Nejlepším snímkem loňského roku se na Oscarech stala favorizovaná Země nomádů, nejslavnější filmové ceny na světě ale v posledních letech hledají lesk i tvář. Letos za to částečně může slabá sezona, která filmy odehnala na stream, kde nedokázaly tolik zazářit. Oscaři ale s odlivem diváků bojují každoročně.
Letošní oscarový ceremoniál byl pro mnoho účastníků i diváků vzdálenější než obvykle. Nedělního vyhlašování v Los Angeles se řada z nominovaných kvůli pandemii nemohla zúčastnit, a tak ceny přebírali z jiných míst než z komorního prostředí budovy losangeleského nádraží Union Station, kde se ceremoniál odehrával za sníženého počtu nízkých stovek účastníků.
Daleko k soškám ale letos měli i diváci. Valná většina snímků, které byly nominované na nejprestižnější kategorii, tedy nejlepší film, k nim putovala nikoliv skrze kina, ale streamovací platformy. A tak zapadla. Díky internetu k nim měl teoreticky otevřenou cestu každý, realita byla patrně i kvůli různé teritoriální dostupnosti služeb a obrovskému množství audiovizuálního obsahu na síti jiná.
Země nomádů, která si odnesla sošku za nejlepší film, režii i ženský herecký výkon, byla papírovým favoritem již od podzimu, kdy vyhrála prestižní, avšak vinou pandemie nepříliš silné ročníky festivalů v Benátkách či v Torontu. V Česku ale oficiálně stále není k vidění kvůli zavřeným kinům i nedostupnosti platformy Hulu. Podobně „neviditelné“ jsou i další čtyři nominované snímky v kategorii nejlepší film, jen předplatitelé Netflixu mohli v Česku zhlédnout filmy Mank a Chicagský tribunál, drama Sound of Metal potom abonenti služby Amazon Prime Video.
Hodně nominovaných snímků se letos navíc obrací k Americe a k jejím dějinám – dvě sošky získalo krimi Judas and the Black Messiah o honu FBI na vůdce Černých panterů Freda Hamptona v šedesátých letech, zmíněný Chicagský tribunál zase v podobě konverzačního dramatu rekonstruoval soudní proces po střetech na sjezdu demokratů v roce 1968, avšak z ceremoniálu odešel s prázdnou.
Hladivé drama Minari se snažilo postihnout zkušenost korejských přistěhovalců v USA v osmdesátých letech, sošku za něj získala herečka Yuh-Jung Youn. Černobílé drama Mank, které získalo dvě sošky, zase oživovalo Hollywood třicátých a čtyřicátých let, kde studioví hlavouni chtějí ovlivňovat politiku. Do americké historie se ale obracel třeba i dvěma Oscary oceněný snímek Ma Rainey – matka blues o stejnojmenné hudební ikoně Chicaga 20. let.
Diváci ceremoniálu ubývají rapidním tempem
Někteří pozorovatelé tak poukazují na to, že letošní výběr snímků dělá z cen uzavřenou společnost náročnějších titulů, jimž se nepodařilo vybudovat onen kýžený „buzz“, který rozhoduje o tom, zda se o filmu bude mluvit a zda mainstreamové diváky bude zajímat. Ačkoliv snímky často tematizují aktuální společenská témata či tepají sociální nespravedlnost, z velké části se jim nepovedlo proniknout do konverzací. Ty v koronavirové naddimenzované on-line nabídce ovládly spíše minisérie jako Koruna, Dámský gambit či Bridgertonovi.
Přesto ale podobné zúžení skrze uzavřenější, exkluzivnější výběr nadprůměrně hodnocených, ambicioznějších, menších, festivalových filmů může být cestou, která Oscarům dá tvář – jen asi ne takovou, jakou si přejí producenti ceremoniálu, kteří ještě před pár lety lobbovali za novou kategorii Populární film, v níž by se oceňovaly například komiksové adaptace od Marvelu. Právě ta měla k ceremoniálu nasměrovat nové diváky, kterých ubývá závratným tempem.
