ekonomickými problémy.
Zde výčet nedostatků tzv. socialismu 21. století určitě nekončí a tamní vláda se dopustila spoustu dalších chyb. Včetně snahy prezidenta Madura upevnit moc v zemi často nedemokratickým způsobem. Nicméně, podobné problémy řeší další země v Latinské Americe. A Západ přece obyčejně nevnímá autoritativní režim jako zásadní překážku spolupráce.
Pravice či levice. Latinská Amerika v neustálé krizi
„O jaké krizi mluvíte?“ tázali se s nadsázkou mí studenti z Brazílie a Kolumbie, když jsem se jich zeptal na názor k současné krizi ve Venezuele. Hned jsem tušil, kam míří. Pro hlubší pochopení tamní situace je nutné znát kontext celého kontinentu, ten se totiž neustále brodí v ekonomických a politických krizích.
Proč se tedy pozornost upíná jen na Venezuelu? Vždyť za posledních 10 let bylo v Mexiku zavražděno v drogových válkách čtvrt milionů obyvatel a práce novináře je tam šíleně nebezpečná. Ze zbídačené střední Ameriky každoročně utíkají desetitisíce lidí. Argentina se kvůli obrovským dluhům a korupci stále hlouběji propadá do ekonomické krize. Nový prezident Brazílie Jair Bolsonaro je podezřelý ze spolupráce s pravicovými polovojenskými milicemi a po svém zvolení umožnil další rabování Amazonie. V Kolumbii se povážlivě zadrhnul mírový proces a jen za letošní leden tam bylo zavražděno 13 aktivistů za lidská práva a došlo k násilnému vysídlení tisíců obyvatel.
Krizi ve Venezuele nelze plně pochopit bez výše uvedených problémů a souvislostí. Často se týkají celého kontinentu Latinské Ameriky a vlastně i zbytku světa. Krize neúspěšného experimentu socialismu 21. století je i krizí globálního systému. Závislost systému na fosilních palivech, politická a ekonomická moc finančních institucí, zločinnost, korupce, úpadek demokracie či diktát ekonomického růstu přesahují hranice pravicových či levicových vlád a ideologií.
Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.
Radovan Dluhy-Smith