Od 25. září se divákům představí v tuzemských kinech Franz. Filmový pohled polské režisérky Agnieszky Hollandové na pražského německy píšícího spisovatele nechce být Kafkovým životopisem, spíše kaleidoskopem jeho osobnosti. Hollandová je čerstvou laureátkou ocenění Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury, inspiraci z ní přitom nečerpá poprvé.
Kafku začala Hollandová číst ve čtrnácti. Přiznala, že se pro ni stal jedním z nejdůležitějších a „lidsky velmi blízkých“ spisovatelů. Po jeho stopách se vydávala i při studiích v Praze, kde nastoupila koncem šedesátých let na FAMU. Kafka byl vlastně jedním z podnětů, proč se rozhodla studovat režii zrovna v československém hlavním městě.
„Praha byla nejvíc kafkovská, když Kafku nechtěla, protože za komunismu byl považovaný za zvrhlého buržoazního spisovatele. Moc se netiskl, moc se o něm nemluvilo, teprve těsně před pražským jarem byl rehabilitován a někteří si myslí, že od toho pražské jaro v podstatě začalo. Pak pár let toho bylo o Kafkovi hodně, ale pak přišla normalizace a on zase ten buržoazní zvrhlík,“ upozorňuje Hollandová. Dnes vnímá spisovatelovu přítomnost v jeho rodném městě především jako „turistické zboží“.
S Kafkou se už setkala i jako filmařka, v osmdesátých letech pro polskou televizi totiž adaptovala román Proces. „Postupně jsem se na něj ale začala dívat jinak. Myslím, že ve filmu, jak se nám ho podařilo natočit, je ten míň klišé přístup patrný,“ podotkla Hollandová.
Složení člověka
Film Franz je podle producentů evropským snímkem. Vznikl v polsko-německo-české koprodukci, včetně přispění České televize. Divákům předkládá život pražského německy píšícího literáta jako mozaiku: od jeho narození v Praze až po smrt v rakouském sanatoriu v roce 1924. Z fragmentů, snů, dopisů a dochovaných příběhů se tak jako kaleidoskop skládá portrét Kafky – introverta, outsidera, vegetariána, milence či úředníka.
Hollandová nechtěla natočit klasický životopis, její snahou bylo zaměřit se na dnes literárně uznávaného a marketingově využívaného literáta především jako na člověka. I proto pro název zvolila jen spisovatelovo křestní jméno. „O Kafkovi víme všechno, a zároveň nic,“ vysvětluje, proč má cenu přidat k zevrubnému rozboru této literární osobnosti ještě další hraný film.
Víc punkově
Hollandová věří, že Kafkovi mohou rozumět i dnešní teenageři, stejně jako kdysi oslovil ji. Navzdory časové propasti více než století je současným mladým lidem podobný podle režisérky třeba tím, že raději psal, než komunikoval přímo. A film by ho mohl zpřístupnit méně „školsky“ a „stereotypně“. „Jednou z linií je i současná linka, která rámuje celý příběh, celý život Franze Kafky i to, jak ovlivnil současnou mladou generaci. A jak s jeho odkazem nakládáme dnes,“ poznamenává producentka Šárka Cimbalová.
Ke spolupráci na scénáři oslovila Hollandová opět Marka Epsteina, s nímž už dříve připravovala drama Šarlatán. „První verzi mi Agnieszka hodila na hlavu se slovy, že musíme na toho Kafku jít víc punkově,“ přiznal Epstein.
Němečtí i čeští herci
Točilo se v Praze a Berlíně a rovněž casting odráží koprodukci více zemí. V roli Franze se představuje německý herec Idan Weiss. „Měl v sobě takové charisma a tak neuvěřitelnou energii, že nás obě oslnil na první pohled,“ říká producentka. O představiteli protagonisty filmu tak bylo jasno hned.
Kafkovu přítelkyni a překladatelku Milenu Jesenskou hraje Jenovéfa Boková. „Vnímám ho tak, že si asi moc neuvědomoval svůj talent, moc si nevěřil. Asi by to měl těžké i dnes. Citliví lidé do mají těžké v každé době,“ přibližuje herečka svůj pohled na Kafku.
Obsazení doplňuje i řada dalších tuzemských herců, s některými přitom už Hollandová točila – Jan Budař, Juraj Loj nebo Ivan a Josef Trojanovi. Mladší z nich se objeví dokonce v trojroli. Hlavní postavě navíc propůjčil svůj hlas v české verzi filmu. Tuzemská kina totiž budou Franze promítat jak s českým dabingem, tak v původním znění s německo-českými titulky.
„Určitá míra tajemna a záhady, vnitřních bojů, nejistot a nejasností. Zároveň ale velká možnost pro filmaře a herce zachytit tohle vnitřní neuchopitelné pnutí,“ pokusil se Josef Trojan vystihnout, co se mu při vyslovení jména Franze Kafky vybaví. Určitý vhled Trojanovi poskytla také inscenace Proces podle Kafkova románu, v níž účinkoval. Uvádělo ji do letošního jara ostravské Divadlo Petra Bezruče.
První zahraniční ohlasy
Snímek Franz čeká v druhé polovině září hlavní soutěž na festivalu v San Sebastianu. Světovou premiéru si ale už odbyl na přehlídce v Torontu. Hollandová přiznává, že první setkání publika s jejím novým počinem přináší vždy vzrušení i nervozitu. V případě Franze prý zvláště. „Protože je nekonvenční. Běží jako rychlovlak, a ne každý prostě stačí ten vlak chytit. A zároveň myslím, že je přitažlivý,“ vysvětlila.