Na televizním přenosu je přitom Akademie, která uděluje ceny, závislá. Televize NBC za něj každoročně platí kolem 75 milionů dolarů, což je pro ni pořád výdělečné, protože reklamní prostor v čase ceremoniálu například loni prodala za 129 milionů dolarů. Práva na vysílání show potom také dále přeprodává. Zároveň se ale na ni dívalo nejméně lidí v historii – v Americe to bylo loni kolem 23 milionu lidí.
Pro srovnání – v dekádě po roce 2000 si předávání zapnulo 35 až 45 milionů diváků. Podle deníku The New York Times sledovanost za posledních šest let upadla o 44 procent, letošní čísla budou pravděpodobně kvůli pandemii katastrofální. Například Zlaté glóby letos sledovalo v USA jen 5,4 milionu diváků, loni to bylo 14,8 milionu. Sluší se ale zmínit, že sledovanost padá i dalším živým eventovým programům, jako je třeba finále ligy amerického fotbalu Super Bowl.
Akademie letos vsadila na větší diverzitu nominovaných
Akademie chce pád zastavit i důrazem na diverzitu – sošku za nejlepší režii ostatně získala podle očekávání Chloé Zhaová za zmíněnou Zemi nomádů. Vedle Zhaové byla také nominovaná Emerald Fennellová za režii své mrazivé černé komedie Nadějná mladá žena, sošku si nakonec odnesla za její scénář.
Poprvé za více než devadesátiletou historii cen tak byly v režijní kategorii nominované dvě ženy, americká média také zdůrazňovala, že v hereckých nominacích bylo letos nominováno devět lidí jiné než bílé barvy pleti. Není to přitom tak dávno, co ceremoniál obestřela kampaň OscarsSoWhite, která upozorňovala, že z dvaceti nominovaných herců a hereček v roce 2015 byli všichni bílí.
Nyní se spekuluje, zda je takto „inkluzivní“ ročník výsledkem bezprecedentní covidové sezony, kdy řada jiných potenciálních oscarových kandidátů odsunula premiéru až na letošek, a tak uvolnila místo menším titulům, či snah Akademie, která bude v dalších letech u nominovaných snímků vyžadovat plnění aspoň některého ze standardů diverzity. Zároveň se ale začíná ukazovat, že politika identit možná nebude při lákání ztracených či nových diváků stačit. Že by sledovanost skutečně ceny potopila, není příliš pravděpodobné, na to jsou pro filmový průmysl pořád příliš cenným statusovým symbolem. Důležitý je ale i samotný večer.
Letošní ceremoniál zatím sbírá rezervované první reakce. Jeden ze strůjců letošního slavnostního večera Steven Soderberg sice prohlásil, že dramaturgická konstrukce celé show bude připomínat film, výsledek ale leckteré zklamal. „Oscaři zůstávají důležití pro filmový průmysl, ale abyste uspěli na poli televizního manistreamu, musíte bavit,“ cituje deník The Guardian Jeremyho Kaye z oborového časopisu Screen International.
Kritička Alison Willmoreová pro web Vulture uvedla, že přenosu chybělo napětí. „Hodně z projevů, jakkoliv krásných, barvitých a mezinárodních, působilo, jako kdyby mohly být nahrány předem,“ píše. Jako o „ospalém“ píše o přenosu také deník The New York Times. Podle webu IndieWire si večer užívali jeho hosté v intimním, ležérním prostředí, v němž se akcentovaly nominované filmy, pro diváky ale nešlo o atraktivní podívanou.
Hopkins dostal cenu nečekaně, ceremoniál byl utnut
I ceremoniály totiž potřebují příběh, jako když proti sobě před dvanácti lety stanuli bývalí manželé Kathryn Bigelowová a James Cameron. Ona režírovala malý válečný thriller Smrt čeká všude, on nejvýdělečnější, technicky přelomový snímek historie Avatar. Přesto to nestačilo a sošky za film i režii brala jako první žena v historii Bigelowová. Filmoví Davidové a Goliášové se zase střetli před třemi lety, kdy doslova na poslední chvíli (kvůli chybě pořadatelů) obralo o cenu za filmu roku již slavící štáb muzikálu La La Land malé drama Moonlight.
