Proklamovaných revolucí zažily hollywoodské komiksové adaptace nepočítaně. Dalším kandidátem se po premiéře na benátském filmovém festivalu stal Joker s tváří Joaquina Phoenixe. Nepřístupné drama provází díky zisku benátské ceny pro nejlepší film, Zlatého lva, notný respekt, ale i obavy, že by ostrakizované jedince mohl inspirovat k násilí.
Recenze: Čím dál šílenější. Mrazivě skličující Joker naštěstí nezapadne mezi ostatní
Suverénně nejznámější částí filmografie režiséra Todda Phillipse je trojice vulgárních komedií Pařba ve Vegas (2009), Pařba v Bangkoku (2011) a Pařba na třetí (2013). Kariéra zkušeného hitmakera vždy stála na komice, z toho důvodu překvapil jeho obrat k psychologickému thrilleru v podobě Jokera.
V posledních letech ale srovnatelný úkrok od smíchu k vážným tématům učinilo i několik Phillipsových blízkých kolegů, například Adam McKay (Sázka na nejistotu /2015/) či Peter Farrelly (Zelená kniha /2018/). Autorova odvaha napsat scénář, přesvědčit studio Warner Bros., dílo zrežírovat a poměřit se v Benátkách s prestižními uměleckými snímky z celého světa je hodna uznání.
Před rozkladem
Muži s klaunským make-upem a levnou parukou uloupí skupina výrostků reklamní ceduli. V postranní uličce, kam je nemotorně pronásleduje, ho brutálně zbijí. Od svého zaměstnavatele se dočká jen kritiky. Sociální pracovnice nemá pro jeho depresivní stavy pochopení – předepsané prášky musí zabírat, tvrdí mu. A když se Arthur Fleck vrací domů ulicemi lemovanými tunami neuklizených odpadků, aby se staral o nemocnou matku, nezbývá mu než se ptát: „Zdá se mi to, nebo je to venku čím dál šílenější?“
Emblematickou zápornou figuru z komiksových příběhů universa DC nachází Phillips ještě před rozkladem osobnosti – uprostřed prvních varovných symptomů. Ty nám sugestivně zprostředkovává z Arthurova/Jokerova subjektivního pohledu.
Phillips způsobem ukázkově nespolehlivého vyprávění nechává svého protagonistu fantazírovat a mate nás vizemi zmučené lidské bytosti, která zoufale touží zapadnout mezi ostatní. O přechodech do snové říše, kde vítězí Arthurovy naivní představy, někdy napovídají filmařské prostředky, především hudební podkres, v jiných případech jsme ale záměrně ponecháni v mlze.
Bez Batmana i Nicholsona
Joker, za přispění tradičně brilantního Joaquina Phoenixe, zde není ikonou nesoustředěného chaosu, jakou v minulosti ztvárnili Jack Nicholson (Batman /1989/) či Heath Ledger (Temný rytíř /2008/). Namísto toho vzbuzuje sympatie nevinnou snahou přinést štěstí a smích své matce a celému světu, byť se kvůli naprosté absenci charismatu setkává jen s neúspěchem.
Robert De Niro, Joaquin Phoenix
Phillips se v jeho charakterizaci obešel bez Batmana jakožto Jokerova obvyklého protivníka a antiteze (pořádek vs. chaos, smích vs. zatvrzelost…), Jokerovy kořeny ale zcela nepopírá. Přiznanou inspirací je například komiks Kameňák (1988), v němž je Joker aspirující stand-up komik, jehož k šílenství přivede tragédie v osobním životě a nespravedlnosti, které zakusil.
Pokud se odkazy na komiksový původ objevují, nemají podobu bezobsažného pomrknutí, ale plní důležitou úlohu. Příkladem je postava kandidáta na starostu Thomase Waynea (tedy otce budoucího mstitele v netopýřím kostýmu), jenž se stává podstatnou součástí motivů v centru vyprávění – Arthurova chybějícího otcovského vzoru a pokrytectví mocných.
Joker jako špatný vzor?
Ve spojení s filmem se zámořskými médii šíří obava, že by hlavní postava mohla inspirovat ke kriminální činnosti. Špinavé a odpudivé povrchy Jokera však mají daleko ke „cool“ protisystémové rebelii, která by k tomuto jednání mohla vybízet. Proti těmto názorům mluví i skutečnost, že Arthur násilnými výbuchy nesměřuje k žádné seberealizaci.
Phillips se šťastně vyhnul klišé, s nimiž by každé krveprolití učinilo protagonistu šťastnějším a jeho život únosnější. Problematicky se sice může jevit velký počet subjektů, na jejichž vinu film poukazuje (rodiče, politici, majetní, moderní velkoměsto, sociální služby, showbyznys…), ale na druhou stranu, z čeho jiného by měla vzejít Jokerova vidina života jako chaosu?
Scorseseho spojka
První zprávy o snímku zmiňovaly producentský dohled Martina Scorseseho, a ačkoli k této spolupráci nakonec nedošlo, nad Jokerem se nezpochybnitelně vznáší odkaz režisérových filmů. Snadno lze zpozorovat scény podobné Taxikáři (1976) a celé části zápletky se jeví inspirované Králem komedie (1982), nehledě na přítomnost Roberta De Nira, zde v klíčové roli moderátora zábavní show Murraye Franklina.
Mezi styly Phillipse a Scorseseho ale nejsou výraznější styčné plochy. Nepříjemné stimuly Phillips zachycuje s větší začátečnickou náruživostí. Showreelem jeho snažení by mohla být scéna z metra, kterou již zpopularizovaly trailery. Arthura si v ní dobírají a poté fyzicky týrají tři notně podnapilí bankéři. Pocit blížící se tragédie režisér přibližuje experimenty s diskontinuitou v obraze (výpadky proudu) i zvuku (ohlušující řinčení metra). Ačkoli Phillips nebudí dojem brilantního realizátora, pocity všeobecného diskomfortu se mu v průběhu filmu daří navozovat výborně.
Jokerova pointa
Z dosavadních komiksových adaptací by byl Jokerovi nejbližším druhem patrně Logan: Wolverine (2017) Jamese Mangolda. Rozdílů mezi snímky je nepočítaně, oba ale poukazují na banalitu „originů“ (příběhů popisujících zrod známé postavy), přičemž sebereflexivně obnažují svůj původ a historii. Avšak zatímco Logan se smutně zamýšlí, Joker svůj mýtus bere jako pointu na konci dlouhého vtipu. Sám Joker by si lepší konec asi nemohl přát. Phillipsův film příjemný zážitek nikomu nepřinese, z mnoha pohledů ale může být upřímně naplňující.