První zahraniční ohlasy novinku chválí. The Hollywood Reporter popisuje, že film Franz se na Kafkův život dívá jako skrze křišťálový hranol, což Hollandové pomáhá vypořádat se s tím, že autorův vnější život nebyl na události zas tak bohatý. Portál označuje film za hravý a dojemný a oceňuje, že na rozdíl od jiných hraných snímků postihuje celý spisovatelův život.
Podle magazínu Variety režisérka v případě Franze těží ze zkušeností, které nasbírala při jiných filmařských vhledech do outsiderských hrdinů. „Byl to křehký, citlivý muž, ale zároveň v něm byla síla. Ačkoliv skoro nikdo aspoň z jeho rodiny a z jeho blízkých to nepodporoval, tak on věděl, že musí psát a prostě šel svou podivnou cestou,“ řekla Hollandová v Událostech, komentářích.
Medaile za šíření české kultury
Snímek Franz není jejím prvním filmařským setkáním s tuzemským prostředím. „Česká kultura je mi už od mládí velmi blízká,“ prohlásila Hollandová v souvislosti s oceněním Artis Bohemiae Amicis. Medaili udělovanou českým ministrem kultury osobně převzala 16. září. Náleží těm, kteří dlouhodobě a významně přispěli k šíření dobrého jména tuzemské kultury doma i v zahraničí.
„Její dílo nese nejen mimořádnou uměleckou hodnotu, ale také hluboký humanistický rozměr. Svou tvorbou dlouhodobě připomíná zásadní okamžiky českých a evropských dějin,“ ocenil šéf resortu Martin Baxa (ODS).
Šestasedmdesátiletou Agnieszku Hollandovou vážou k Česku, respektive bývalému Československu, už její filmařské začátky. Během studií FAMU zažila atmosféru pražského jara, které přineslo společenskou a politickou oblevu, ale stala se i svědkem příjezdu tanků vojsk Varšavské smlouvy, což uvolnění i tvůrčí svobody opět ukončilo.
Zažila Prahu v čase „Hořícího keře“
Osobní zkušenost a znalost prostředí mohla zúročit při natáčení dramatu Hořící keř. Původní minisérie z roku 2013, následně sestříhaná do celovečerního snímku, se soustředí na dění po oběti Jana Palacha. Student Univerzity Karlovy se upálil ve snaze vyburcovat Čechoslováky ze sílící apatie.
Snímek posbíral jedenáct Českých lvů, čímž vytvořil rekord těchto ocenění, nedlouho poté překonaný o jednu sošku dramatem Masaryk. Hořící keř – nakonec bez úspěchu – vyslala navíc Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) coby tuzemského kandidáta do boje o Oscara.
Bylo to poprvé, kdy volba padla na tvůrce jiného než českého původu. Američtí akademici však návrh nepřijali, nesplňoval podle nich mimo jiné podmínku, že nesmí být před promítáním v kinech uveden na jiných distribučních kanálech, včetně televize. Šanci tak dostal titul, který v hlasování ČFTA skončil původně druhý – komedie Donšajni od držitele Oscara Jiřího Menzela.
Hollandová, která po absolvování FAMU začínala jako asistentka režie u hvězd polské kinematografie Krzysztofa Zanussiho a Andrzeje Wajdy, emigrovala v osmdesátých letech do Francie, následně žila ve Spojených státech a točila i v Hollywoodu.
Český Šarlatán
Na svém kontě má více než třicet titulů, často ji – podobně jako v případě Hořícího keře – zajímají skutečné příběhy. A to i při práci na tuzemských či koprodukčních projektech. „Udělala jsem tady několik filmů, které jsou pro mě velmi důležité, a doufám, že také pro českou filmovou tvorbu,“ poznamenala.
V české historii (a)nebo prostředí nacházela inspiraci opakovaně. Už zmíněným příkladem je Hořící keř. Snímkem Šarlatán podle scénáře Marka Epsteina a s Ivanem a Josefem Trojanem v titulní roli zase odvyprávěla osud českého léčitele Jana Mikoláška, pronásledovaného komunistickým režimem.
A v česko-polském pohraničí se odehrává koprodukční snímek Přes kosti mrtvých, natočený podle románu polské nobelistky Olgy Tokarczukové. Na režii se podílela i dcera Hollandové Kasia Adamiková, jejím otcem je slovenský filmař Laco Adamík. Ve stejném rodinném tandemu vznikla i historická freska o slavném zbojníkovi Jánošík: Pravdivá historie.
Zatím bez Oscara
Snímek Přes kosti mrtvých se ucházel o vítězství na Berlinale, Šarlatán figuroval v nominacích na Evropské filmové ceny. Oscar se Hollandové zatím vyhýbá, byť nominována na toto prestižní ocenění byla už třikrát, nikoliv ovšem za tituly provázané s tuzemskými reálií či dějinami. Ve všech případech šlo o příběhy Židů za druhé světové války (konkrétně se jedná o filmy Bittere Ernte, V temnotě a Evropa, Evropa). Holocaust zasáhl i do režisérčiny rodinné historie, jeho oběťmi se stali příbuzní ze strany jejího otce.
Hollandová nicméně nezůstává jen u minulosti. Před Franzem natočila snímek Hranice reflektující současné dění na polsko-běloruském pomezí. Příběh čerpající z migrační krize se stal záhy tématem i pro politické diskuse. Režisérka čelila výhrůžkám, dokonce ji musela provázet ochranka.