Show dokázala přinést loni i Lady Gaga, poprvé nominovaná v herecké kategorii, která zapěla na pódiu hit Shallow. Jiný ročník zase svět čekal, zda první sošku získá Leonardo DiCaprio. Letošní největší hvězdou byl pravděpodobně Anthony Hopkins nominovaný v herecké kategorii za muže trpícího demencí v dramatu The Father, jenž se ale ceremoniálu ani nezúčastnil. Právě k tomutu momentu se ale váže patrně největší překvapení, které s ceremoniálem komentátoři spojují.
Letos se totiž velmi překvapivě nepředávala soška za nejlepší film na závěr ceremoniálu, ale dříve. Konec celé show místo toho patřil kategorii herec v hlavní roli, což vzbuzovalo pocit, že vrchol večera bude patřit emocionálnímu ocenění oblíbeného zesnulého herce Chadwicka Bosemana, jenž byl posmrtně nominovaný za zmíněný film Ma Rainey – matka blues. Cenu nicméně získal Hopkins, který byl sice také favorizovaný, jeho nepřítomnost ale podle některých celý večer utla bez katarzního finále.
Síla filmových hvězd však již není samospásná, nejúspěšnější snímky současnosti jsou adaptace komiksů, které na jménech celebrit nestojí. „Zábava při sledování filmových cen spočívá v tom, že vidíte hvězdy, jak jsou samy sebou – nervózní, emocionální, zabraní do své práce. Trávíte večer s pohlednými lidmi během akce, která je pro ně důležitá. Pokud tohle chybí, Oscaři už nejsou událostí. Pokud je hvězdou komiksová franšíza, ceremoniál si nezapnete,“ myslí si dlouholetý šéfredaktor časopisu Variety Steven Gaydos, jehož citoval The Guardian.
Není to ale jen absence výrazných hvězd a snímků, co ceremoniálu podráží nohy – je dlouhý, producenti ostatně před několika lety plánovali, že by některé z „méně významných“ kategorií předávali během reklamních pauz. Oscaři také nemají výrazného moderátora. Někdy situaci zachraňovala Ellen DeGeneresová, která v sále luxovala, rozdávala pizzu nebo si dělala selfie s Meryl Streepovou, Bradem Pittem a dalšími hvězdami, jindy zase snaživý moderátor-herec Hugh Jackman, jenž na pódiu zpíval s Beyoncé.
Pozice moderátora se ale v posledních letech stala trochu prokletou, když před třemi roky od moderace upustil kvůli homofobním tweetům komik Kevin Hart. Od té doby Oscary nikdo neuváděl, i když by k nim pasoval někdo jako komik Ricky Gervais. Ten se loni na Zlatých glóbech nedržel obligátní linie poplácávání po zádech, naopak vtipkoval na účet přítomných celebrit, i když samozřejmě z bezpečné pozice další celebrity.
Že se letos o oscarových vítězích patrně tolik mluvit nebude, může znamenat i to, že filmový průmysl ke svému hladkému fungování pořád potřebuje kina, festivaly, nablýskané premiéry. Vypuštění snímku jen na stream zatím nedokáže vygenerovat žádané „momentum“, což se projevilo i v matných Oscarech. Zdá se, že si toho jsou vědomí i filmaři.
Titulky médií tak po oscarové noci okupuje i Steven Spielberg, jenž sice s žádným snímkem nominovaný nebyl, během reklamního bloku však ukázal první trailer na svoji očekávanou verzi muzikálu West Side Story. O Vánocích by měla být nikoliv na streamu, ale už jenom v kinech – a pak dost pravděpodobně i na dalších Oscarech.
